Na koberečku v RHKYC

Někdy před rokem…

Je sobota večer, za chvíli odbije jedenáctá. Janička už spí. Posledních pár dní bylo náročných…

Právě jsme absolvovali redaktorský maratón nad čtyřmi knížkami a jedním filmem z pera tchajwanského básníka Yu Hsi. V zimě jsme totiž přeložili jeho epickou báseň Neposkvrněnost, odvážný mix staré čínské poetiky, obrazů moderní civilizace a buddhistického myšlení. Na sklonku jara k tomu ještě přibyla komiksová trilogie pohádek o Moudrém lovci a jeho dcerce včetně filmu, ke kterému jsme vytvářeli titulky.

Před týdnem jsme byli povoláni do Tchaj-peje, abychom pomohli s redakcí všech čtyř knih a titulků. Původně jsme měli také celý film dabovat, ale protože vše bylo (pěkně po čínsku) ponecháno na poslední chvíli a bylo nad slunce jasné, že se nestíhá, z dabingu sešlo. Škoda, docela jsme se na to těšili, ale nakonec toho i tak bylo dost.

V úterý proletěl nad Hongkongem menší tajfun, vlastně jenom tropická bouře. Ve středu jsme se vrátili z Tchaj-peje do Hongkongu, abychom se připravili na vstupní pohovor v Royal Hong Kong Yacht Clubu (RHKYC), na který jsme byli pozváni na čtvrtek. Byli jsme z pohovoru dost nervózní. Nedávno jsme se seznámili s chlapíkem, který pracuje jako poměrně vysoký manažer v jedné nemalé německé firmě. Stejně jako my si koupil loď v Singapuru, ale protože jednoduše nemůže vyrazit na několik týdnů na moře, nechal si svou loď dopravit do Hongkongu najatým kapitánem. Do RHKYC se hlásil jako řádný člen, tj. v případě přijetí by platil dost velké vstupné, jeho přihláška však byla zamítnuta. To nás dost vyvedlo z míry. Mysleli jsme si, že pokud jde o tyhle snobské kluby, stačí si spočítat, zda na to mám, podat přihlášku a je to. Ve skutečnosti je ale člověk po podání přihlášky pozván na pohovor před komisi složenou ze starších členů, kteří si potenciální nováčky nejprve proklepnou. Sama přihláška je složena z detailního popisu předchozích jachtařských, veslařských a jiných aktivit. Každé tvrzení musí být doloženo, ať už fotkou nebo dokumentem dokazujícím, že si člověk nevymýšlí. Noví členové jsou tedy pořádně prolustrováni. Snad nejdůležitější je nadšení do aktivit klubu, především do závodů, a v tom právě udělal náš známý osudnou chybu. Řekl, že o závody na jiných lodích nemá zájem a že jeho loď není právě závodní typ (vlastní Downeaster 38, což je taková klasicky vypadající, pomalá loď s kutrovým oplachtěním).

Proč jsme se vlastně do takového renomovaného klubu hlásili? Bylo nám jasné, že vstupujeme na naprosto cizí půdu, do kompletně odlišné společenské třídy. Důvody byly samozřejmě praktické. Naše kotevní bóje v zátoce Deep Water Bay ležela uprostřed mezi Hong Kong Islandem a menším ostrůvkem Middle Island, který není vlastně nic jiného než jen zarostlá skála se dvěma klubovnami – RHKYC a Aberdeen Boat Club (ABC). Původně jsme si mysleli, že na břeh ostrova Hongkong, kde je veřejná doprava, budeme jezdit vlastním člunem. Poblíž ale není žádné vhodné molo, ke kterému člun přivázat a navíc jsme měli strach, že by nám někdo náš krásný člun zcizil. Také nás trápilo, kde budeme získávat vodu. Ideální by samozřejmě bylo členství v jednom z klubů, protože tím bychom zároveň získali možnost používat jejich sprchy a toalety. Byli jsme téměř rozhodnuti vstoupit do Aberdeen Boat Clubu, který působil na první pohled přátelštěji, byl poměrně levný, pokud jde o měsíční členský příspěvek, trochu nás jen trápilo, že při vstupu bylo třeba zaplatit vstupní poplatek, který pro nás nebyl zanedbatelný.
View Kotviště v Deep Water Bay in a larger map

