27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

„Jaký jedeš kurz?“

„Daří se mi jet víceméně severní kurz. Tak se dobře přejíždí po vlnách.“

„Tak to je na nic. Potřebovali bychom minimálně severozápad. Takhle do toho Hongkongu dojedeme nejdřív za týden! Víš, kde jsme teď po dvanácti hodinách plavby?“

Otrávený výraz na Péťově tváři mi napověděl, že ne daleko od Kaohsiungu, který jsme toho dne zhruba v sedm hodin ráno opustili.

„Přesně tak. Přímou čarou to máme asi tak pět hodin zpátky! Navíc se nezdá, že by se počasí mělo v dohledné době nějak změnit. Asi to nemá cenu riskovat.“

Promočené a unavené já samozřejmě takové rozhodnutí vítalo, ale něco uvnitř hlodalo – už jsme všem ohlásili, že vyplouváme. V Hongkongu máme smluvené návštěvnické přijetí v Královském hongkongském klubu (RHKYC), kde jsme byli před dvěma roky dočasnými členy. Dokonce nám slíbili, že můžeme kotvit u ostrůvku Middle Island, kde jsme dříve pobývali na bóji… Když se teď vrátíme, nebude to tak trochu zklamání? Nejednáme ukvapeně? Zatímco jsem vedla Jannu skrze vlny, hlavou se mi rychle promítaly události posledních několika dní…

Začalo to vlastně už na začátku března, kdy jsem i já konečně odevzdala disertaci a vrhli jsme se do dalších velkých oprav a úprav na Janně, kterou jsme kvůli studiu poslední dobou tak trochu zanedbávali. Měsíc a půl jsme prakticky každý den chodili na loď, někdy jen na odpoledne, ale většinou na celý den a kromě kratičké přestávky na oběd, který se sestával z krajíce našeho domácího chleba se sýrem a termosky čaje, dřeli od rána do večera, kdy jsme unavení nasedli na náš skútr a po večeři si to namířili rovnou do postele. Postupně jsme očistili a zabrousili staré týkové plaňky z podlážky kokpitu, které jsme před třemi lety museli kvůli shnilé dřevotřísce pod nimi strhnout, vyrobili sklolaminátové víko pro nový úložný prostor, na který jsme plánovali předělat zadní lůžko, připravili a epoxidovou pryskyřicí natřeli nové dřevotřískové desky, kterými jsme vyrovnali podlahu v kokpitu před nalepením týkových plaňek a na dvakrát dokoupili v loděnici na předměstí těch pár týkových prkýnek, které nám chyběly. Následovalo třífázové lepení – nejprve dřevotřískové desky na srovnání podlážky v kokpitu, potom týkové plaňky na dřevotřísku a na závěr zatmelování spár mezi plaňkami. Mezitím jsme odstranili starou dorádu (průduch) a zalepili díru po ní, za týden navrtali o kousek menší díru a naistalovali dorádu novou. Další položkou na seznamu byla montáž větrného autopilota Cape Horn, výroba dřevěných podpěr na uvazování člunu na střeše kajuty během plavby, přelepování jména lodi (od nového roku jsme museli změnit registraci do Německa) a spousta dalších drobných úprav.

P1000633.JPG

Náš staronový kokpit v plné kráse. Výsledek měsíční práce.

P1000526.JPG

Náš nový autopilot Cape Horn, dole na věži chybí ještě malé kormidlo, které vrací podle vějičky nahoře a pomocí ovládacích lan připevněných ke kormidelní páce loď zpět na kurz.

P1000341.JPG

Nová doráda naistalována.

