Ostře proti monzunovým větrům

(Přelom března a dubna 2010)

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal soustředit, loď připravená k vyplutí, posádka ještě v relativním nedohlednu, sedím, koukám. Blb do blba. Nakonec jsem to nevydržel a vydrhl jsem celou loď. Nejprve se mi do toho samotnému moc nechtělo, posádce jsem navíc slíbil, že si krásy námořního života bude moci prohlédnout nejprve skrz štětiny rejžáku, ale bylo zrovna tak hezky a voda byla tak krásně čistá… Alespoň nám zbude víc času na tréninkové vyjížďky, Ondra s Míšou budou totiž na lodi poprvé.

Kolem desáté k Janně přirazil sampan. Jednou rukou se držím ocelového lana úpon, druhou odtlačuji zlověstně černou pneumatiku na přídi sampanu. Kokpit se rychle zaplnil lidmi a batohy. Obětí a hubičky následují, ruka rukou třese. Já se hned vrhl na studené pivo, které jsem si objednal, a Janička mezitím provedla základní instruktáž, co kde na lodi je, kam s věcmi, kde se bude spát a hlavně jak na kyblík! Holky náš kyblík, se kterým jsme se později rozloučili kdesi v severním části Jihočínského moře, hned začaly testovat. Já jsem zatím Ondru zaškolil, jak se zapřít o lanoví a vykonat, co vykonat musí, pěkně důstojně ve stoje.

První noc foukal silný vítr a zlověstné hvízdání lanoví trochu pocuchalo nervy naší nové posádce, ale nakonec se všichni celkem dobře prospali. V sobotu ráno jsme vyskočili z čerstva. Já měl za úkol posbírat pasy a jet do města vyřídit náš odjezd. Janička se vydala vrátit batoh knížek, které měla půjčené z knihovny mojí univerzity, a pro Míšu s Ondrou jsme vymysleli krátkou prohlídku Hongkongu, protože Míša tam byla poprvé. Já jsem moc nepochodil, protože na kapitanátu měli zavřeno. Otevírací hodiny změnili v lednu a já si pamatoval, že dříve měli normálně otevřeno i přes víkend. No nic, takže ještě jednou v pondělí. Nebyla to žádná tragedie, jenom jsem tam jel zbytečně. S Janičkou jsem se sešel v Causeway Bay, kde jsme nakoupili koktejlová rajčátka a červenou čočku u Indů. Pomalu jsme se pak vydali na Queens Road East, kde je šikovný supermarket a naproti trh. Posadili jsme se na lavičku a procházeli si seznam úkolů a věcí, které nesmíme zapomenout. Asi za půl hodiny se objevili Míša s Ondrou, a protože už nám všem velice harmonicky kručelo v žaludcích, zašli jsme na oběd. Po nákupu potravin jsme pak s Ondrou čekali u batohů a Janička s Míšou se vydaly na trh pro ovoce a zeleninu.

Když jsme se vrátili na loď, Janička rychle uklidila nakoupené zásoby a já jsem s Míšou a Ondrou začal připravovat loď k první výcvikové plavbě. Moc nefoukalo, takže jsme se pomalu vyploužili ze zátoky a asi dvě hodiny jsme se plácali v pozadí Round Islandu na takové malé vodní louce.

Večer jsme uspořádali malou party, na kterou přijel také František, český lingvista, který žije v Hongkongu se svou ženou. Janička ku té příležitosti vykouzlila v naší lodní troubě francouzské brambory s plesnivým sýrem, který propašovala letadlem z Tchaj-wanu, a naši oblíbenou zapečenou mísu s červenou čočkou, rajčaty a špenátem. Všichni se olizovali až za ušima. Vrcholem večera pak byla Františkova domácí slivovice podávaná v kalíšcích od Becherovky, které Janička obratem vylovila z útrob naší lodní kuchyně.

V neděli ráno jsme vypluli na druhou výcvikovou plavbu. Nemarnili jsme už čas a na motor jsme přejeli přes East Lamma Channel, kudy vjíždějí tankery do přístavu. Hned za kanálem začalo příjemně foukat, tak akorát 15-20 uzlů. Janna se hned pěkně pod plnými plachtami naklonila, Míša s Ondrou vytřeštili oči, ale za chvíli už si užívali krásné plachtění spolu s námi.

Pondělí ráno. Ondra mě převezl na břeh na našem člunu, protože sampany ještě nejezdili a já se vydal opět na kapitanát a imigrační. Měl jsem z toho trochu strach, protože zahraniční jachty by se „měly“ po půlroce zaregistrovat u místních orgánů. My jsme to neprovedli, protože jsme s naší českou vlajkou spokojeni a říkali jsme si, že když to přetáhneme jenom o kousek, snad se nic tak hrozného nestane. Vyplnil jsem formuláře, posadil se v čekárně a nervozně jsem pozoroval, jak ta moje lejstra putují z ruky do ruky většinou mračících se úředníků. Za chvíli na mě zamával usměvavý tlouštík. Rychle jsem přiběhl s připravenými výmluvami. Jedním z důvodů, proč jsem doufal, že nám to projde, byly informace na stránkách kapitanátu o ceně poplatků za proclení. Nám při příjezdu naúčtovali částku, která byla za roční proclení. Ukázalo se ale, že to jsou nové informace, my jsme přijeli ještě za starých cen. Ve zpocené ruce jsem žmoulal kreditní kartu a psychicky jsem se připravoval na velké finanční krvácení. „Musíte zaplatit ty dva měsíce navíc, 300 HKD.“ Ufff, to se mi ulevilo. To to nemůže říct rovnou, že je to tak málo! Rozzářil jsem se a vydal se k pokladně. Paní pokladní jsem podal naší českou kreditku, kterou ona ale odmítla, že tu oni nepřijímají. Jenom místní. Tu mě napadlo, že dnes mi má přece přijít stipendium na můj vypleněný hongkongský účet. Bylo sice ještě docela brzo, ale za pokus to stálo. Paní projela kartu terminálem a podala mi účtenku. Krása, všechno to jde jako po másle!

Na imigračním jsem dostal málem zánět šlach. Tři kopie formulářů! Dříve k tomu alespoň dávali kopíráky. Chvíli se jim nějak nezdálo moje rezidentní vízum, ale nevím proč, jenom si to tak mezi sebou ukazovali a vzrušeně debatovali. Prostě asi aby člověka jenom tak vystresovali nebo co. Jestli z něčeho mám strach, tak jsou to situace, kdy je můj osud v cizích rukách.

Radostně jsem se vracel zpět na loď, netušíc, že tam se dějí věci nekalé. Janička inicializovala vzpouru (považte, už první den plavby!). Podle informací na stránkách hongkongské meteorologické stanice platilo ten den pro okolní vody stále tzv. „gale warning“, tj. varování před vichřicí. Navíc byly hlášeny dost vysoké vlny. Vyplouvat na noc do takových podmínek se mojí posádce zdálo zbytečně stresující, zvláště ve světle předpovědi na další den, která slibovala daleko lepší podmínky. Chvíli jsme o tom debatovali, ale nakonec jsem podlehl. Ono to vlastně bylo jedno, počasí na další dny vypadalo stabilně, vyjedeme z rána a alespoň se dostaneme dál od břehu než padne noc. Odjezd jsme tedy odložili na úterý ráno.

