สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

S atmosférickým tlakem klesá i nálada S atmosférickým tlakem klesá i nálada « Slasti a strasti života na moři

S atmosférickým tlakem klesá i nálada

Zásoby nafty se tenčily a to jsme byli sotva v půli cesty. Navíc předpověď počasí, která dosud odpovídala skutečnosti, přestala platit. Ono se říká, že tak tři dny jsou spolehlivé, pět dní je tak napůl a potom že už je to jenom odhad.
Stále jsme čekali na severovýchodní nebo severní vítr a ráno dalšího dne jsme se dočkali. Probudil jsem se kolem sedmé a Janička jela na motor s hlavní plachtou. Nezdálo se, že by moc foukalo, ale vítr jsme teď jednoznačně měli v zádech. Vytáhli jsme proto ještě velkou kosatku, vypustili réf z hlavní plachty a dali neutrál. Chvíli to trvalo, než se loď usadila na novém kurzu, ale brzo bylo jasné, že tohle je ten monzun, na který jsme čekali. Vypnuli jsme motor a do služby povolali větrného autopilota Cape Horn. Zanedlouho jsme už jeli víc jak 4 uzle a dál jsme zrychlovali. Nebylo to ale na dlouho. Za hodinu dvě vítr opět polevil a v poledne už po něm nebylo ani památky. Podle staré předpovědi počasí jsme to měli ještě cca 150 mil do oblasti, kde měl foukat silný monzun. Naftu jsme museli už začít šetřit, protože jsme museli být připraveni objet celý Singapur a zajet až k Johor Bahru, což je docela kousek.

20131219172302-46.JPG

A po dešti jsme viděli takovouhle krásnou dvojitou duhu


Začali jsme probírat alternativy. Můžeme jet dál, ale jestli se monzun neuskuteční, tak tímhle způsobem pojedeme do Singapuru dva týdny. Další možností bylo stočit se na jih a zajet do Kuchingu, kde bychom doplnili naftu, den dva si odpočinuli (náš elektrický autopilot se nakonec spravit nepodařilo, takže jsme museli většinu času kormidlovat ručně) a pak vyrazíme dál. Asi dvě hodiny jsme tuto možnost střídavě obhajovali a odmítali a nakonec padlo rozhodnutí: jedeme na jih. Vždyť do Kuchingu je to už taky jen 150 mil. Za dva dny jsme tam. Jak jsme se mýlili!

20131219081116-45.JPG

Začalo foukat a my s vděkem předali kormidlo našemu větrnému kormidelníkovi

Odpoledne se zase zvedl vítr a my nabrali krásnou rychlost. Samozřejmě jsme se už viděli, jak druhý den v podvečer sedíme po sprše v nějaké restauraci a cpeme se birijany s kuřecím kari, roti chennai a zapíjíme to studeným pivem. Se setměním se naše naděje rozplynuly. Rychlost opět pod tři uzle, vítr nikde. Začali jsme se střídat na hlídkách. Kolem půlnoci mě Janička vzbudila.
„To už je moje hlídka?“ mnul jsem si oči. Nebyla. Což znamená, že se něco děje nebo brzo bude dít.
„Podívej se, do čeho jedeme,“ řekla Janička temně. Byla tma, měsíc zbaběle schovaný kdesi za mrakem. Od západu k východu se táhla černá stuha pořádné bouřky.
„Už to chvíli pozoruju, ale tomuhle se asi nevyhneme,“ dodala nejistě Janička.
Vjet se nám do toho nechtělo, ale co jiného jsme mohli dělat. Mohli jsme loď zastavit a čekat, ale Janička soudila, že to jde od jihozápadu a okraj bouřky byl v nedohlednu.
Další zajížďka nám připadala nesmyslná. Jsme na volném moři, loď už jsme neviděli několik hodin, rybáři žádní, jedeme dál.

20131220190210-48.JPG

Noční hlídka

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...