20.7.2008: Třetí den na moři a bouřlivá noc

Jak se dopoledne rozfoukal vítr, začali jsme plachtit. Janička měla „ranní nevolnost“, ale tu zpravil chleba s čokoládou. Pluli jsme docela dobře, až jsme se dostali na velkou „planinu“ na západ od přístavu Klang. Vykoupali jsme se a chtěli jsme pokračovat dál. Při kontrole motorového prostoru jsme ale objevili divné tekutiny pod motorem a taky pár matek, šroubů a podložek. Většina pocházela ze spojky mezi převodovkou a hřídelí. Tato spojka je držena čtyřmi šrouby: jeden chyběl úplně, nevšimli jsem si toho stejně jako si toho nevšimli „odborníci“ z Volvo Penta v Singapuru. První závažný projev naší nezkušenosti: věřili jsme a neprověřovali. Pravda je, že k motoru jsme se zatím stavěli dost lhostejně. Nemáme ho totiž rádi. Chybějící šroub jsme nakonec našli – ležel celou dobu mezi kupou starých šroubů, napínáků a čepů, které jsme nalezli v krabičce v lodi a bylo nám líto je vyhodit. Naštěstí jsme k němu měli matku i podložky. Další ze čtveřice šroubů měl uštípnutou hlavu, proto jsem ho vytáhl ven, aby se nevykloktal a nenarážel do převodovky.

Už jen tři bytelný šrouby

má náš proklatej šíf

tak ještě pár dlouhej mil

zbejvá nám, tam je cíl

a tak zpívej ó Langkawi.

Polykej whisky a mořskou tříšť

jsme zase o kousek blíž

až začne zase vítr nám vát

tak nemusíš se už pirátů bát.

Začal jsem notovat a pokračoval v práci. Třetí šroub se začal uvolňovat také, tak jsem ho vší silou dotáhl. Pouze čtvrtý šroub držel…

Také uchycení ruční pumpičky na palivo, pod kterou je našroubován filtr, se uvolnilo. Filtr byl proražen a maličko z něj vytékala nafta. S filtry jsme si už něco zažili. Jsou to takové hladké plechovky, a když jsou od nafty, tak po nich ruce kloužou opravdu bez jakéhokoli tření. Pořádně jsem filtr otřel, zhluboka se nadechl a oběma rukama zabral. Přitom jsem musel pod filtrem držet igeliťák, protože filtr je plný nafty a neradi bysme, aby ty cca tři deci nafty skončily v podpalubí. Filtr naštěstí povolil už na druhý pokus. Zavázali jsme ho i se zbytkem nafty do igeliťáku a strčili k odpadkům. Až budeme na pevnině, vyhodíme to v nějaké autoopravně. Janička mezitím připravila nový filtr. Pečlivě jsem otřel styčné plochy, těsnicí kroužek na filtru jsem potřel jemnou vrstvou oleje a nový filtr jsem našrouboval zpět. Je to taková podivná operace. Filtr je třeba šroubovat jen do chvíle, když se těsnicí kroužek dotkne styčné plochy, a pak udělat jenom o půl otáčky navíc. Jinak by se těsnící kroužek příliš zmáčkl a netěsnil by, jak má.

Opravy to byly zdánlivě primitivní, ale důvod, proč se ty šrouby uvolňují, bychom rozhodně neměli podceňovat. Nejspíš špatné uložení motoru.

Práce to byla hnusná. Vítr byl slabý, takže jsme jeli velice pomalu, a kdykoli přišla vlna, vzala nám vítr z plachet a divoce s Jannou zahoupala. Stál jsem s nohama rozkročenýma nad hřídelí, v hlubokém předklonu, hlavu až u kolen. Výpary dieselu, krev nahrnutá v hlavě, teplota asi 32 stupňů. Loď sebou hází ze strany na stranu 20 stupňů sem, 20 stupňů zpět. Nebylo mi zrovna dobře. Chvíli co chvíli jsem se prudce narovnal a divoce lapal po čerstvém vzduchu. Ale nedalo se nic dělat, šrouby musely zpět. Nádech, ponořit hlavu do skříně, matka na konečcích prstů, chytnout matku na šroub… sakra, zase spadla. Sáhnout pod převodovku, ve směsi oleje, nafty a jiného sajrajtu nahmatat matku a znova. Pak pořádně zabrat klíčem.

