สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Zpět na Langkawi Zpět na Langkawi « Slasti a strasti života na moři

Zpět na Langkawi

Někdo z vás tu velkou novinu dosud neslyšel, mnozí ještě nevěřícně kroutí hlavami. Ale je to pravda, rozhodli jsme se Jannu nabídnout k prodeji. Důvody jsou prosté, povětšinou rodinného charakteru…

Rozhodně to ale neznamená, že bychom se v nejbližších dnech chystali zpět na souš nebo že bychom přestali psát. Já vím, píšeme nepravidelně a to se nemá. Budeme se snažit to vylepšit, ale jak už jsem to několikrát omlouval, celý den sedíme u těch počítačů, kolem tropy, kýčovité západy slunce, mořský vánek…

Tak a teď zpět na zem. Pohupujeme se v kotvišti před městem Kuah na Langkawi. Dostat se sem nebylo snadné. Čtyři měsíce, co byla Janna zavřená na řece v tropické džungli mezi mangrovníky v přírodním parku Kilim, kterému nikdo neřekne jinak než Hole in the Wall, se na ní trošku podepsali.

Close
28-Dub-2014 10:14
 

Zprvu jsme z toho byli dost rozmrzelí a od rána do večera jsme kroutili hlavami nad tím či oním. Všude takový ten plísňový povlak, dvě okna trochu tekla, baterky totálně vybité. S plísní a tekoucími okny jsme si snadno poradili. Ale ty baterky nám dost ztrpčili život.

Průliv, vlastně to byla taková řeka, kde byla Janna uvázaná leží v národním parku a je vyhlášenou turistickou atrakcí a je dost těžké se sem dostat. Vlastně ani ne tak těžké, jako spíš časové náročné, protože loď jede jenom třikrát denně. To znamená, že když něco potřebujete, jako třeba dobít baterku, zabere to celý den a dvě cesty taxíkem. Celé to znepříjemňoval fakt, že záři je nejhorší měsíc jihozápadního monzunu a že dost často a dost vydatně leje.

Nejprve jsme využili ochoty majitele mooringů zapůjčit nám na chvíli startovací baterii. Mysleli jsme si, že bude mít nějaké baterie v záloze nebo dokonce i dobíječku, ale on prostě vyslal jeden z člunů, který vozí turisty. Člun se k nám vyvázal a jeho kapitán popadl šroubovák a vytáhl svojí jedinou baterku.

No dobře to začíná. Tyhle čluny se totiž moc nezastaví, pořád vozí turisty sem a tam a bylo jasné, že tady s námi moc otálet nebude. Vytáhl jsem naší startovačku, na její místo položil tu jeho a nic. Startovalo to, ale motoru se nechtělo moc otáčet. Ještě jsme to párkrát zkusili, ale nedařilo se a začali jsme mít strach, že zapůjčenou baterku vytlučeme. Když jsme nechali Jannu poprvé o samotě na víc jak půl roku nedaleko odsud v maríně Rebak, bylo to podobné. Filtry jsme vyměnili, nafta vypadala dobře, vodu z výfuku jsme vylili…

„Je třeba zvýšit kompresi,“ poučoval jsem. Jednou jsem to viděl, ale nikdy to sám nedělal, a když došlo na věc, nepostavil jsem se k tomu úplně správně. A přitom je to tak prosté. Jediné co musíte udělat, je zakrýt rukou přívod vzduchu do motoru. Jenže já mám z motoru pořád ještě docela velký respekt, zvlášť míst, které sají, vyměšujou, které se točí nebo kterými prochází proud, a tak jsem jen tak opatrně dal přes vzduchový filtr prsty a přívod vzduchu jsem pouze omezil. Nezdálo se, že by to moc pomáhalo. A přitom, když jsem to tenkrát viděl dělat mechanika v Rebaku, šlo to jak po másle. Už jsme nevěděli co dělat a šáhli jsme po literatuře. Znovu jsme pročetli kapitolu o startování a když jsme vyloučili všechny ostatní příčiny, vrátili jsme se zpět ke zvyšování komprese. Dedukcí jsme došli k závěru, že když se tam říká ucpat, tak se tím asi myslí ucpat, tak aby žádný vzduch do filtru nevnikal. Snad mi to nevcucne ruku… (ano podobné ideje mě klidně a bez varování napadají).

Vzduchový filtr jsem tedy pořádně zakryl dlaní a Janička startovala. Chvíli to kuckalo, ale za chvilku se ozval ten správný zvuk, já uvolnil ruku a motor naskočil. Hned jsme se cítili jako mistři světa, teda aspoň já, protože Janička je skromnější, ta si pouze oddechla. Nechali jsme dobít zapůjčenou baterku, přepnuli dobíjení na naše větší určené k provozu lodě, zapůjčenou baterii vrátili, namontovali zpět tu naši malou startovačku a dvě tři hoďky jsme dobíjeli.