Místo plavby jsme se vyrazili projít. Míša prosadila, abychom s sebou vzali prázdnou bombu na plyn. Minulý týden jsem ji vypálil a teď jsme jeli na naši druhou (a zároveň poslední), netušíce, kdy plyn dojde. Plyn do našich dvou hliníkových bomb jsem sám před 3 týdny přelil z místní 12kg bomby, protože naše bomby nechtěl nikdo z místních naplnit, že prý nejsou certifikované v Hongkongu (ve skutečnosti jsou to bomby certifikované v Kalifornii, kde údajně panují hysterické bezpečnostní předpisy pokud jde o plynové bomby – syn jakéhosi politika si zapálil a ono to bouchlo… takže tatík toho pitomce prosadil zákon). Trochu jsme si dělali starosti, aby nám plyn během plavby nedošel a my si nemohli dopřát ani trochu teplého čaje na zahřátí. Já jsem všechny ubezpečoval, že na té předchozí jsem vařil cca tři týdny, takže ta druhá by nám měla bez problémů na těch pár dní plavby vydržet. Byl jsem optimistický i co se týče upečení jednoho až dvou bochníků chleba během cesty. Přesto se i mně nápad znovu se pokusit o naplnění prázdné bomby více než zamlouval.

S bombou v batůžku jsme došli na pumpu, kde na nás překvapeně hleděli. Já jsem byl skeptický, protože jsem si tím už prošel a bylo mi vysvětleno, že ani náhodou. Holčina u plynu se jenom zaculila a odcupitala za panem vedoucím. Ten přišel, chvíli na naší bombu hleděl a pak řekl: „My jsme ještě takovouto bombu neplnili, zastaví sama přívod plynu?“ „Zastaví,“ odpověděl jsem po pravdě (Kalifornie, pitomec, tatík, nový zákon…). Pán pak už ani nemrkl a vytáhl tankovací pistoli a za chvilku jsme odcházeli celí rozzáření s plnou bombou. Pochvala před nastoupenou jednotkou, Míšo! Ondra vznesl připomínku, že složení plynu pro auta a pro vařiče je jiné. Trochu nás to vyvedlo z míry, ale po důkladné diskuzi a konzultaci přes Google jsme usoudili, že to možná nebude tak dobře hořet, ale že to půjde. Maximálně budeme mít trochu černé hrnce. Po večeři a partičce karet jsme se zachumlali do spacáků, abychom se na následující den a vyplutí řádně vyspali.

Nakonec jsme vyjeli až v půl desáté, pěkně s odlivem. Už v kotvišti pěkně foukalo, tak jsme vytáhli naši malou kosatku a na hlavní plachtě jsme stáhli jeden réf. Hned jak jsme vyjeli zpoza Middle Islandu se do nás opřel pěkný fičák. Plachet bylo trochu moc a Janna se pořádně nakláněla, ale byli jsme blízko břehu, takže jsme zmenšení plachet odložili a místo toho jsme vjížděli více do větru a v nárazech jsme tlak větru snižovali povolením otěží. Za Round Islandem jsme začali vjíždět do poměrně velkých vln, odhadli jsme 2-3m, což bylo na začátek plavby trochu dost a posádka očividně nebyla právě nadšená z vyhlídky, že v podobných podmínkách strávíme následující čtyři dny.

Asi za půl hodiny potom, jsme projížděli kolem malého mysu, skály, kterou bylo záhodno objet s větším odstupem. To ale znamenalo přiblížit se více kanálu, kterým jezdili nákladní lodě. Samozřejmě právě v tom nejužším místě se našim směrem jedna řítila. Ve skutečnosti ani neplula přímo kanálem, takže jsme jako plachetnice měli přednost v jízdě. Na to se ale nesmí spoléhat, a tak jsme začali uvažovat o úhybném manévru. Názory padali různé, ale vypadalo to, že bezpečnější by bylo udělat obrat proti větru a jet zpět k pobřeží. Tam se ale na nás zlověstně zubili ostré skály a tak jsme pokračovali v původním kurzu. Ostré vlny pokaždé vyhodili příď Janny prudce do vzduchu a jak jsme přejeli vrcholek vlny, propadli jsme zase o metr dva dolů. Normálně je možné takovéto poskakování kontrolovat tak, že na vrcholku vlny zahnete trochu doprava nebo doleva, podle toho odkud fouká vítr, ale tady by to znamenalo, že bychom se nebezpečně přiblížili dráze tankeru před námi. Ten stále udržoval směr i rychlost a přitom stačilo, aby uhnul pět stupňů na levobok a krásně by se nám vyhnul. Očividně si nás vůbec nevšímal. Bylo třeba rychle jednat. Pokusili jsme se udělat obrat na levobok, čímž by jsme jeli dál od lodi, ale blíže břehu. Vysoké a strmé vlny nás ale při obratu zpomalili na tolik, že jsme se museli vrátit na původní kurz. Stále jsme ještě měli moc plachty na přídi. Teď se s tím ale nedalo nic dělat. Ani druhý pokus se nevydařil. Rychle jsme zavelel k obratu po větru. To je manévr, který se v silném větru většinou nedělá, protože se při něm loď otáčí zádí k větru a hlavní plachta je neustále vystavena velkému tlaku, což přehodí ráhno hlavní plachty obrovskou silou z jedné strany na druhou. Když se ale tento manévr udělá kontrolovaně, tak to jde i v silném větru. My jsme si navíc na Janně nainstalovaly „dvojitý boomvang“, dvě lana, kterými se přes kladkostroj dal přímo z kokpitu pohyb hlavního ráhna ovládat a tak si obrat po větru můžeme dovolit provádět i ve stížených podmínkách. Tanker se k nám stále blížil. Nevypadalo to na čelní náraz, ale mohli bychom se svézt po jeho boku, což by nebylo o nic příjemnější. „Gybe, ho! Hlavy dolu a pořádně se držte!“ zařval jsem do větru. Zabral jsem za kormidlo a rychle jsem stáhl otěž hlavní plachty, abych zmenšil dráhu volného letu hlavního ráhna. Ráhno přelétlo na druhou stranu a Janna se pod náhlým náporem větru a vlny naklonila na jednu stranu. Všichni se drželi jako klíšťata. Popustil jsem opět otěž hlavní plachty a Janna nabrala na rychlosti. Ohlédl jsem se po tankeru a omluvně zamával. Ve skutečnosti jsem měl chuť naštvaně zakroužit pěstí, že nám kormidelník tankeru alespoň trochu neuhnul, prostor a čas na to měl, ale nakonec jsme nad tím mávl rukou. Koneckonců, on si vydělává na chleba, my se jenom vozíme. Náhle jsem si všiml, že Janička sedí v kokpitu a drží se za koleno, tvář staženou bolestí. Jak plachta přepadávala během obratu na druhou stranu, část zvaná traveller, tj. kolejnice, ke které je přišroubovaná kladka s lanem na ovládání hlavní plachty se jí svezla přímo na koleno, které měla zapřené o stěnu kokpitu, zatímco ovládala přední plachtu kosatku. Chvilku jsme všichni ztuhli. Janička se však rychle otřepala a zkusila zahýbat kolenem do stran, skrčit, napnout, vše v pořádku. Nejspíš z toho bude jen pořádná modřina. Hlavně žádnou paniku!

