Slasti a strasti života na moři

Dopoledne se zatáhlo a s společně s citelným oteplením se i naše pohyby staly tak nějak vláčnějšími a naše myšlení se zpomalilo – nebo se mi to jen zdálo?

Už se těšíme na zítřejší snídani!

Ráno jsme posnídali náš první „lodní“ chleba, který jsem včera večer uhnětla v dřezu v kuchyňce, větší a šikovnější nádobu jsem na lodi nenašla. Chléb se pekl pomalu, o půl hodiny déle než v elektrické troubě, kterou máme na Tchaj-wanu. Nejhorší bylo, že pecen neměl skoro žádnou barvu. Nervózně jsem každých pět minut chléb kontrolovala párátkem, zda z něj už není suchar nebo cihla, ale po hodině už jsem to nevydržela a chléb prohlásila za hotový. Po nezbytné fotodokumentaci jsem chleba vynesla do kokpitu, aby vychladl.

Vyprovokována neustálým přenášením zeleniny sem a tam, hnětením chleba ve dřezu, jsem se odpoledne vydala na nákup. Péťa se zatím pustil do rozebírání týku v kokpitu. Celý kokpit máme obložený týkovým dřevem, a protože týkové desky jsou našroubovány přímo do laminátu, což je běžný postup a také časté trauma majitelů lodí, kolem šroubů teče.

Původně jsme mysleli, že bude stačit vyndat pouze plaňky, skrz které šly šrouby. První plaňka byla venku a ukázalo se, že i tato „malá“ oprava se změní ve větší podnik. Pod týkovými deskami byla totiž vrstva překližky, která byla nasátá vodou jako houba. To jsme tam nemohli nechat. A tak, když jsem se večer vrátila ověšena nákupy zpět na loď, čekalo tam na mě překvapení: hladový Péťa seděl mezi vytrhanými plaňkami a zbytky shnilé překližky v tom, co nyní už opravdu pouze bývalo naším krásným týkovým kokpitem…

Kuchař s bochníkem

„Musel jsem to celý servat. Ta překližka je všude nasáklá jak houba, roste tam spoustu neřádu a zdá se, že tam je i mraveniště takových miniaturních mravenců….“
Celá pravá strana kokpitu byla teď jen gel coat (česky: pryskyřičný povlak), prostě jen taková tvrdá barva.

Další bolestivá operace

Přetáhli jsme mých pět narvaných tašek a batoh (v Singapurském metru jede neustále anti-teroristická reklama, která poučuje cestující, aby si všímali podezřelých individuí s velkými zavazadly. Musím přiznat, že cestou domů ověšenou nákupy od hlavy až k patě mě tentokrát to hlášení dosti znervózňovalo) do lodi a já se pustila do přípravy večeře. Péťa zatím umýval kokpit od shnilé překližky, houbového porostu a mravenců.

Po večeři jsem ještě uvařila špenát s kuřecím masem – přes noc to přiklopím poklicí, zítra přidám vajíčko a oběd je hotov! Pak už jenom rychle uklidit nakoupené zásoby do nových košíků a do příslušných skříněk, rychlá sprcha a hurá do postele. Budíček je brzy ráno, abychom mohli hned s rozedněním začít dělat. Ale jsme skoro na rovníku, takže to je vlastně naše běžná šestá hodina.

Péťa připravuje konstrukci pro bomby

Ráno jsem se vzbudila až v sedm hodin – tady se prostě krásně spí (poznámka: Janička běžně vstává mezi pátou a půl šestou). Péťa ještě pochrupával. Vysoukala jsem se opatrně z postele a šla namazat tousty s marmeládou. Potom jsme již oba vyrazili do umýváren provést ranní hygienu a já naplnit naše dvě termosky horkou vodu do tělocvičny – náš obvyklý ranní rituál… To se ale dneškem změní!
Jaké štěstí, že Singapore a Raffles Marina jsou v podstatě čínské čtvrti. Číňané mají totiž ve zvyku mít stále po ruce horkou vodu na zalití čaje. To nás zachránilo při lednových a únorových opravách, kdy jsme zjistili, že sporák nebudeme schopni sprovoznit, dokud nám nedodají správné LPG bomby a konektory. Měli jsme tedy alespoň tu horkou vodu na čaj, instatní nudle… I přesto bylo po měsíci a půl, když jsme se vrátili zpět na Tchaj-wan, první doma uvařené jídlo opravdových svátkem!
Čtěte dál →