Poté co jsme se konečně dozvěděli i předběžné datumy našich obhajob, začal se postupně rýsovat i náš další plán – já měla mít zkoušku 20. dubna, Péťa 4. května. To jsou dva týdny, během kterých bychom se mohli přeplavit do Hongkongu na Janně! Nejenže pojedeme společně a ušetříme tak za letenky, ale především se pustíme opět na otevřené moře a vrátíme se na palubě naší plachetnice do těch známých vod a prožijeme znovu vzpomínky na náš pobyt v malebné zátoce u ostrůvku Middle Island. Přes kamaráda Joa jsme se spojili s naším starým známým Peterem, který nám kdysi se svou manželkou pomáhal při vstupu do RHKYC, a požádali ho o pomoc se zajištěním pozvání od klubu na krátkou návštěvu na začátku května.

Jak se blížil konec dubna, náš seznam položek, které bylo třeba před plavbou dokončit, se postupně ztenčoval, ale o to více jsme začali pociťovat únavu. Aby toho nebylo málo, ozvala se opět česká firma, pro kterou občas tlumočíme, že přijedou den před mou obhajobou a týden před naším plánovaným vyplutím do Hongkongu na Tchaj-wan na další kolo jednání. Zatímco já jsem se připravovala na zkoušky, Péťa tedy zaměnil špinavé tričko za košili a ujal se role překladatele. 20. dubna v pět hodin ráno mě odvezl na autobus do Tchaj-peje, kde jsem úspěšně absolvovala obhajobu a o půlnoci jsme se opět sešli na kaohsiungském nádraží – já dorazila autobusem z Tchaj-peje a Péťa právě přijel vlakem z nedalekého Tchaj-nanu po dalším dni tlumočení. V sobotu byl v továrně pracovní den, a tak zatímco šel Péťa tlumočit, já jsem dostala seznam úkolů a odebrala se na loď pokračovat v pracech. Stejně tak i v pondělí a v úterý, kdy jsem mezi jiným k potěšení celého přístavu jedno dopoledne v neoprenu oškrabávala zarostlý trup Janny od škeblí, vilejšů a další mořské havěti.

P1000627.JPG

Janička natírá nové víko pro nový úložný prostor v kokpitu.

Původně jsme plánovali vyplout ve čtvrtek 26.4. Péťovo tlumočení oficiálně skončilo v úterý v deset hodin večer výletem v Tchaj-peji, odkud přijel o půlnoci rychlovlakem. Probudil mě kolem jedné, když si lehal ke mně do postele.

„Loď je skoro připravená!“ povídám rozespale.

„To je skvělé! Zítra zajdeme na kapitanát, imigrační a další úřady, dokončíme, co je třeba, a ve čtvrtek večer vyplujeme!“ Spokojeně jsme se objali a téměř okamžitě usnuli.

Ve středu dopoledne dočistil Péťa spodek lodního kýlu, navrtali a přišroubovali jsme panty k našemu novému víku v kokpitu a po obědě se vydali na úřady. Sotva jsme dorazili na kapitanát, zatáhlo se a spustil se pořádný tropický liják. Pan Jang nejprve nemohl najít ve svém počítači informace o naší lodi, načež jsme se vzápětí dozvěděli, že podle jejich údajů je majitelem Janny jakýsi Li Cung-lin… Příjezd do Kaohsiungu nám před dvěma lety pomáhal zařizovat známý a očividně došlo k nejednomu přehmatu. Nakonec jsme po téměř hodině a půl odcházeli s příslibem, že systém, pomocí kterého se mohou lodě se zahraniční registrací sami přihlásit a ohlásit z přístavu, už opět funguje a ať si zkusíme vyřídit port clearance sami večer doma přes internet. Zbytek pochůzek po úřadech již proběhl bez větších komplikací a před setměním jsme ještě stihli převézt na loď další várku zásob a nainstalovat novou pumpu na mořskou vodu, která chladí motor a která přišla v pondělí z Anglie.