Po jedné větší vlně jsme se vrátili na původní kurz a zamířili jihovýchodním směrem. Původně jsme chtěli jet přímo na východ, ale mezi ostrovy byly příliš silné poryvy větru. Vyrazili jsme proto dál od břehu přes dopravní kanál. Teď jsme jeli téměř jižně směrem na čínský ostrov Dangan. Už jsme byli mimo vliv ostrovů a vlny se trochu prodloužily, lodi i posádce se hned ulevilo. Tedy alespoň mě to tak připadalo. Najednou se ozvala pořádná šlupka. Mysleli jsme si, že spadl kanystr s vodou, zvuk této hypotéze odpovídal. Pustili jsme to tedy z hlavy. Po několika minutách koukám, že máme nějak nepřirozeně prohnutý stěžeň. Popadl jsem nástroje a vydal se dotáhnout úpony, ocelové dráty, které podepírají stěžeň z boků. Nedávno jsem je kontroval, ale byl menší vítr, tak možná jsou možná málo utažené. To prohnutí bylo ale trochu moc velké. Za nevěřícného kroucení hlavou, jsem trochu dotáhl úpony za závětrné straně. Abych je mohl utáhnout i na návětrné straně, budeme muset udělat obrat a odlehčili tak pravobok. Šel jsem to ale nejdřív zkusit, jestli to aspoň trochu nepůjde. Když jsem zaklekl k napínací matici uvědomil jsem si, že je zle. Úponový držák, kus ocelového plechu, který je přišroubovaný k lodi a na němž je ukotvená úpona, byl asi o pět centimetrů povytažený z trupu. Tak to byla ta rána! Začal jsem si v duchu nadávat do blbců a podobných věcí. Posádce jsem s co největším klidem oznámil své zjištění, přičemž šla hlavní plachta dolů. Stěžni se okamžitě ulevilo.

Nabrali jsme kurz zpět a v tu chvíli se přes celou posádku přelila obrovská vlna úlevy. Jedeme domů! Na klidné kotviště! Hurá! I já jsem cítil, jak mi kámen podstatné váhy spadl ze srdce. S naším plánem doplout na Tchaj-wan to začínalo vypadat černě. Času už není mnoho. Míša s Ondrou potřebujou být zpět nejpozději v neděli nebo v pondělí ráno. Naordinoval jsem kurz na ostrov Lamma podélně kolem dopravního kanálu. Jeli jsme po větru jenom na kosatku a elegantně jsme surfovali z vln, které nás o to rychleji tlačili zpět. Kormidla se chopili Ondra s Míšou. Dnešní den mají tedy skvělý trénink v horším počasí. Proti i po větru a na konci dne si dáme horkou sprchu a teplou večeři. Vše zlé je k něčemu dobré, že?

Hlavou se mi začalo honit, co budeme muset udělat. Vytáhnout tu úponu, nechat vyrobit kopii. Co když se Míša s Ondrou nechají po dnešní zkušenosti odradit? Hned jsem se jich zeptal. Chvíli ticho, ale Ondra zachoval chladnou hlavu, že on jede. Míša, myslím trochu zaváhala, ale nakonec se připojila k Ondrovi. Výborně, posádka je tedy celá. Kdyby to vzdali, jeli bysme s Janičkou sami, ale dalo se očekávat, že se bude muset skrz velké vlny kormidlovat hodně ručně, takže bysme byli asi hodně unavení a víc hlav víc ví a vůbec.

Kolem páté jsme se uvázali u naší kotevní bóje. S Ondrou jsme se hned pustili do demontáže lodě. Zdálo se, že vytáhnout úponu nebude tak složité, ale jak už to tak bývá, když se člověk pustí do opravy nějaké maličkosti, ukáže se, že kvůli tomu musí rozebrat půl nábytku. Nakonec to nebylo tak strašné. Rozmontovali jsme boční sedačky a vytáhli jsme úpony na obou stranách. Když už praskla jedna, může prasknout i ta druhá. Stěžeň jsme provizorně zajistili čtyřmi lany. Já byl jako obvykle velký optimista pokud jde o hledání soustružníka v šest večer. Uspořádali jsme tedy rychlou výpadovku do Ap Lei Chau – ostrůvek ve vedlejší zátoce, kde je na malém prostoru soustředěno nespočet obchodů, obchůdků a dílen, které prodávají, opravují a vyrábějí potřeby námořnické.

V prvním autobuse byli už jen dvě místa. Jenom já jsem věděl, kde přesně vystoupit. Popadl jsme tedy Ondru a holky jsme nechali počkat na další autobus. Vystoupili jsme na promenádě naproti ostrůvku Ap Lei Chau a čekali u silnice, aby si nás holky všimly. Za dvě minuty se ukázala Janička, ale bez Míši. „Ty jsi dal Míše tu vybitou kartu a my neměli žádné peníze! Míša šla zpátky na loď.“ Á pardon, v tom zmatku jsme si neuvědomil, že jedna Octopus karta, kterými se v Hongkongu dá platit téměř všude, už je vybitá. Tak to je škoda, ale snad to pro Míšu nebude taková nuda, přeplout a pobýt na lodi chvíli sama. My jsme nasedli na sampan, ale ukázalo se, že už je skoro všechno zavřené. Možná bychom ve skutečnosti se soustružníkem měli štěstí, ale Ondra si všiml, že má na dveřích cedulku, že má celý týden volno. Cestou zpět na loď jsme koupili kousek dortu jako omluvu pro Míšu. Janičku navíc začalo opět bolet to koleno, asi jak si ho rozhýbala chůzí, a tak bylo rozhodnuto, že druhý den ráno se půjde na rentgen, abychom měli klid.