Royal Hongkong Yacht Club je prestižnější, větší, lepší a tak dále, a zároveň nabízel krátkodobé členství omezené dobou dvou let bez vstupního poplatku. RHKYC mělo zároveň další nepopiratelnou výhodu a sice tu, že mezi klubovnou RHKYC na Middle Island a ostrovem Hongkong každý den pendluje sampan, který funguje od desíti ráno do půl jedenácté večer a který na zavolání přijede i k lodi. Rozhodli jsme se proto, že se přeci jen pokusíme vstoupit do RHKYC.

Abychom nezapomněli. Do takového klubu se nelze jen tak přihlásit. Musíte mít doporučení od dvou zasloužilých členů. Jeden navrhovatel, druhý doporučovatel. Naštěstí jsme hned druhý den po našem příjezdu narazili na anglický manželský pár, který nás pozval na drink na terasu v klubovně. Když jsme se dozvěděli, že budeme potřebovat doporučení, zavolali jsme jim a oni se nás naštěstí velice ochotně ujali.

Přišel čtvrtek večer. Přiměřeně slušně jsme se oblékli a pěšky jsme přišli do klubovny RHKYC v Causeway Bay, což už samo o sobě bylo na pováženou (připomnělo mi to Kubrickův film Eyes wide shut). Nejprve nás posadili jako školáky před ředitelnu na přistavené židle u zasedací síně, kde pohovory probíhaly. Prošel číšník v livreji a nabídl nám vodu s ledem. Protože jsme tam byli asi o čtvrt hoďky dříve, měli jsme ještě možnost poklábosit s jedním téměř milým čínským snobem, zřejmě důležitým členem, který se před námi greenhorny naparoval jak kohout, zatímco nás poučoval, že komise, která nové členy přijímá, je složena z dobrovolníků, a že to berou velice vážně, protože prý v jejich klubu nejde jenom o plachtění, ale také o sociální vyžití, tak tam berou jenom kvalitní lidi… Stál kousek od nás, jednu ruku ležérně v kapse, v druhé skleničku růžového saké. Třikrát nám zopakoval, že dnes pořádá ochutnávku saké, že je to velká událost, že je tam mnoho druhů saké, že on to pořádá… Jestli jsou tady všichni takoví, tak se máme na co těšit, nebo vlastně možná nemáme. Později kdosi vysvětlil, že snobové se mezi sebou okamžitě rozpoznají například podle hodinek nebo košile – já měl na sobě košili za sto korun. Janička na tom byla trochu líp, protože měla halenku z Orsay za šest set.