Ve čtvrtek ráno mě probudila bouřka. Neochotně jsem otevřela oči a šla přivřít okna, aby nám nepršelo do bytu. Po snídani naštěstí déšť ustal, a tak jsme rychle naložili další várku zásob a vydali se na loď. Před vchodovými dveřmi jsme málem narazili do kapely a obrovského stanu s obětinami, který zatarasil téměř celou ulici před naším domem. Posledních pár dní zpívali ve vedlejším vchodu litanie, a teď to vypadalo, že si sousedi vybrali na poslední rozloučení se zesnulým právě čtvrtek, kdy jsme potřebovali převézt na loď zbytky zásob. Prodrali jsme se mezi květinami, nasedli na skútr a odjeli k Janně. Zatímco já jsem uklízela a organizovala vnitřek lodi, Péťa vyjel znovu na kapitanát – systém přes všechny sliby očividně stále nefungoval.

Celý den střídavě pršelo, a jakmile déšť na chvíli ustal, natahovali jsme plachty, vyměnili olej v převodovce, nainstalovali do lanoví zpět radarový odražeč (radar reflector), zajeli na pumpu s kanistry a doplnili naftu do nádrže, došli na trh pro poslední čerstvou zeleninu a ovoce, nechali si uříznout led do přenosné ledničky, vyrobili si igelitový závěs, kterým jsme plánovali během plavby zakrýt vchod do kajuty před deštěm… Kolem třetí hodiny přišli i úředníci z imigračního a orazítkovali nám pasy, že smíme vyplout. V šest hodin se náhle zatáhla obloha a spustil se další slejvák. Rychle jsme se schovali v nitru kajuty, a zatímco jsme popíjeli džus z čerstvého ovoce, povídám:

„Já vím, že vyplouvat v pátek by se nemělo, ale co kdybychom se ještě před plavbou pořádně vyspali. Můžeme spát na lodi a zítra ráno, hned jak se rozední, vyplujeme. Aspoň budeme odpočatí! Ten půl den už nás nevytrhne…“

„To je skvělý nápad! Tak jo! Pojedeme až zítra! Na nějaké pověry přeci nevěříme!“

Když déšť trochu ustal, zajeli jsme se tedy naposledy domů osprchovat, přišili výztuhy na igelitový kryt na vchod do kajuty, kdyby v noci pršelo, zpět na lodi odklidili postranní lůžka a ulehli spokojeně ke spánku.

V pátek ráno nás probudil budík ve 4:45. Posnídali jsme, uvařili čaj na cestu do termosky, a když jsme se po ranní hygieně vraceli zpět na loď ztichlou přístavní promenádou, které obvykle kromě turistů a výfukových plynů ze skútrů a výletních autobusů dominuje též čmoud z pálení obětních peněz v nedalekém chrámu a čpavý zápach oblíbené tchajwanské zeleniny ťiou-cchaj (česneku hlíznatého, Allium tuberosum) z protější restaurace, nemohla jsem se nepozastavit nad tím tichem a klidem, který nás obklopoval.

„Hele, tak mě tak napadá, že ty noční sovy o moc přichází! A proto by se ten výrok ze S tebou mě baví svět měl změnit! Jakýpak „Dnes v noci si o moc prisel, ze si s nami nebyl“!? Mělo by to být: „Dnes RÁNO si o moc prisel, ze si s nami nebyl!“ Noc, to je nuda, ráno to je teprve to ono!“

„To je docela dobrý! To by se mělo zapsat!“

Zpátky na lodi jsme provedli poslední kontrolu, že vše je na svém místě a pevně zajištěno, nastartovali motor, odvázali kotevní lana a po povinné zastávce u pobřežní stráže jsme kolem sedmé konečně vypluli z vlnolamů, které tvoří severní bránu do kaohsiungského přístavu. Stále jsme byli dost unavení, ale říkali jsme si, že si přes den střídavě zdřímneme a doplníme síly. Obloha byla mírně zatažená, ale zatím nepršelo, a tak jsme naposledy zamávali panoramatu přístavu a vyrazili vstříc horizontu.