Ráno se Janička probudila už jako Geoffrey de Peyrac a s oteklým kolenem po lodi jen pokulhávala. Nařídili jsme jí klid na sedátku a po snídani jsme ji s Ondrou společnými silami vynesli na zádech do schodů na zastávku autobusu. Míša dělala Janičce doprovod do nemocnice, já s Ondrou jsme se vydali obejít několik zámečnictví, která byla shodou okolností nedaleko nemocnice. Potřebovali jsme ocel 6x35mm, ale v Hongkongu vedli pouze, 40mm. Bylo proto nutné obrousit přibližně 5x30mm a to ještě téhož dne a nikomu se do toho moc nechtělo. Nakonec jsme ale uspěli asi v pátém krámku. Bylo jedenáct hodin, v pět to bude hotové, cena 600 HKD. Ocel sice mají pouze 304 a ne námořní 316, která nerezne, ale 304 je zase pevnější a jistě to chvíli vydrží. Nové upínáky si pak necháme udělat na Tchaj-wanu nebo prostě někdy později, podle toho jak moc to bude reznout. S novou nadějí, že přeci jenom odplujeme, jsme se vydali za holkama do nemocnice. Vypadalo to na velké čekání, a tak jsme opustili Janičku v čekárně a šli se naobědvat. Míša pak přinesla Janičce něco k snědku do nemocnice a my s Ondrou se vydali zpět na loď, složit zpět co se dá, abychom mohli večer rychle našroubovat nové upínáky a ráno vyrazit. Ondra jel napřed a já se vydal pro nové šrouby do Ap Lei Chau. Hned jsem tam koupil i malé kanystry na vodu, protože ty staré už tekly. Asi za hodinu jsem byl zpět na lodi. Ondra už měl skoro všechno hotovo, tak jsem mu pomohl s nějakými dodělávkami. Kolem čtvrté přijeli také holky. Koleno bylo v pořádku, jenom naražené. Doktor vybavil Janičku mastí a prášky na tlumení bolesti. Já vyrazil pro nové upínáky a kolem půl šesté jsme začali montovat. Na jedné straně jsme se nemohli trefit do dvou z pěti děr, takže jsme je museli trochu převrtat, ale naštěstí to bylo směrem nahoru, čili nosná síla všech pěti šroubů nebyla nijak poznamenána. Místa, kde prochází upínáky palubou, jsme zatmelili, jemně napnuli úpony a stěžeň už stál zase rovně jako svíčka. Míša mezitím doběhla do blízkého obchoďáku pro čerstvé ovoce a nějaké drobnosti. Byli jsme připraveni vyrazit! Do družice všeho dobrého! Vlastně ne, teď to už bude do třetice, je třeba počítat také pondělí, kdy jsme správně měli vyjet, ale Janička iniciovala tu „zákeřnou“ vzpouru.

Ráno jsme dotáhli úpony. Ještě jednou je dotáhneme, až budeme pod plnými plachtami a budou pod zátěží. V podstatě to není žádná velká věda, vyjede se, koukne se na stěžeň jestli není prohnutý a jestli úpona na závětrné straně není moc volná, pak se udělají dvě tři otáčky na napínacím šroubu, udělá se obrat a celé se to opakuje.

Takže tedy konečně snad už opouštíme Hongkong. Je 1. dubna. Apríl! Hlavně ať nikdo nevymýšlí nějaké voloviny. Koneckonců na to asi nikdo neměl ani pomyšlení. Byli jsme plní očekávání, hřebínky trochu sražené po neúspěchu při předchozím pokusu přeplout Tchajwanskou úžinu.

Abychom neztráceli čas, vyjeli jsme na motor. Trochu foukalo, tak jsme vytáhli i plachty. Kolem se povalovala hustá mlha, ale nebyla přímo na hladině, takže byla docela obstojná viditelnost, tak 200-500m. Podle mapy a průběžných náměrů ručním kompasem, jsme projeli kolem ostrova Beufort a na volné moře jsme vstoupili v úžině mezi ostrovem Waglan a Sung Kong. Naposledy jsme zafixovali naší pozici vůči těmto ostrovům, zanesli ji do mapy a vyhodili mechanický log, který nám bude udávat ujetou vzdálenost. Měli jsme sebou také dvě ruční GPS a sextant, takže můžeme navigovat od rána do večera. Však uvidíme, co nás tam venku čeká.

Jeli jsme ostře proti slabému větru. Po poradě jsme rozhodli jet dále na motor, abychom se dostali co nejdále do hluboké vody. Zítra navečer by na nás měl zafoukat zesílený monzun a čím hlubší moře, tím menší by měli být vlny.

Odpoledne jsme také vyhodili velkou třpytku. Ondra ji chvílemi pozoroval a najednou vyskočil, že po ní nějaká ryba chňapla a za chvíli už něco tahal k lodi. Nejdřív to vypadalo jako kus modrého igelitu. Takovou krásnou tyrkysovou barvu člověk v přírodě zrovna každý den nevidí. „Mahi-mahi! Dorádo!“ vykřikl jsem, jak se ryba přiblížila blíž. Podle vyprávění jsme věděli, že dorádo, neboli mahi-mahi, jak se jí říká v tahitštině, je údajně nejkrásnější a zároveň nejchutnější ryba. Začaly mi kapat sliny. Janička s Míšou začaly brumlat, že prý kdo to bude zabíjet a že prý krev a šupiny a sliz. Ondrovi zářily oči. Spojil jsem Ondrovo nadšení s mým a temné myšlenky našich lepších poloviček jsme vytěsnili. Ondra tahal, já se natahoval, ale naše milá mahi-mahi byla málo zakousnutá, a když ji Ondra vytáhl nad hladinu, mrskla sebou a padla zpět do hlubin. Najednou mi došlo, na co je ten ocelový a pěkně ostrý hák, co máme kdesi zahrabaný v lodi. Prostě se na něj surově ta ryba napíchne a teprve pak se vytáhne ven. Do jachtařské části svého mozku jsem zanesl další poučení. Chvíli jsme ještě plesali na tím, jak byla ta ryba krásná, a holky se mezitím smluvily a vynesly přísnou direktivu, že dnes už se nic chytat nebude a začaly něco vařit.

Snesla se noc. Původně jsem měl v plánu, že budeme hlídat po smíšených dvojicích, já s Míšou a Ondra s Janičkou, aby byl vždy jeden kluk a jedna osoba, která loď dobře zná. Hlídky jsme chtěli držet přibližně po třech hodinách. První hlídky se nakonec ale ujmuly holky. Bylo pěkně a vpřed jsme se valili na dobrých šest uzlů na motor a hlavní plachtu. S Ondrou jsme zalehli. Moc se mi spát nedařilo, pořád se mi hlavou honily nějaké ty myšlenky, tu se mi chtělo čurat, tu jsem se potřeboval převrátit na druhý bok, dvakrát mě přišly holky vzbudit, abychom společně posoudili, jak se vyhnout okolním lodím. Když jsem byl takto povolán na palubu podruhé, byli jsme obklopeni prudkými světly, vzdálenými asi tak jednu míli. Holky byly celé nesvé a vzrušeně ukazovaly na loď přímo před námi. „Ta loď vypouští nějaký světla!“ Promnul jsem si oči a brýle otřel toaleťákem. I já jsem na to nejprve koukal udiveně. Ze zádě lodě před námi opravdu vyjížděla červená světla. Nic víc vidět nebylo. Jenom bílá záře z rybářské lodi a ta malá světýlka. Pak mi do došlo. Několikrát jsem si v Aberdeenu všiml velkých rybářských lodí, které měli na zádi naskládáno asi deset menších člunů. To musí být ono! Heuréku jsem si ale nechal pro sebe a jakoby rozespale jsem zamručel: „To jsou malý čluny, koukněte se dalekohledem. Prostě se jim jenom trochu vyhneme. Jdu spát.“ Ještě než jsem dolehl, zaslechl jsem v kokpitu: „No jo, ty brďo, to jsou normálně čluny – výsadkáři!“ V duchu jsem se zahihňal.