Pak na nás přišla řada. Vešli jsme do větší místnosti nazvané Ward Room (všechny místnosti zde mají jména jako Compass Room, Chart Room apod., prostě starý britský klub), kde sedělo u velkého stolu asi 15 lidí středního až staršího věku. V čele stolu byl samotný kapitán Ahab, bílý plnovous pod bradou, k dokonalosti mu chyběla už jen fajfka a sou‚wester. Kapitán Ahab nemeškal ani vteřinu a ještě než se za námi zavřely dveře, pustil se do nás, že prý nemusíme být nervózní, že pohovor je jen formalita a ať se klidně posadíme. Sotva jsme dosedli, hned na nás vrhl, jak to, že se hlásíme jen na krátkodobé členství. Vysvětlili jsme po pravdě, že v Hongkongu nechceme být déle jak dva roky, že nás táhnou dálky a že plánujeme dlouhodoběji odrazit od pobřeží a to co nejdříve. Druhá otázka se týkala veslování. Přiznali jsme, že veslujeme, například z lodi do klubu, když se potřebujeme vysprchovat. Muži s velkými bicepsy ve vertikálně pruhovaném saku, který nám otázku položil, naše odpověď zas až tak vtipná nepřišla. Další, stále ještě přísná otázka zněla, zda se chceme účastnit jako posádka závodů. Odpověděli jsme, že chceme hlavně plachtit na naší lodi, ale že se rádi svezeme na něčem modernějším a svižnějším. Jeden z porotců se nás hned zeptal, jestli nám může zavolat, že bysme mu mohli dělat posádku, čímž zřejmě překročil dekórum výslechu, protože kapitán Ahab se naoko zamračil a svého kolegu napomenul. Všichni se rozesmáli, my také, abychom netrhali partu, a pak už se atmosféra naprosto uvolnila. Někdo nadnesl, jestli jsme spokojeni se životem na naší malé lodi, jestli nám tam není horko. Odpovídali jsme po pravdě a z tváří poroty se zdálo, že jim nejsme nesympatičtí. Rychlé rozloučení a byli jsme venku. „Tak ti nevim“, řekli jsme skoro současně a nejistě se jeden na druhého pousmáli. „No, alespoň jsme je pobavili.“

Janička, Janna a v pozadí RHKYC

Janička, Janna a v pozadí RHKYC

Teď je před námi asi dvoudenní čekání na verdikt. Když nás nevezmou zkusíme členství v ABC a cestu do školy, až odjede Janička, budu prostě muset nějak vyřešit. Stejně tam nebudu muset chodit každý den. Řešení už jsme vlastně měli připravené. Prostě si udělám kotevní zařízení jaké mají místní rybáři. Kus od břehu hodíme závaží s kladkou, od níž povede lanovka k nějakému šutru na břehu. V člunu převesluju ke břehu, uvážu ho na lano a vytáhnu ho pomocí lanovky dál od břehu na hlubokou vodu, aby se při odlivu nepoškodil o kamenné pobřeží.

Druhý den ráno jsme letěli zpět na Tchaj-wan, protože redakce knih ještě neskončila. Letenky za nás naštěstí platilo nakladatelství, protože v pátek jsou lety skoro třikrát tak drahé, když tedy vůbec najdete místo. Už několik dní jsme pozorovali pořádný tajfun, který se vytvořil na východ od Filipín, známé to líhní tropických bouří. Tajfun naštěstí směřoval na Tchaj-wan, takže jsme mohli být klidní, že neohrozí naši loďku, ale začali jsme mít obavy, zda vůbec do Tchaj-peje doletíme. Sotva jsme přijeli na letiště, začali rušit jeden let za druhým. Další informace až ve čtyři odpoledne. Bylo sedm ráno… Rozhodli jsme se, že zůstaneme na letišti, protože cesta zpět do města a na loď by nás přišla na dost peněz.