Zpočátku téměř nefoukalo, a tak jsme jeli na motor. Projížděli jsme kotvištěm tankerů, větší manevrovatelnost nám přišla vhod. Zhruba za hodinu po výjezdu z přístavu jsme najednou zpozorovaly na hladině malé vlnky, neklamné znamení toho, že přichází vítr. Vytáhli jsme hlavní plachtu a za chvíli i velkou genuu. Sotva jsme vypnuli motor a usadili se v tom náhlém tichu, abychom vychutnávali krásy okolního moře, vykřikl Péťa, že vidí nějakou velkou rybu. Okamžitě jsem vyskočila a to už jsem i já zpozorovala, že kolem nás plavou asi tři až čtyři delfíni. Ani neskákali nad vodu, jen se tak proháněli kolem Jannina kýlu, jako kdyby nás vyprovázeli.

P1000644.JPG

Cape Horn spolehlivě kormidluje a my odpočíváme.

Nemohli jsme se dočkat, až konečně vyzkoušíme našeho nového autopilota Cape Horn, ale zároveň jsme pořád ještě bojovali s únavou a trochu i lenorou, která je s ní spojena, a tak jsme se nejprve jen povalovali v kokpitu na našem novém týku a nechali se kolébat na mírných vlnkách. Pak se Péťa konečně zvedl, přinesl kormidlo autopilota a zkusil napojit ovládací lana na kormidelní páku. Bohužel jsme z časových důvodů neměli šanci před vyplutím si Cape Horn řádně otestovat a vyzkoušet si, jak nejlépe ovládací lana ke kormidlu připevnit, a tak jsme s tím trochu bojovali. Několikrát jsme autopilota napojili, ale stále sjížděl z kurzu. Už nás začínalo přepadat zoufalství, až se Péťa rozhodl, že dojde pro manuál a ještě jednou si to pořádně přečte. Já jsem se zatím chopila kormidla a snažila se vést Jannu co nejvíce směrem na západ, kde se nacházel Hongkong. Vítr byl ale slabý a proud nás tlačil dost na jih. Nevadí, podle předpovědi měl začít za den, dva foukat jižní až jihozápadní vítr, který by nám naopak mohl pomoci nastoupat zpět k Hongkongu.

Najednou mě z myšlenek vytrhl třepot křídel a za chvíli už nám na palubě přistál krásný vrabec.

„Co ten tady dělá? Zaletěl si nějak daleko, toho povezeme až do Hongkongu!“ Zvedl Péťa hlavu od manuálu, aby se i on seznámil s naším novým černým pasažérem. Vrabec zůstal chvíli v tranzu, jakoby se snažil popadnout dech a potom se schoval do stínu pod člun na střeše kajuty. Nakonec se ale za pár minut s námi rozloučil a uletěl. Nejspíš ho polekalo pleskání plachet, zatímco jsme zkoušeli znovu napojit Cape Horn a sjeli jsme přitom trochu z kurzu, na který jsme měli nastavené plachty. Druhý pokus byl ale úspěšný a náš nový autopilot se ujal věrně řízení lodi. My jsme se opět usadili v kokpitu, a jelikož už bylo poledne, dali jsme si kousek chleba se sýrem. Vařit se nám nechtělo, bylo dost horko, a tak jsme se rozhodli, že něco zásadnějšího si dáme až večer před nočními hlídkami. Napnuli jsme si nad kokpitem čtvercovou plachtu, která nás chránila před sluncem, pustili si Pavla Dobeše a jen tak si užívali krásného dne. Idyla však neměla dlouhého trvání.

P1000646.JPG

Janna si to brázdí Jihočínským mořem. Bohužel, poté co začalo pršet, přestali jsme fotit a to, co ukončilo náš pokus o přeplavbu Tchajwanské úžiny, je zachyceno pouze slovy.