Ráno druhého dne bylo stále ještě téměř bezvětří. Kolem desáté jsme ale už mohli vypnout motor. Ó to ticho! Zkontrolovali jsme stav nádrže a vypadalo to, že motor stále žere kolem 3,5l za hodinu. Naftou tedy budeme muset šetřit. Máme ještě téměř jednu plnou nádrž, to znamená cca den a půl plavby. V poledne se vítr zvedl na deset, pak na patnáct uzlů a Janna se začala přehupovat přes stále se zvětšující vlny. Předpověď z Navtexu odpovídala našim očekáváním: Severovýchodní vítr, stupeň 7-8, vlny 4-6m. Odpoledne jsme už měli plochu plachet sníženou na maximum. Střídali jsme se u kormidla, aby si každý vyzkoušel, jak přes tři až čtyři metrové vlny ladně přejíždět. V osm večer jsme rozhodli, že bude lepší na noc zastavit. Vlny byli dost ostré a abychom se alespoň trochu drželi kurzu, museli bychom jet k vlnám téměř bokem. Zaparkovali jsme Jannu do větru pomocí manévru „heave-to“ [hýftu]. Jednoduše se nastaví hlavní plachta a kormidlo tak, aby loď nemohla ani doleva ani doprava, čímž se udrží asi na padesát stupňů vůči větru. Loď je pomalu tlačena větrem, většinou rychlostí půl až jeden uzel. Ve vodě se tak vytváří mírná turbulence, která bortí příchozí strmé vlny a snižuje tak hrozbu, že by se nějaká vlna zlomila přímo na palubu, nebo že by loď převrátila. Vlastně jsme tenhle manévr znali spíš z knížek, než že bysme s ním měli mnoho praktických zkušeností. Párkrát jsme si takhle zastavili, ale nikdy v počasí, kde by se všechny výhody heave-to projevily.

Celou noc jsme se dále střídali po dvojicích. V pět hodin ráno vypadalo moře stále stejně, ale už se pomalu rozednívalo, takže jsem šel na příď připravit na vytažení malou kosatku, ve které byli ještě s předchozí noci stažené dva réfy. Ondra kosatku vytáhl nahoru, já zkontroloval, zda se nic nikde nedře. Odvázali jsme kormidlo a Janna opět nabrala rychlost.

Celý třetí den jsme ale stále čelili velkým vlnám, a tak musel celou dobu jeden z nás kormidlovat. Většinu dopoledne se střídali u kormidla Péťa s Ondrou, Janička s Miškou odpočívaly po vyčerpávající noci. K obědu jsme se konečně odhodlali k větším výkonům než jen chlebu se sýrem či čokoládě. Přeci jenom jsme se opět pohybovali kupředu k našemu cíli a snad povzbuzeni tímto faktem, dostali jsme opět všichni chuť k jídlu. Nejprve jsme stáhli přední plachtu a jenom na hlavní jsme se pomalu sunuli vpřed. Kormidelník měl za úkol zabránit přílišnému houpání. Zatímco Janička připásána popruhem ke sporáku statečně ohřívala polévku z konzervy, kapitán znenadání vykřikl: „Počkat! Já chci tuňáka!“ Když už nebyl čerstvý, postačila i konzerva. Hned po otevření ryba až příliš libě zavoněla. Všichni jsme se na ni vrhli, jako bychom nejedli týden a ne pouhý den a půl (mezitím jsme samozřejmě konzumovali müsli tyčinky, sušenky, banány, snickers apod.). K tuňákovi jsme zakusovali chleba a nakonec padly konzervy dvě. Celé jsme to spláchli polévkou a spokojeně popustili zpět plachty a nabrali rychlost.

Odpoledne jsem zasedla ke kormidlu. Chvíli jsem si na kormidlování ve velkých vlnách zvykala, ale pak už jsem jen vesele výskala, jak loď nabírala na rychlosti, když sjížděla strmé stěny vln a vzápětí zase šplhala nahoru, kde se o příď rozbil přepadající vrcholek vlny a jako gejzír se rozstříkl přes palubu. Sranda to byla, ale stejně jsme neustále vyčkávali, kdy už konečně vlny trochu opadnou. Za tím účelem jsme neustále sledovali předpovědi na navtexu. Slibované oslabení zesíleného monsunu se však nějak nekonalo… Když se začalo stmívat, bylo jasné, že nás čeká další noc ve vlnách. Také vítr trochu zesílil. Janička byla u kormidla, ale s přibývající tmou bylo na vlny stále hůře vidět, a jelikož jsme měli v hlavní plachtě a kosatce pouze po jednom réfu, loď letěla po vlnách jako splašená. Stále častěji se stávalo, že jsem na vlnu nestihla včas zareagovat a příď se s pořádným otřesem propadla do vlny, až celý trup zaduněl. Míša se vůbec odmítala kormidla za takovéto situace ujmout. Za chvíli vyběhl rozčílený kapitán, že dole v lodi se nedá spát a co že to s tou ubohou lodí provádíme. Postěžovala jsem si na tmu a příliš vysokou rychlost lodi, načež se opět réfovalo.

Jak se ukázalo, že jedeme moc rychle, narazil jsem si kapucu a pořádně stáhl všechny manžety. Čelovku, kterou jsem měl staženou kolem krku, jsem přepnul na červené světlo, abych nepřišel o veškeré noční vidění, přecvakl jsem si postroj do lana, které je natažené po celé délce lodi a vydal jsem se na příď. Dříve jsem měl z pohybu na palubě v neklidném moři dost respekt a nikdy se mi do předu moc nechtělo. Během pobytu v Hongkongu jsem měl ale možnost několikrát obsluhovat příď při závodech na 13m plachetnici a chození po palubě, která v metrových skocích lítá nahoru a dolu se mi stalo oblíbenou zábavou. Nejlépe, když má člověk přes rameno ještě mokrý spinakr, který s ním hází ze strany na stranu… Kdybych na té přídi vždycky tak nepromokl, byly by ty procházky nestálou gravitací naprosto bezchybné.