Uvelebili jsme se a pustili se do četby, kterou jsme střídali procházkami s vozíkem plným batohů, obědem, výlety na záchod atd. Čas utíkal kupodivu velice rychle. Přiblížila se čtvrtá hodina. Já jsem zrovna řešil nějaké emaily, a tak Janička vyběhla do prvního patra, kde měly být oznámeny další informace o našem letu. Za chvíli se vrátila s tím, že si máme zavolat na leteckou společnost, aby nám zajistili místo na dalším letu nebo zajít přímo k přepážce K. Bylo jasné, že než se k přepážce K s naším nákladem dostavíme, nahrne se tam mezitím několik desítek nervózních Tchajwanců, a tak jsme zavolali na centrálu naší letecké společnosti. Po neproduktivním povídání s automatem jsme však nakonec i my zamířili k přepážce K, kde se několik chlapíků urputně hádalo s letuškami, že oni se musejí vrátit na Tchaj-wan, na což letušky trpělivě odpovídaly, že tam míří tajfun a že letiště je zavřené. Další informace budou v osm večer. Posadili jsme proto opodál a pokračovali v četbě. Najednou koukáme, že od pultu vyběhl pán středního věku a hystericky upaloval kolem přepážek pryč. Zachovávali jsme klid. Jeden rapl, to není nic nenormálního. Za chvíli ale vystřelil další a za ním další, a tak jsme se nenápadně přikradli k přepážce a sledovali hádku mezi letuškami a rozvášněnými tchajwanskými pány středního věku, tesilky až pod prsa, pupky vyvalený. A pak jsme zaslechli „přepážka ta a ta“. Janička se rozeběhla stát do fronty a já za ní následoval s vozíkem plným zavazadel. Přepážka samozřejmě byla na druhé straně letiště. Když jsem tam vozík konečně dotlačil, uviděl jsem, že se situace o moc nezměnila. Stáli jsme v hloučku hysterických pánů a dam a snažili se pochytit, co se děje. Najednou se k nám přitočil mladý letušák a začal nám našeptávat, že se máme přesunout k přepážce té a té, tam prý se bude konečně rozdělovat místo v letadlech na příští ráno. Teda, že je to baví. Asi chtějí ty rozvášněný cestující nejdřív trochu utahat. Chvíli na to, co jsme se zařadili za jednu tchajwanskou rodinu, se přivalil dav, který zaměstnanci letiště kupodivu velice dobře zvládli a konečně se mohlo začít s odbavováním.

Noc na letišti nebyla zas tak hrozná. Hongkonské letiště je naštěstí docela pohodlné, tj. je vybaveno sedačkami, na kterých se dá poměrně dobře lehnout. Druhý den ráno jsme tedy v doznívajícím tajfunu šťastně dosedli na letiště v Taoyuanu, abychom hned po obědě pokračovali v redakci čínské poezie.

Ale úplně bych zapomněl, že jak jsme čekali na informace o našem letu, zavolali nám z RHKYC, že nás přijímají a že si máme přijít pro členské balíčky s informacemi, průkazkami a že bude party pro nové členy atd. Sešli jsme tedy do dolního patra, oslavit to pivem v plechovce. Ve světle našeho přijetí, se noc na letišti jevila jako zábavná epizoda. Prostě hodíme nohy nahoru a budeme čekat, až nás odvezou. Tak jsme tedy členy, byť krátkodobými, údajně jednoho z největších klubů na světě… Byli jsme na sebe samozřejmě hrozně pyšní a začali jsme přemýšlet, že si teď budeme muset koupit nějaký to gentlemanský a lady oblečení, abychom si v tom klubu vůbec mohli dát aspoň pivo… Samozřejmě trochu přeháním, ale později jsme se ve stanovách dočetli, že minimálně do dvou místností pánové nesmějí v botách, které odhalují prsty a v kraťasech je vstup povolen pouze v podkolenkách „sahajících až pod kolena“… teda jejich starosti bych chtěl mít…

Hlavní bylo, že budeme moci pohodlně bydlet na lodi, mít flexibilní transport na břeh, teplou sprchu a tak dále. Koneckonců budu na palubě bydlet nejméně půl roku, musím se věnovat psaní disertace a k tomu člověk trochu toho pohodlí potřebuje. Navíc jsme plánovali, že až si Janička odchodí poslední hodiny, přestěhuje se do Hongkongu. Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale o tom až později…

Závěrem ještě poznámku o nákladech. V zimě jsem měl na Causeway Bay pronajatý pokojík široký asi tak dva metry (akorát se do něj vešla malá postel) a dlouhý asi pět metrů. V jednom rohu byla metr a půl na metr a půl velká sprcha se záchodem. Nad postelí bylo malé okno, které ovšem vedlo do světlíku, kterým moc světla nepronikalo… Za toto jsem platil plus mínus 3300 hongkongských dolarů (asi 7500 Kč) včetně elektriky a vody. Celý den jsem musel svítit, světlíkem se táhly pachy všeliké, jednou se dokonce z digestoře vyvalil hustý štiplavý dým, jak pode mnou někdo něco připálil. Olejnatou mlhou jsem tedy přiskočil k digestoři, zapnul jí a čmoud poslal o patro výš… O nočních, tj. druhá až třetí hodina ranní, hádkách z bytu vedle mě ani nemluvě.