Samozřejmě jsme si mysleli, že už máme vyhráno a začali jsme se připravovat na odjezd další den. Janiččina skvělá intuice, jí sice napovídala, že odjezd se následující den konat nebude a svoje obavy také vyjádřila. Chvíli na to pak motoru klesly otáčky a chcípnul. Bylo jasné, že buď se ucpaly filtry nebo tam někudy vniká vzduch. Janička hned začala podezřívat hrubý filtr, který šel blbě nasadit. Znovu jsme ho rozmontovali, shledali, že je čistý, ale nasadit šel opravdu špatně.

Druhý den ráno jsme doufali, že nastartujeme na hlavní baterie, které jsme předchozí den usilovně dobíjeli, ale náš elán brzy vyprchal, protože baterky byli opět totálně vybité. Na startovačku se nám taky nastartovat nepodařilo, asi že jsme ji předchozí den dostatečně nedobili a veškerou šťávu jsme nechali natéct do větších baterek, které se přes noc záhadně totálně vybily.

Z toho co o baterkách víme, jsme usoudili, že jedna hodina dobíjení totálně vybité baterky jí moc nedá, našeho pana domácího jsme už nechtěli otravovat a hlavně jsme nechtěli dál trápit motor, kterému nedělá dobře běžet dlouho na neutrál.

Měli jsme štěstí a stihli jsme ještě dopolední převoz. Baterku zabalenou v igelitce jsme nechali v nedaleké autoopravně, kde nám slíbili, že kolem čtvrté bude dobitá. Sobě jsme naordinovali výtečný oběd v thajském grill-bufetu (výtečné a děsně levné) a potom, co jsme oběhali něco málo nákupů, jsme se usadili ke kafíčku a pokoušeli se zprovoznit pro změnu náš iPad, protože bez ohledu na to, že jsme byli offline, pořád se to chtělo někam přihlašovat a to přihlašovací okénko, zcela znemožnilo cokoli dělat. Nakonec se mi usilovným klikáním podařilo připojit k wifi v kavárně, iPad se uklidnil a my mohli aspoň pohodlně navigovat. Ne že by to bez něj nešlo, mapu máme, ale už jsme si na tu potvůrku zvykli.

Odpoledne jsme vyzvedli baterku, i motor se nám teď už podařilo nahodit. Pořád to ještě nebylo ono. Dokud nenaskočil, tak pořád něco pípalo, nejčastěji alarm od oleje, ale to nedávalo smysl a usoudili jsme, že ten alarm je stejně jako všechno ostatní nějak navlhlý a nevěnovali mu pozornost. Bylo to trochu troufalé, protože s problémy kolem oleje nejsou žádné žerty, ale omlouvali jsme se pozorováním, že jak motor naskočil, alarmy zmlkly.

Ještě než se setmělo, měli jsme celou loď nachystanou na ranní útěk někam blíž civilizaci, kde bude snazší neposlušný motor srovnat do lajny.

Ráno proběhlo vše podle plánu. Motoru se sice nechtělo, ale nakonec naskočil a tak jsme se rychle odvázali a vyrazili ven z té myší díry. Snad bude aspoň foukat. Foukat sice nefoukalo, ale motor zatím běžel spolehlivě. Když jsme asi po dvou hodinách vyjeli z průlivu, který po jedné straně lemoval nepříjemný útes, motor začal trochu zlobit. Několikrát se nám ho podařilo udržet při životě snížením otáček, ale asi po půl hodině to vzdal a umlknul. To už jsme ale byli pod plnými plachtami a vítr foukal skoro perfektně, jak on už tak někdy fouká.

A pak začal foukat víc, takže jsme zréfovali, velkou kosatku jsme vyměnili za malou a jako blesk jsme se vřítili do kotviště. Vybrali jsme si pěkné místečko, Janička stála u kormidla, já u řetězu. Popouštěním plachet a najížděním do větru držela rychlost pod kontrolou a ladně proklouzla kolem zakotvených lodí a pak jsme na sebe kývli, Janička stočila loď do větru, čímž nás zastavila a já vypustil řetěz. Za pár minut potom jsme měli složené plachty, nataženou střechu na kokpitem a byli jsme připraveni vyrazit do města pro zásoby. Přeci jenom už to máme dobře nacvičené.

Teď jsme byli několik máchnutí vesel od mechaniků, železářství, ledu a obchoďáku, tady se nám bude tajemné počínání motoru lépe rozuzlovat…

 

8 comments to Zpět na Langkawi

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...