Vítr neustále slábnul, až kolem třetí hodiny ustal téměř úplně. Zároveň jsme v dáli za námi začali pozorovat černá mračna a snažili se identifikovat, zda se blíží k nám nebo zda se jim vyhneme. Pluli jsme rychlostí necelé dva uzly, a tak jsme rozhodli stáhnout genuu, nechat hlavní plachtu a pustit opět na chvíli Brumlu. Za necelou půlhodinu se najednou kolem nás zatáhlo a do Janny se opřel silný poryv větru. Zhruba v tu chvíli začalo také silně pršet.

„Vjeď do větru, já jdu zréfovat hlavní plachtu“ instruoval mě Péťa, zatímco se přesouval ke stěžni.

S druhým réfem v hlavní plachtě jsme zároveň vypnuli Brumlu a vytáhli malou přední plachtu, kterou jsme si nedávno přešili z naší staré rolovací kosatky na háčkovací plachtu. Mezitím se dost rozfoukalo a okamžitě se vzduly ostré vlny. Přední plachta byla ale stále očividně příliš velká, pluli jsme moc rychle, což ztěžovalo schopnost manévrovat mezi vlnami. Rozhodli jsme se proto, že ji vyměníme za naši druhou kosatku, kterou lze podobně jako hlavní plachtu réfovat (tj. zmenšovat její plochu v případě silnějšího větru). Péťa převzal kormidlo a já sešla dolů pro pytel s réfovací kosatkou. Pak jsem přebrala řízení lodi, Péťa se navázal na otěž od genuy a vydal se na příď přehodit plachty.

Tchajwanská úžina není příliš hluboká (tj. na oceánské standarty) a je nechvalně známá tím, že jakmile v ní zafouká, zvednou se ostré vlny, které navíc díky četným proudům nejsou příliš pravidelné a je nutno mezi nimi tak trochu kličkovat. Snažila jsem se Jannu navádět co nejladněji mezi vlnami a usnadnit tak Péťovi práci na přídi, ale přes hustý déšť jsem moc neviděla. Vždy jednou za chvíli jsem vykoukla z kokpitu, abych se ujistila, že je Péťa v pořádku. Po několika minutách se vrátil promočený zpět do kokpitu, a tak jsem ho poslala rovnou dolů, aby se převlékl do nepromokavé kombinézy. Potom jsme se vystřídali u kormidla, abych se převlékla i já. Sotva jsem slezla dolů do lodě a připravila si suché oblečení, uslyšela jsem, jak na mě Péťa volá z kokpitu: „Pozor vlna! A další velká!“ Rychle jsem se zapřela a už jsem cítila, jak Janna jakoby se ocitla ve vzduchu a pak se ozval dunivý náraz, když dopadla zpět na vodu. Běžela jsem rychle ke vchodu do kajuty, kde už mi Péťa hlásil, že všechno je v pořádku, ať se klidně dál převlékám.

Když jsem se za pár minut vyšplhala zpátky do kokpitu, zdálo se, že vítr začal pomalu opadat a i vlny byly pravidelnější, a tak jsme znovu zapojili Cape Horn. Chvíli jsme jen tak mlčky seděli a hleděli na tu spoušť kolem nás. Najednou jsme zpozorovali, že se proti nám blíží vysoká lámavá vlna, ve které jako bychom zahlédli ploutev. Že by se nám to jenom zdálo? Snažili jsme se zaostřit skrze proudy deště a to už jsme opravdu rozpoznali delfíny, kteří vesele poskakovali v té obrovské vodní mase a surfovali po ní dolů. Věděli jsme, že delfíni jsou hraví, ale toto nás opravdu překvapilo. V tu chvíli jsme litovali, že nemáme v kokpitu při ruce voděvzdorný foťák a nemůžeme tu podívanou vyfotit! Vlna se i s delfíny přihnala rychle směrem k nám, ale naštěstí se zlomila ještě předtím, než nám vjela pod kýl. Janna se na ní z posledních sil vyškrábala a pak se prudce zhoupla do hlubokého údolí za ní.

