Neplánovaný návrat

Ráda bych napsala o zážitcích z nové plavby, o prvních dojmech z nového přístavu, o nových známých, které jsme cestou potkali… zkrátka o čemkoli jen ne o tom, že jsme bohužel pořád stále ještě v Kudatu. Navíc to vypadá, že si tu minimálně ještě další dva týdny pobudeme. A důvod? Podívejte se na následující fotografie a hádejte sami…

Ti z vás, kteří v té obalené hromádce poznali náš věrný, byť velice problematický motor, hádali správně. Ironické na tom je, že motoru v podstatě nic moc není, běží skoro jako švýcarské hodinky. I když se mu polámalo jedno kolečko (viz. níže). Problémy jsou stejně jako před čtyřmi lety s jeho uložením.

Když jsme před nějakými pěti lety Jannu kupovali a snažili se usmlouvat původně značně přemrštěnou prodejní cenu, předešlý majitel se neustále oháněl jejím rodokmenem a tím, že loď, byť sama již téměř čtyřicetiletá dáma, byla vybavena vlastně stále ještě zbrusu novým motorem. Měl najeto pouze nějakých 70 hodin. Rychlý průzkum internetu odhalil, že cena takového motoru (Volvo Penta D1-30) včetně instalace přijde minimálně na deset až patnáct tisíc dolarů! I tak jsme smlouvali dál, až se to nakonec povedlo a Janna byla naše. Nejenže jsme získali loď se skvělou pověstí, ale zároveň i s fungl novým motorem! Byli jsme tenkrát úplní zelenáči a libovali jsme si, že při vším tom studiu jachtařského umění můžeme dieselové motory na chvilku odložit.

Nicméně abychom si byli stoprocentně jistí, nechali jsme si motor před odjezdem ze Singapuru zkontrolovat „odborníky“ z Volvo Penta, kteří ho prohlásili za naprosto nezávadný. Bohužel hned během naší první delší plavby se ukázalo, že motor je špatně nainstalovaný, resp. není zarovnaný s hřídelí, což způsobovalo obrovské vibrace. Matky se uvolňovaly a padaly občas i spolu se šrouby a šroubky do lože pod motor. I zlomený šroub jsme našli. Aby toho nebylo málo, s hrůzou jsme zjistili, že hřídel drží pohromadě s převodovkou pouze dva ze čtyř šroubů, z toho jeden byl zalomený uvnitř. Vrcholem bylo, když se třetí den po vyplutí ze Singapuru zlomil jeden ze čtyř silent bloků (nožiček), na kterých je motor v lodi uložen…

Museli jsme zajet do nejbližšího přístavu, Lumutu, kde jsme naštěstí narazili na údajně nejlepšího dieselového mechanika v celé Malajsii, Číňana Mikea. Kromě zlomeného silent bloku jsme po bližším ohledání motoru zjistili, že je zároveň prasklý disk, kterým je zakončena převodovka a pomocí kterého je připevněna ke zbytku motoru. Mike se svým šéfem nám sehnali silent bloky nové a nechali vysoustružit nový disk. Potom motor znovu usadili, zarovnali s hřídelí a podle toho vyvrtali nové díry pro šrouby, kterými motor připevnili do původního lože. Zároveň nás ale varovali, že stávající instalace – motor byl pouze přišroubován přímo do laminátu (většinou je v laminátovém loži zabudovaný kus oceli se závity) – je špatná a že nás dříve či později čeká nepříjemná práce celé lože předělat.