Dokolíbal jsem se tedy na příď, kde jsem se pohodlně usadil, zapřel se nohama o okraje paluby a dal se do stahování přední plachty, kterou někdo v kokpitu mezitím povoloval. Do jaké míry je člověk zmáchán je z velké části v rukou kormidelníka, ale někdy se prostě nezadaří, takže se přes mě občas převalila pěkná vlna. Prostě jako když na vás někdo vylije kýbl slané vody – vlastně spíš vanu nebo dvě. Tíha vody člověka trochu rozplácne a to, jak moc zateče pod bundu kolem krku, záleží na jisté míře předvídavosti a rychlé reakci.

Když jsem měl kosatku staženou, převázal jsem otěže do vyššího réfu, zauzloval špagátky, které stahují plachtu uprostřed a zahulákal jsem pokyn k vytažení plachty. Přitom jsem si svítil čelovkou (v mém případě vlastně krkovkou) na ruku, kterou jsem signalizoval to samé. Čelovka má jednu velkou nevýhodu. Když na vás někdo zavolá, chce to velkou míru sebeovládání, aby se člověk nepodíval za hlasem a volajícího neosvítil. Krkovka sice nesvítí stále směrem, kam se právě díváte, ale většinou svítí směrem přiměřeným a svůj úkol splní. Pomohl jsem plachtě nahoru, zkontroloval, že není nikde nic zamotáno a vydal se zpět. Oklepal jsem se, shodil ze sebe mokré svršky, tedy mokré pouze svrchu, a šel si ještě na chvíli lehnout.

Abych si trochu vylepšila reputaci u kapitána a zbytku posádky, rozhodla jsem se připravit k večeři rajskou s kolínkama. Nepředstavujte si žádné zdlouhavé vaření omáčky, v těch vlnách a s lodí nakloněnou víc jak 20 stupňů by to byl stejně nadlidský úkol. Připoutala jsem se ke sporáku a nejprve uvařila kolínka. Pak jsem připevnila hrnec na sporák, rychle se sehnula do skříňky s konzervami, odkud jsem vylovila dvě konzervy rajské polívky a konzervu hovězího masa, a poté obsah konzerv nalila do přeceděných těstovin. Původně jsem chtěla vše ještě povařit, ale polévka s masem se dostatečně prohřály od uvařených těstovin, a tak se mohlo hned na místě servírovat. Všichni už byli beztak pořádně hladoví. A jak jsme se, páni, olizovali!!!

Po večeři jsem opět pookřála, a jelikož Míša s Ondrou byli unavení, přihlásila jsem se dobrovolně zpět ke kormidlu. Péťa se rozhodl, že Míša s Ondrou se musí vyspat, aby na nás po přistání dočista nezanevřeli, a tak je poslal na kutě a sám se usadil v rohu kokpitu, že si jako schrupne a bude mi dělat společnost na hlídce. Najednou se z nitra lodi ozvala pořádná rána. Lekli jsme se a volali dolů, jestli je vše v pořádku. Péťa se chopil kormidla a já šla dolů zkontrolovat posádku. Míša seděla na sedačce a držela si hlavu. Jak se loď prudce naklonila, ona se nestačila chytit a praštila se do hlavy. Chvíli jsme u ní s Ondrou seděli, ale když se zdálo, že vše je v pořádku, vrátila jsem se do kokpitu a Ondra s Míšou šli spát. Kromě vlnobití a občasného vysílání z jakési americké vojenské lodi opodál se pak již přes noc nic významného neudálo.

Čtvrtý den jsme si konečně začali trochu to plachtění užívat. Když jsme Míšu s Ondrou na plavbu lákali, mazali jsme jim kolem huby hodiny nečinnosti, romantiku východů a západů slunce, i ty bohaté rybí úlovky a vůbec pohodu a odpočinek. Od začátku plavby nás místo toho sužovaly velké vlny a nepohodlí, což jsme s Janičkou komentovali „takhle to normálně není“, „to je jenom na pár hodin“, „normálně je to pohodička“. Bohužel jsme také zjistili, že náš bowsprit bouchání do vln nepřežil, respektive prkenná mřížka na bowspritu, kterou vlny nejprve rozlámaly a pak ji celou odnesly. Byl to ale spíše jen estetický doplněk, který se dá nahradit výpletem z lan, takže nás to zas až tak moc nemrzelo. Snad jen trochu… vzpomněl jsem si totiž, že už kdysi v Malajsii v Lumutu nás jeden starý mořský vlk varoval, že náš bowsprit je sice krásná věc, ale že plavbu v Jižním oceánu, kde jsou vlnobití a bouře na denním pořádku, by jistě nepřežil. Dnes už bychom mu odpověděli, že ani přeplavbu Tchajwanské úžiny.

Pomalu jsme přivykli novému rytmu. Kolem poledne začaly konečně opadávat i vlny. Janna byla víceméně krásně vyvážená a téměř se nemuselo kormidlovat. Trochu jsme tomu ještě pomohli gumovým lankem nataženým přes kormidlo, které ty občasné výkyvy z kurzu dobře napravovalo. Když do přídě strčila větší vlna, někdo se prostě natáhl ke kormidlu a Janně trochu pomohl. Po obědě pookřála i Míša a téměř celé odpoledne statečně kormidlovala. Janička s Ondrou téměř celé odpoledne prospali a já jsem dělal společnost Míše v kokpitu.

Taky se ukázalo, že ruční podpalubní pumpa tak nějak přestala pracovat. Životnost membrán pump Whale je tedy cca 2 roky. Když jsme ji rozmontovali ukázalo se, že je membrána zevnitř celá popraskaná a jednou z těch prasklin se guma natrhla. Ale, že se tahle pumpa něco napumpovala! Naštěstí jsme měli celou novou náhradní pumpu, takže jsme měli membránu asi za půl hodiny vyměněnou.

Navečer se Míše udělalo najednou špatně, bolela ji hlava a říkala, že je jí dost nevolno. Večeři odmítla s tím, že si půjde raději lehnout. Jen ještě Janičku zaúkolovala, aby ji každou půl hodinu chodila kontrolovat, zda se jí rozšiřuje panenka, znamení, že nemá otřes mozku, od toho jak se den předtím bouchla do hlavy. Naštěstí se ale vše zdálo být v pořádku a i přítomnost amerického námořnictva v našem okolí, o které jsme věděli z jejich občasných hlášek z vysílačky, nás uklidňovala, že by bylo na koho se obrátit, kdyby se Míše udělalo hůř. V noci jsme potkali pár tankerů, ale jinak byl na západní i východní frontě klid. Pouze na severní frontě bylo trochu rušno, jak jsme se dočetli ve zprávách z navtexu – jistá jihokorejská loď byla potopena. Teprve po návratu na Tchaj-wan jsme se dozvěděli, že vinu na tom údajně nesla Severní Korea…