Vše utaženo a zkontrolováno, motor ale jen zaškytal a nic. To už ale známe. Pár zapumpování ruční pumpičkou, motor se opět rozběhl a my si oddechli. Dali jsme si večeři a doufali, že druhá noční plavba bude stejně bezproblémová jako ta první a že na zítřek budeme u ostrova Penang. Na sever od nás se ale začala stahovat mohutná mračna a přes celý obzor jako na povel začaly práskat ohromné blesky. Původně jsme měli naplánovanou večerní hygienu – polít kýblem z moře, namydlit, spláchnout a pak opláchnout sladkou vodou. Místo toho jsme vytáhli foulies, jak se říká oblečení do bouřek, vysoké krtečkovské kalhoty s laclem a pořádná bunda s kapucou. Připravili jsme si také postroje, abychom v případě pádu přes palubu zůstali s lodí. Stále nefoukal skoro žádný vítr. Zdálo se, že se bouřka stahuje k západu. Změnili jsme proto mírně kurz a zamířili více na východ. Nechtěli jsme se dostat ale příliš blízko pobřeží, abychom měli prostor k manévrování a v cestě jsme navíc měli mělčiny, kde by nás mohly překvapit lámavé vlny.

Přišlo pár větrných poryvů, naše větrná turbína řvala jako pominutá, začalo se stmívat. Celá noc byla tak trochu jako ze sna. Kupodivu jsme se ani moc nebáli. Vzájemně jsme se kontrolovali v tom, co je třeba dělat, a loď jsme vedli bez velkých problémů. Bouřka vybičovala vlny do výšky, kterou jsme odhadli na jeden až dva metry, krátké a příkré, ale Janna je bez problémů rozrážela. Oba jsme zůstali v kokpitu a střídavě jsme spali. Největšími vlnami jsme kormidlovali ručně, ale beztak jsme jeli skoro poslepu. Vítr zmizel stejně rychle jako přišel. Jenom vlny zůstaly. Chtěli jsme ulevit motoru, ale plachtit se téměř nedalo. Velké vlny nám vyhazovaly ty zbytky větru z plachet.

Během noci jsme se vyhnuli jen tak tak rybářské lodi, byla přibližně stejně velká  jako my a mířila si to přímo na nás. Později jsme se dozvěděli, že to je pověra malajských rybářů, kteří takto riskují a snaží se přejet kousek před přídí jiné lodi, aby na ní přenesli smůlu.

V jedné chvíli se nám také kvůli mohutným nárazům, jak jsme přejížděli přes vlny, uvolnila nádoba na chladící kapalinu. Zastavili jsme, nasadili jsme ji opatrně zpět a provizorně ji přivázali. Loď se kývala jako pominutá a my se museli držet jako klíšťata. Opět jsme nastartovali motor a pohyb lodě se uklidnil.

K ránu, při jedné z kontrol motoru si Janička všimla dalších šroubů pod motorem. Moře bylo stále rozvlněné. Vypnuli jsme motor a vytáhli plachty, abychom alespoň trochu pluli a hlavně abychom se tak divoce nekymáceli. Vítr nám ale stále nepřál, a tak kromě kymácení jsme navíc trpěli práskáním plachet, jak se vždy naduly a pak s pořádnou ranou zase splaskly. Nejhorší byla hlavní plachta, stáhli jsme ji proto úplně a snažili se loď vyrovnat alespoň na kosatku. Moc to nepomohlo, ale bylo to lepší než nic. Prostě bez větru to nejde.

Těch pár šroubů nebylo moc zásadních. Jeden opět z ruční pumpy, která je zavěšená pouze s jedné strany a je poměrně těžká, připočteme-li ty tři deci nafty. Je proto pochopitelné, že je jednou z prvních věcí, které se uvolní. Další šroub byl z krytu na zadku motoru. Horší bylo, že jeden ze čtyř stojanů, na nichž je motor připevněn k trupu lodi, se zlomil. Pokračovali jsme proto pouze pod plachtami, ale vlny neustávaly a udržet plachty naduté bylo velmi těžké.

Pomalu jsme se šinuli za neustálého plácání plachet a střídavě jsme spali. Bylo jasné, že před další cestou musíme motor nejprve spravit. Také jsme si potřebovali řádně odpočinout – ty šroubky pod motorem a zlomené uložení nám rozhodně na klidu nepřidaly! Bylo načase udělat strategické rozhodnutí…