Od té doby jsme s vibracemi a uložením motoru nicméně neměli problémy. Silent bloky sice trochu zrezly, ale pravidelné sprejování pomocí WD-40 a následné čištění je udržovalo ve stále dobré kondici. Občas jsme dotáhli šrouby, kterými byl motor do lože přišroubován, a měli jsme klid. Tedy až do nedávna, kdy jsme si všimli, že se motor pravidelně po několika sekundách mírně otřese. Nebylo to nic zásadního, nicméně zatímco jsme v Kudatu čekali na dobré počasí před další plavbou podél pobřeží Bornea, rozhodli jsme se zkontrolovat, zda je motor s hřídelí správně zarovnán. Trochu jsme zarovnání upravili a znovu dotáhli šrouby uložení. Bohužel jsme zjistili, že minimálně dva se už začaly protáčet a nebylo možné je zcela dotáhnout. Doufali jsme, že ostatní šrouby motor ještě chvíli udrží. Tedy alespoň do té doby, než se dostaneme na Langkawi, kde plánujeme Jannu vytáhnout v místní loděnici. Několikrát jsme zkusili zařadit rychlost a pozorovali, zda se hřídel neklepe. Žádné zvláštní vibrace jsme nezaznamenali. Skvělé, můžeme vyplout!

Podle předpovědí to vypadalo, že bychom mohli vyrazit v pondělí. Počasí ale nebylo příznivé, a tak jsme odjezd o den odložili. V úterý ráno nás vzbudilo bušení dešťových kapek o střechu kajuty a kvílení větru v lanoví sousedních lodí. Konečně ve středu ráno nastaly ideální podmínky pro vyplutí. Budík jsme měli nařízený na pátou a hned po snídani, zatímco se pomalu rozednívalo, jsme se potichu – tedy tak potichu jak jen to jde se zapnutým motorem – vyploužili z kudatské maríny. Jak se Janna za vlnolamy poprvé zhoupla na mírných vlnkách, stále jsme ještě cítili trochu nervozity z nové plavby – přeci jenom už je to skoro dva měsíce, co jsme byli naposledy na moři…

Téměř nefoukalo, a tak jsme vytáhli pouze hlavní plachtu a pluli dál na motor. Samozřejmě jsme hned zkontrolovali, zda se hřídel neklepe a zarovnání stále drží. Vše se zdálo v pořádku. Minuli jsme několik rybářů, propluli hejnem vlaštovek, které zuřivě klepaly zobáčky – usoudili jsme, že nejspíš chytaly nějaký miniaturní hmyz – a nechali se spokojeně houpat na mírném vlnění. Pluli jsme rychlostí kolem pěti uzlů a zdálo se, že za dvě hodiny můžeme obeplout Tip of Borneo, nejsevernější výběžek ostrova. Byli jsme zvědaví, co nás čeká „za rohem“, až se ocitneme napospas monzunovým větrům a vlnění, které ho doprovází.

Zhruba po hodině se Péťa znovu podíval do strojovny motoru. Já byla venku na hlídce.

„To není dobrý…“ Tón jeho hlasu nevěstil nic dobrého.

„Co se děje? Špatné zprávy nechci slyšet!“

„Už je to zase úplně mimo, hřídel skáče ze strany na stranu – sama se podívej. S tím dál jet nemůžeme!“

Byli jsme připraveni na všechno možné, ale na tohle tedy ne. Dva týdny čekáme zoufale na příznivé počasí, a když se objeví přímo ideální podmínky pro přeplutí kolem nejsevernějšího mysu Bornea, my se musíme hned po hodině vrátit zpět… Oba jsme byli pořádně přepadlí. Okamžitě jsme vypnuli motor a stočili Jannu zpět do maríny. Naštěstí přeci jenom trochu foukalo, a tak jsme si alespoň tu zpáteční cestu pořádně užili a krásně si zaplachtili. Cestou jsme ještě zamávali Skipovi a Tally, kteří vypluli asi hodinu po nás a mířili stejnou trasou jako my – přes Labuan (malý ostrov nedaleko Kota Kinabalu) do Bruneje. Jak jsme jim v tu chvíli záviděli!

Když jsme chvíli před polednem vpluli zpět do maríny, přivítaly nás tázavé pohledy našich přátel. Proč se vracejí? Vždyť je tak krásně! Četli jsme z jejich výrazů.

„Zapomněli jsme vrátit klíčky od záchodu!“ pokoušeli jsme se vtipkovat, ale moc do smíchu nám nebylo.