Pátý den ráno nás už opět probudilo sluníčko. Bylo pondělí a Velikonoce. Místo vajíček a beránka jsme si dali müsli s mlékem. Péťa s Ondrou dopoledne vyspávali a my s Míšou jsme se rozhodly, že se po snídani „dekadentně“ odměníme a umyjeme si hlavu! Byly přece Velikonoce. Když se kluci konečně vzbudili, měli už v kokpitu místo Míši a Janičky dvě Turkyně v turbanech! Poté co se i kluci posilnili müsli, rozhodl kapitán, že když mi hlavy, tak že oni taky a nakonec z toho bylo velké sprchování. Na pravém boku lodi jsme u stěžně přivázali naši sluneční sprchu a postupně se jeden po druhém umyli. Vždyť dnes večer už bychom měli být konečně v našem cíli, a tak jsme chtěli přijet odsolení. Péťa ještě zasvětil Ondru do „kýblování“, to jest polévání se kýbly s mořskou vodou, což není sice nic náročného, ale k nabírání vody to chce správně kyblík do vody hodit, aby se tento hned potopil a pořádně se zapřít, aby plavčík nenásledoval za kyblíkem. Pak se polít, namydlit, znovu se polít a nakonec oplachnout sladkou vodou ze závěsné sprchy. Po vykoupání jsme se všichni čtyři rozvalili v kokpitu a pátý den plavby si konečně užívali krás plachtění, tak jak jsme o nich Míše a Ondrovi vyprávěli!

Náš cíl byl již dostatečně blízko na to, abychom opět pustili Brumlíka. Foukalo sice docela obstojně, ale vlny nás stále snášely příliš jižním směrem a s Brumlíkem jsme nejen nabrali na rychlosti, ale také jsme byli schopni lépe čelit vlnobití. Čas nás trochu tlačil. V pondělí jsme určitě chtěli dorazit do Kaohsiungu. Míša musela do školy, Ondra do práce a Janička letěla na druhý den do Německa na konferenci. Nakopli jsme tedy motor a s pomocí plachet a jeho koňských sil se začali rychleji blížit našemu cíli. Sluníčko svítilo, ptáčci zatím nezpívali (byli jsme přeci jen příliš daleko od pevniny), ale i tak nám bylo blaze. Malá komplikace přišla až někdy kolem pozdního odpoledne.

V klidu si jedeme, když tu náhle se ozvalo varovné pískání, načež Brumlík zaškytal a bylo ticho. Co teď?! Co se děje?! Pískání a rozsvícená kontrolka chlazení, byly znamením, že motor je přehřátý. Začali jsme se dohadovat čím to může být. Nejprve jsme ale museli nechat motor vychladnout a pokračovali jsme pouze pod plachtami. Asi tak za hodinu, když motor vychladl, doplnili jsme do něj chladicí kapalinu, jejíž nižší hladina mohla být důvodem přehřátí a zkusili jsme ho znovu nastartovat. Naskočil, ale když jsme koukali na vodu, která stříká z výfuku, připadalo nám, že jí ven stříká méně než obvykle. Sladkovodní chladící systém našeho motoru je ochlazován mořskou vodou, která je nasávána pomocí malé pumpy přímo z moře a potom je vyvedena výfukem zpět do moře. Slyšeli jsme různé historky o igelitových pytlících nasátých pumpou, které chlazení ucpaly, a tak nás napadlo, jestli se nám něco podobného nestalo. Nejprve jsme ale chtěli zkusit, zda pumpa vůbec nějakou mořskou vodu saje. Horší možností bylo, že pumpa je prostě rozbitá. Náhradní nevozíme. Ještě v Singapuru jsme si pořídili „Robůtka“, neboli filtr na mořskou vodu nainstalovaný za pumpou, kterým se voda filtruje předtím, než jde do motoru. Robůtek mu říkáme proto, že jde o takovou skleněnou nádobu, která má nahoře dvě bronzová ramínka, na kterých jsou uchyceny hadice. Celý filtr tak připomíná malého robůtka.

Když jsme Robůtka odmontovali, vylili z něj vodu a vrátili ho zpět na své místo, nastartovali jsme znovu motor, abychom pozorovali, zda se naplní vodou. Kdyby zůstával prázdný, znamenalo by to, že pumpa nefunguje. Robůtek se však za chvíli naplnil. Přesto nám připadalo, že nějak pomalu. Když jsme rozšroubovali i pumpu a zjistili, že je v pořádku, začalo to opravdu vypadat na nasátý igeliťák. Péťa se tedy svlékl, nazul se do ploutví a skočil do vody, aby otvor, kterým se čerpá mořská voda do chlazení motoru prozkoumal.

Je to takový zvláštní pocit skočit do moře hlubokého přes jeden kilometr. Jak je hloubka moře větší než pár desítek metrů, člověk má najednou pocit nejistoty, v té hloubce už se může leccos schovávat a jak není vidět až na dno, fantazie se bezuzdně rozletí. Ale ta čistota! Byli jsme vzdáleni víc jak 100 kilometrů od tchajwanského pobřeží a voda byla prostě křišťálová. Když jsem se potopil, celý trup jsem měl najednou jako na dlani.

Když jsem vyplaval na hladinu, oznámil jsem, že v přívodu vody je obrovský vilejš, který téměř celý otvor ucpal. Zajímavé, že dosud voda tekla bez problémů. Vyžádal jsem si tedy šroubovák, a když jsem vilejše odškrábl, znovu jsme nastartovali, Brumlík si odflusnul a pak už jenom pravidelně plival a jelo se vesele dál. Uff, ale že nás vylekal!

Pak už jsme jenom párkrát pro klid duše přepočítali vzdálenost a spotřebu, ale bylo jasné, že nafty máme víc než dost. Pár mil jsme ale ještě měli před sebou a tchajwanské pobřeží jsme zahlédli až za šera. Před půlnocí jsme se začali proplétat mezi zakotvenými tankery a oči jsme měli upřené na záplavu světel na vodě i na pobřeží ve snaze identifikovat vjezd do přístavu. Po chvíli jsme ho spatřili, ale po další půlhodině jsme si uvědomili, že to je vjezd jižní, vzdálený necelých pět mil od vjezdu severního, kterým jsme museli vplout do Kaohsiungského přístavu my. Pozměnili jsme kurz, opět zafixovali naší polohu a konečně jsme s naprostou jistotou věděli, kde přesně jsme. Další a další náměry naší polohu potvrzovali. GPS a počítač jsme už vypnuli, protože navigace elektronickými mapami je prostě strašná nuda. Člověk přijde o ty vzrušující chvíle nejistoty, to tam je úpěnlivé hledání nějakých identifikovatelných objektů a světel. Kaohsiung je přeci jenom významný přístav a i přes záři města v pozadí, ve které se navigační světla ztrácejí, se podle majaků a bójí dá velice pěkně navigovat.