Tento autentický zážitek jsme vyměnili za krásnou zátoku, prostou puchů, sousedů a hluku, nepočítám-li občas nějakou tu vůni soli, jak se odpařovala na kamenném pobřeží, skučení větru v lanoví a tlučení halyardů o hliníkové stěžně lodí zakotvených nedaleko od nás… V noci jsme tu byli naprosto sami. V zátoce vedle nás bylo na kotevních bójích přibližně dalších 50 lodí, ale my jsme byli jediní, kdo na lodi skutečně bydlel. Většinu majitelů jsme vlastně ani nikdy neviděli. Jenom o víkendu a občas v týdnu kolem nás proplulo pár veslic, Optimistů, Laserů a outrigger kanoí, jejichž posádka naneštěstí doprovázela každý druhý záběr pokřikem „Hat, hat, hat!“.

Finančně to vypadalo takto: 1200 hongkongských dolarů (HKD) za kotevní bóji, 1515 HKD členský poplatek v klubu, 110 HKD „house fee“ v klubu, 330 HKD nejnižší povinná měsíční útrata v klubovém baru. Celkem 3155 HKD (cca 7200 Kč). Elektřinu dodávaly solární panely a větrná turbína, vodu jsme vozili ve člunu z klubu v kanystrech. Výrazně jsme tedy oproti bydlení v bytě neušetřili, ale výhody jsou myslím jasné. Pravda, „suchou“ večerku jsme měli v půl jedenácté, kdy jel poslední převoz. Nemohli jsme proto chodit v noci po bárech, což stejně běžně neděláme, ono pivo v hongkonské hospodě stojí minimálně stovku (korun). A jednou za čas, když k tomu došlo, jsme si nechali u lodi připravený žebřík, na břehu jsem pak nechal věci u Janičky nebo schované pod balvanem (v tuto noční hodinu tudy stejně málokdo prošel), přeplaval jsem asi tak tři sta metrů k lodi, vyšplhal nahoru, šup do člunu a v něm jsem dovesloval pro věci a pro Janičku. Na lodi jsem se pak osprchoval od soli ze závěsné sprchy. Nic strašného. Jenom v zimě, když bylo venku 12°, byla voda trošku studenější…

Ranní převoz byl ovšem trochu omezující. Oficiálně totiž začínal až v deset. Někdy se mi ale staříky, kteří s motorovými čluny jezdili, podařilo přivolat. Navíc kromě úterka mě byl schopen převézt také bratr našeho pana domácího, který v zátoce býval se svou ženou denně už od sedmi kontrolovat své kotevní bóje (měli jich kolem deseti) a vůbec se starat o lodě, které si údržbu zaplatili.

Naše kotviště -- Oáza klidu

Naše kotviště -- Oáza klidu

Bylo nám tam těch osm měsíců dobře. Schovaní v zátoce jsme bydleli v podstatě na samotě a to pouhou půl hodinu od centra jednoho z nejlidnatějších měst světa. Za čtvrt hodiny chůze kolem pobřeží jsme navíc měli supermarket (zdroj levného piva a australského vínečka) a jednu z nejslavnějších hongkongských pláží, kam jsme ovšem zavítali jenom dvakrát. Koneckonců jsme si do vody mohli skočit přímo ze zápraží…

1 comment to Na koberečku v RHKYC