Následující dva dny jsme strávili demontáží motoru. Nejprve jsme odpojili všechny hadice a dráty, které pojily motor s lodí. Po vydatném sprejování pomocí WD-40 a několika výletech do železářství ve městě, kde jsme postupně dokupovali nejrůznější nástrčné klíče, které nám dosud chyběly, se nám podařilo uvolnit i šrouby, kterými byl motor přišroubován do stávajícího lože. Zbývalo motor vytáhnout.

Tak tyhle šrouby držely náš motor v lodi...

Z otěže pro ovládání hlavní plachty jsme si připravili kladku a pomocí ráhna a vinšny jsme motor nejprve vyzdvihli na lavici do kokpitu. Na dně motoru je vyčnívající olejová vana, na kterou jsme motor nechtěli stavět, a tak jsme nasedli na kola a v sousední loděnici si vyprosili dva špalky. Zpátky na lodi jsme motor opět vyzdvihli do vzduchu a zhoupli ho na ráhně ven na molo, kde už stály připravené špalky z loděnice. Motor jsme na ně opatrně spustili a upravili výšku silent bloků, aby nám motor nespadl z mola do vody. To by nám tak ještě scházelo…

Příprava kladky, pomocí které motor vyzvedneme z lodě

A už je v kokpitu

Celá operace byla vlastně mnohem snazší, než jsme si původně mysleli. Díky kladce a fyzikálním zákonům jsem vůbec necítila, že zvedám přes vinšnu 130 kilo motoru. Péťa zatím kontroloval pohyb motoru pomocí dalšího lana a hlídal, aby se motor na ráhně příliš nerozhoupal. Pro přesun motoru z lodě na molo jsme si pro jistotu přivolali na pomoc kamaráda Davida, ale vlastně jsme ho ani nepotřebovali…

Jak moc nás mrzelo, že jsme se museli vrátit zpět do maríny, nakonec se ukázalo, že jsme měli opět štěstí v neštěstí. Když jsme totiž odmontovali převodovku, abychom motor snáze dostali ven z lodi, kolem jednoho šroubu jsme objevili rozcupované kousky jakési černé gumy. Říkali jsme si, že ji tam možná zapomněli mechanici v Lumutu, ale nedalo nám to a za pomoci katalogu náhradních dílů jsme předběžně identifikovali, že by mohly pocházet z tlumící spojky (damping plate) mezi převodovkou a setrvačníkem. Po poradě s Tonym, který sice pracoval celý život jako auditor, ale je neobyčejně technicky zdatný a je vlastně takovým neoficiálním technickým poradcem všech jachtařů v kudatské maríně, se Péťa chopil šroubováku a pustil do další demontáže. Za minutu už byla spojka venku a naše původní diagnóza potvrzena. Gumové válečky ve středu spojky byly zdeformované a jeden úplně poničený. Nevěřícně jsme na tu spoušť koukali, až nám došlo, že to bude nejspíš další pozůstatek onoho neblahého incidentu před čtyřmi lety, kdy se zlomila jedna z nožiček motoru a vibrace rozštíply i disk na konci převodovky. Guma se mohla zdeformovat již tenkrát, nebo se kvůli silným vibracím rychleji opotřebovala. Hrozili jsme se toho, kolik nás bude nová spojka stát, ale na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme na závadu přišli dříve, než se stalo něco vážnějšího s motorem samotným. Opět se potvrdilo, že všechno zlé je pro něco dobré!

Právě jsme vymontovali tlumící spojku mezi převodovkou a setrvačníkem

Guma uvnitř spojky je poničená...

Momentálně sháníme nové silent bloky a materiál pro úpravu stávajícího lože. Možná budeme muset motor posunout o kousek dopředu, což by ovšem znamenalo, že si musíme zároveň nechat udělat i novou hřídel… Nejspíš si tedy v Kudatu ještě minimálně dva, tři týdny pobudeme. Naštěstí nás tu stání nic nestojí a nikdo ani neprotestuje proti tomu, že máme motor vyložený na molu vedle lodě. To by nám v nějaké luxusní maríně asi neprošlo. Nehledě na to, že až odtud konečně vyplujeme, bude už nejspíš foukat severovýchodní monzun a my pro jednou snad poplujeme s větrem a ne proti němu!

Lože budeme muset předělat...