Když jsme se přiblížili z Severní bráně do přístavu, zavolali jsme vysílačkou správu provozu. Velice rychle se nám ozvali a požádali nás o předpokládanou dobu příjezdu a polohu. „ETA deset minut,“ odpověděli jsme. „Naše poloha, asi půl míle tím a tím směrem od červeného majáku.“ Obsluha se nás opět dotázala na polohu. Odpověděli jsme, že jsme stále na tom samém místě. „My vás ale nemůžeme najít,“ zaznělo zmateně z vysílačky. „Jaký je váš volací znak a jaké máte přidělené kotviště?“ „Volací znak nemáme a kotviště také ne. Jsme malá, 30ti stopá plachetnice…“ A pak mi to došlo. Vždyť oni nás hledají na obrazovce počítače, kde nás ale nikdy nenajdou. „Nemáme AIS,“ zahlásil jsem do mikrofonu vysílačky, nebyli jsme totiž vybaveni automatickým identifikačním systémem, jehož signál obsluha marně hledala na svém monitoru. „Kotvit budeme v kotvišti malých lodí. Jsme malá plachetnice. Nemáme AIS!“ Obsluze to také došlo a povolili nám vjezd.

Celou tu dobu nás doprovázel člun pobřežní stráže, který nás již několik minut osvětloval nepříjemně silnou lampou a jehož posádka se nás megafonem vyptávala, co tam děláme a co chceme. Klidně jsme odpověděli, že jsme přijeli z Hongkongu a že jsme už ve spojení se správou přístavu. Pak už jsme si jich nevšímali, ale oni nejspíš stejně neměli co dělat, tak nás doprovázeli a občas nás tak pro kontrolu oslnili tím protivným světlem.

Konečně. Chvíli po půlnoci jsme projeli mezi dvěma majáky na vlnolamech Severní brány a po několika minutách se uvázali u stanice pobřežní hlídky, která měla vyřídit vstupní formality.

Než jsme se na Tchaj-wan vypravili, mluvili jsme samozřejmě s naším starým „trenérem“, který nám přislíbil, že se o nic nemusíme starat, že nám vše zařídí jeden jeho bývalý student, kterého jsme ostatně také znali. Věřili jsme mu. Kus před přístavem, když už jsme byli v dosahu mobilních sítí, jsme našemu „agentovi“ zavolali z Janiččina telefonu. Omlouvali jsme se za pozdní hodinu, ale on, že to prý nevadí. Faktem je, že na Tchaj-wanu se žije hodně v noci. Domluvili jsme se, že se s ním setkáme na stanici pobřežní hlídky. Když jsme přirazili k molu, seběhli se k nám zmatení mladíci v oranžových uniformách, příslušníci pobřežní hlídky a začali se nás vyptávat, co jsme zač a co chceme. Pro příjezd na Tchaj-wan bylo dříve třeba se nejprve nahlásit. To náš kontakt jaksi zapomněl udělat. Oranžoví orgánové začali mumlat, že to je prý velký problém a že to bude trvat hrozně dlouhou a že budeme přes noc přivázáni u jejich mola – betonová zeď s černočernými pneumatikami místo nárazníků, boční vlny od projíždějících rybářů a tankerů. Tak to teda ne! A pak to najednou šlo jako po másle. Hodně nám v tom pomohl náš kamarád, který šel jaksi do sebe a když si s pobřežní hlídkou vyříkali, kam že nás to všude měl přihlásit, ukázalo se, že vlastně potřebujeme jenom imigrační a hygienu, to ostatní, že se udělá druhý den ráno. Zavolali tedy pána z imigračního, který přijel, hrozně důležitě se tvářil a pak na nás začal požadovat vyplněné příjezdní doložky.

„My jsme pane přijeli po moři, kde bysme ty doložky asi tak vzali?“

„Aha… já jsem ale s sebou žádné nevzal. Tak to musíte se mnou do kanceláře.“

Nemohli jsme odejít hned, protože měl přijít ještě ten hygienik zeptat se nás, jestli nemáme nějaké choroby, jako třeba prasečí chřipku. Pán z imigračního tedy odešel, že na nás počká ve své kanceláři. Když konečně asi po hodině přišel hygienik, nejprve si s námi podal ruku a kdyby to bylo na Tchaj-wanu zvykem, jistě by nás i zulíbal. Pak se nás zeptal jaké máme nemoci. Řekli jsme, že žádné. Pán to zapsal, třikrát orazítkoval, já jsem to jako kapitán třikrát podepsal a stejně mile jsme se rozloučili. Abych nezapomněl, ten roztomilý pán se s námi ještě vyfotografoval. Náš kamarád si nás pak naložil do auta, bylo už asi kolem třetí ráno, a zavezl nás na imigrační. Tam jsme způsobili další rozruch, protože ten protiva, co se na nás byl prve podívat, pojal jakési podezření a jel nás chytat, že prý kde jsme. No a než se nasupený stačil vrátit, vyplnili jsme zatím formuláře, dostali razítka a popřáli jsme si ve spolek dobrou noc.

Náš kamarád byl ještě tak hodný, že nás odvezl zpět k lodi, i když jsme ho přemlouvali, že už jsme se ho naotravovali dost a dost. Míšu s Ondrou pak ještě vzal na nádraží na autobus, i přesto, že jsme ho opět přemlouvali ať už jede domů, že si vezmou taxíka. Zlatá duše. Míša s Ondrou totiž potřebovali být ráno už v Tchaj-peji, a tak se rychle sbalili. Místo klidného posezení a výměně dojmů, jsme se museli rychle rozloučit.

My jsme s Janičkou hned zalehli a probudili se až kolem osmé. Vycídili jsme loď, osprchovali prosolené foulies (námořnické pláštěnky do nepohody), lana i plachty a vše pak nechali ve větříku a záři tropického slunce uschnout. Nakonec jsme ještě dolili naftu, abychom neměli nádrž plnou zkondenzované vody až se za měsíc vrátíme. Odpoledne jsme si sbalili těch pár svých švestek, Jannu poplácali po přídi jako ztepilého oře a pomalu jsme se vydali na dálkový autobus do Tchaj-peje. Stále jsme mysleli na Míšu s Ondrou. Snad jsme je od jachtingu neodradili trochu náročnější a nepohodlnou plavbou?

Janička na druhý den odjela na konferenci do Německa a já jsem osaměl v našem tchajpejském kamrlíku a snažil jsem se pokračovat v práci na dizertaci. Když se Janička za čtyři dny vrátila, uspořádali jsme s Míšou a Ondrou slavnostní večeři v sushi baru. Když už jsme toho tuňáka nechytili během plavby, dopřáli jsme si ho alespoň na souši. Na schůzku s naší posádkou jsme šli trochu nervózní. Stále nás ještě stíhaly chmury, že mají z plavby nějaká ta traumata. Žádná traumata se ale nekonala.

„Tak kdy zase nějak pojedeme,“ uvítala nás Míša.

*

View Hong Kong – Kaohsiung, 1-5.4. 2010 in a larger map

Celá plavba v obrazech:

• Přípravy a projížďka
• Před odjezdem
• První pokus
• Den první a druhý
• Den třetí
• Den čtvrtý
• Janna v Kaohsiungu