Potopa

Takže, jak to tedy bylo s tou slibovanou potopou.

Ona to vlastně nebyla ani tak potopa. Spíš to byla povodeň. Vlastně to asi nebyla ani tak povodeň, jako spíš záplavy. A ve skutečnosti to byl normální teror slapových jevů.

Řeka se nám trochu rozdováděla. Moc to není vidět, ale kdo má fantazii, tak si doplní…

Ze šoku, který následoval po krádeži našeho převzácného batohu s ještě vzácnějším obsahem během jízdy na kole v hustém prostoru v průmyslové zóně Kuchingu (nastupuje jaro, nechť se pěkně rozvíjejí s poupaty i větné členy), jsme se docela rychle zotavovali. Nová kreditní karta (ve skutečnosti jenom prachsprostá debetní, jak jsem byl poučen, kreditku by vám do zahraničí ani neposlali) už se vyráběla, a my jsme proto zasedli k počítačům. Večer jsme se pak po upoceném pracovním dni vždy usadili v kokpitu, vychutnávali krásný chlad, který zahalil celé okolí, odháněli komáry a s čím dál větším zaujetím jsme pozorovali dorůstající měsíc.

Normálně nás fáze měsíce nijak zvlášť nevzrušují, ale teď jsme byli na řece a ty jsou známy tím, že se jimi přemisťuje voda z jednoho konce na druhý. Když jí k tomu kromě zemské gravitace pomáhá navíc gravitace měsíční, dochází k transformaci řeky v divokou stoku plnou větví, umělohmotných výrobků, kmenů, kokosových palem vyrvaných i s kořeny a jiného neřádu.

V řece plavalo leccos

Nejen měsíc nám byl podezřelý. Druhý den po našem příjezdu jsme vždy dvakrát denně museli jako slepice do kurníku šplhat po strmém prkně pobitém šprušlema. Díky mořské moudrosti (to jako „lesní moudrost“ pro zasvěcené) jsme byli informování, že rozdíl mezi přílivem a odlivem je víc jak 7 metrů. Co to je proti 13 metrům ve Francii a jiných extremistických koutech světa. Nám těch sedm bohatě stačilo.

Zajímavé, že to nejhorší přišlo tak kolem desáté večer, kdy už se slušným lidem klíží víka a ukládají se na kutě. Nejdřív sebou Janna začala cukat. Pak to začalo hučet. Pak vypadl proud. To mě zvedlo ze židle. Kdo to sakra… kterej… kurňa…

Vyběhl jsem z lodi a zůstal stát jako těsně před přimražením, čili trochu jsem se ještě hýbal, například hlavou, která se mi na krku rozhoupala v pravidelných nevěřícných kmitech. A oči mi přecházely nad tou spouští těsně za hlavou.

Jak se pod molo něco vklínilo, voda neměla kudy, tak se začala valit přes molo. Tohle už je ráno

Všude se valil proud vody jako když vypouštějí stavidla. (Zkusili jste to někdy, když jste byli malí? Já ne, mám dobré vychování…) Vedlejší spoj mezi moly byl totálně pod vodou a sním i sloupek s elektrickým vedením. Tady máme tedy ten výpadek energie. Jak řeka rvala za spoj mezi prsty mola, celé molo se s temným skřípáním mírně pohupovalo. Vydrží to?

Vyskočil jsem na molo a běžel k elektrickému panelu, ke kterému jsme byli připojeni my. Zástrčku jsem vytáhl a celý kabel hodil do lodi, kdyby jsme se náhodou museli pokoušet o útěk. Stejně si neumím představit, co bysme asi dělali, kdyby se ty pontony začaly trhat. Asi bysme se nechali unášet proudem. Později jsme se dozvěděli, že sousední lodě naměřily rychlost proudu přes osm uzlů. Proti tomu bysme neměli šanci.

Drama bylo asi za dvě hoďky u konce. Potopený kus mola se zase vynořil, sluníčko zase vyšlo (samozřejmě až ráno) a bylo dobře v Kuchingu. Jenom elektrika nešla. Byl totiž víkend a hlídač areálu kapitanátu, ve kterém je marina, neměl přístup k jističům. Ale nám to zas tak moc nevadilo, prostě jsme zapojili počítače na invertory a invertory jsme zapojili na naše nové baterky a jeli jsme „dále močálem černým kolem bílých skal“ (schválně, kdo to zná… a neopovažujte ptát se google a spol.)…

Další nadílka. V pozadí vidět strmý výstup na pevninu