Loupež

Do Kuchingu jsme původně vůbec plout nechtěli, ale matička příroda rozhodla za nás a nakonec to stálo za to. Ono je totiž skoro všude dobře. Doma taky, ale všude je všude.

Jak někam dorazím, nastoupí nejdřív taková ta nejistota z nového prostoru, ve kterém se musím naučit pohybovat, ale jak si to nové prostředí trochu ohmatám, zjistím, kudy vedou všechny zkratky, a nakonec tudy už neprocházím, ale proplouvám dobře nacvičenými tanečními kroky: úkrok, malinko se překlonit, á dva tři, chytit kliku, šou dva tři, úkrok a ještě jeden, dveře za mnou zaklapnou, pět kroků vpřed, dva šikmo doleva, tři doprava a jsem u pisoáru. A takových tanečních sestav mám víc. Jak z lodi, jak do lodi, kterou nohou našlápnout, kde se chytit. Po pár dnech, když už to mám všechno opravdu zautomatizované, přidám i piruetku, ale jen když se nikdo nedívá.

Stahují se nad námi mračna

Stahují se nad námi mračna

Prvních pár dní v Kuchingu bylo pochmurných. Lilo. Pořád. Navíc nám jeden náš soused, Novozélanďan, začal valit do hlavy klíny, že teď se vítr otočil od západu a že to je sezónní vítr a že ten teď bude nějakou dobu vát, a to tak že silně. To nás netěšilo, protože z Kuchingu do Singapuru je to víceméně přesně na západ. Když se navíc přidá protiproud, který tenhle stálý a silný vítr vytvoří… prostě vypadalo to, že si v Kuchingu chvíli pobudem.

Pobyli jsme, ale z trochu jiného důvodu.

Už od Kudatu nás trochu zlobila baterka. Měli jsme dvě 6V zapojené tak, aby nám daly 12V a zdálo se, že s nimi něco je. Možná, že zlobila jenom jedna, ale vzhledem k tomu, že na lodi jede většina věcí na 12V, když klekne jedna baterka, je to, jako by klekly obě. Využili jsme tedy příležitosti a objednali si dvě nové baterie, tentokrát 12V. V Kuchingu je totiž továrna na baterie, které jsou poměrně vyhlášené, ale není to tak, že přijdete do krámu a koupíte. Musíte objednat a oni vám je vyrobí.

Zajeli jsme do továrny, kde jsme si popovídali s příjemně žoviálním čínským obchodníkem, který nám leccos poradil. Když došlo na objednávku, ptali jsme se, zda nechce zálohu nebo tak něco. Jen se pousmál a blahosklonně si nás prohlédl:

„Kuching je malé město. Já si vás snadno najdu, když bude třeba.“

Nejdřív jsem polknul a pak se pousmál, jako že s ním sdílím smysl pro humor.

I čekali jsme, a když přišel den zúčtování, vybrali jsme peníze a na kolech jsme se vydali do továrny. Janička má na nosiči přidělaný košík, ve kterém většinou vozíme zeleninu a ovoce a tentokrát jsme v něm vezli batoh. Jen tak. Klidně si šlapu kousek před Janičkou a najednou z dálky slyším.

„Vzal mi batoh! Zastav! Vzal mi batoh!“

Otočil jsem se a zahlédl jsem Malajce na červené motorce mizejícího v zatáčce. Nadávali jsme jak dlaždiči. Nadávali jsme tomu hajzlovi a víc sobě. Šlapali jsme o sto šest, ale rychle nám zmizel z dohledu. Řidiči kolem nikterak nereagovali.

Pronásledování jsme vzdali a rychle se vypravili do maríny, zrušit kartu. Já jsem zasedl ke Skypu a začal volat do naší banky, Janička běžela ke správě maríny, aby zavolali policajty.

V telefonu se ozval robot: Pro blokaci karty zmáčkněte dvojku. Nervózně jsem kliknul na číslo dvě a hysterickým podupáváním se snažil ovládat čas. Na druhé straně se ozvala jakási slečna a začala odříkávat naučený text, který končil: Jak vám mohu pomoci? Vzhledem k tomu, že sedíš na lince pro blokace karet… ovládnul jsem se. Ukradli mi kartu, zablokujte jí. Slečna něco zahuhňala a otázala se, zda jde o mojí nesrozumitelnéslovo kartu? Teď už jsem začínal ztrácet trpělivost. Cože? Já nevím, o čem mluvíte. Vidíte tam, že bych měl snad víc karet? Ne, odpověděla slečna, máte jen jednu. No tak tu, prosím vás rychle zablokujte! Slečna provedla úkon a nabídla mi jakési služby a výhody, o které jsem neměl, jako vždy, zájem.

Hotovo. Blokace karty ale znamená její totální zničení, i když by se našla, už je k ničemu. Budeme si tedy muset nechat poslat novou.

Vydal jsem se za Janičkou a očekával jsem, že se za chvíli setkáme s policií. První zjištění: v Malajsii nemají 158, ale jakési pitomě dlouhé číslo. Druhé zjištění: malajská policie je líná. V kanceláři maríny nám policajty obvolával jeden mladík a i on už začal být překvapený, jak si přehazuje jedna kancelář za druhou. Já jsem začal nadávat, jak je možný, že zavolat policii trvá tak dlouho. To jsem neměl dělat, protože jsem hned na to byl poučen jedním nafoukaným Číňanem, že v Malajsii to nechodí jako u mě doma. Mávnul jsem rukou a šel supět ven.

Nakonec vyšla Janička s tím, že policie nepřijede, že my máme jet za nimi. Teď už to bylo stejně jedno. Vydali jsme se zpět na loď. Vše bylo najednou podivně temné, šedivé, zlobu vystřídal pocit odporu a bezmoci. Najednou jsme se cítili hrozně zranitelní, pošpinění, zneuctění.

Počasí stále nic moc, takže jsme se rozhodli počkat si na novou kartu v Kuchingu. Nedávno jsme si prošli martýriem komunikace s bankou a teď nás to čekalo znova. Už jsme ale byli chytřejší a možná jsme měli i štěstí na inteligentní osoby v call-centru. Do týdne byla karta vyrobena a do tří týdnů jsme ji měli v ruce.

Mezitím jsme se nenudili. Využili jsme levné státní maríny a zasedli k počítačům.

Pak přišla potopa…

 

4 comments to Loupež

  • Ufff, tak to je síla. Povím vám. není hezké takhle končit přesně uprostřed napínavého příběhu. Nadskočila jsem na židli, když jsem zjistila, že je konec :) Držte se a piště piště piště. Mnoho zdaru z Olomouce, Petra

  • Ondřej

    Ahoj, díky za nové poutavé povídání. Jak je vidět, krade se všude.. Jinak čím víc čtu vaše vyprávění, tím víc mě ta místa lákají. Tak doufám, že se tam někdy také dostanu :). Hodně štěstí a těším se na povídání, jak jste zvládli potopu!

    • Všude, bohužel. Kuching je ale v podstatě pohraniční město, průmyslu taky hodně, a je tu proto hodně nelegalních dělníků, velké rozdíly v životních úrovních a dalčí podobné příčiny…
      Rozhodně to všechno stojí za vidění a očuchání, protože obrázky jsou už dneska leckde k vidění, ale na všechny ty vůně a exotické (čili zajímavé) smrady, si tam člověk prostě musí zajet :)