Původně jsme na východě pozorovali rozjasněný pruh oblohy, a tak jsme si říkali, že bouřka přejde a my budeme mít klidnou noc. Déšť ale neustával a i východ brzy zakryla šedočerná mračna. Do toho se začalo všude kolem nás blýskat. Hrom se sice ozýval až s dost velkým opožděním, takže jsme očividně nebyly v centru dění, ale nevypadalo to, že by nás bouřka chtěla jen tak opustit. Vítr opět zeslábl a ke všemu se stočil, takže nás začal tlačit ještě více na sever. Jeli jsme teď v podstatě zpět do Kaohsiungu! Začali jsme uvažovat, co dál. Kvůli vlnám se nám nedařilo jet západním směrem, a pokud by takovéto počasí mělo trvat delší dobu (Navtex informoval, že nad Tchajwanskou úžinou se vytvořila velká okluzní fronta), znamenalo to, že do Hongkongu poplujeme nejméně týden. Takový risk jsme si kvůli Péťově zkoušce nemohli dovolit. Nehledě na to, že na 28.5. už náme koupené letenky z Tchaj-wanu do Čech a do té doby musíme ještě opravit disertace a sbalit a přestěhovat se na loď. Kdyby se něco podobného opakovalo i na naší cestě zpět z Hongkongu na Tchaj-wan, čekal by nás jen další stres a možná i změna odletu do Čech a další komplikace. Péťův poslední fix na mapě potvrdil, že se nacházíme zhruba dvacet pět mil jihozápadně od Kaohsiungu. Dost mizerný postup po dvanácti hodinách plavby! Zvážili jsme všechna pro a proti a rozhodli se s těžkým srdcem vrátit se zpět.

Nastartovali jsme Brumlu a stočili loď na kurz směr Kaohsiung. Čekalo nás čtyři až pět hodin jízdy na motor v hustém dešti, který chvílemi zeslábl, aby vzápětí opět zesílil, že jsme téměř neviděli krok. Tedy pokud zrovna nerozštípl oblohu plazivý blesk, který nás párkrát zcela oslnil. To jsme si potom neviděli ani na špičku nosu. Několikrát za cestu se stalo, že se zablesklo přímo nad námi a vzápětí se ozval dunivý hrom, který nás vytrhl z letargického stavu únavy. Posílili jsme se Snickers a doufali, že nás Neptun nechá doplout do Kaohsiungu bez dalších překvapení.

Bohužel jedno přišlo hned záhy, když jsme zjistili, že naše nepromokavé kombinézy tečou jako cedník. Už chvíli jsem cítila, jako bych měla v kalhotách mokro, ale říkala jsem si, že je to jen chlad z podlážky kokpitu. Pak jsem ale zalovila rukou pod bundu a zjistila, že jsem opravdu celá mokrá. Říkala jsem si, že bych se měla jít dolů převléct do suchého, ale únava byla dlouho proti mně. Nakonec jsem se ale přemohla – přeci jen vidina dalších tří hodin před námi mě donutila se zvednout a slézt do kajuty, kde jsem si přes moirové spodky natáhla kalhoty od pláštěnky, kterou jsme koupili před dvěma roky ve Filipínách. Zpátky v suchu jsem hned výrazně pookřála. Rozhodli jsme se také, že v budoucnu už si nikdy žádné předražené jachtařské oblečení, které nic nevydrží, nekoupíme a dáme přednost gumovým oblekům, jako nosí rybáři. Proti chladu si pod ně oblékneme teplé moirové oblečení, čímž docílíme prakticky stejného efektu.

Měli jsme tak trochu obavy, jak bude Brumla pracovat při větší zátěži, poté co jsme na začátku jara nainstalovali nový výfuk, ale opět dokázal, že se na něj můžeme s trochou pravidelné údržby zcela spolehnout! Přestože celou cestu zpět pršelo a blýskalo se, foukal kupodivu jen velmi slabý nebo žádný vítr a my jsme si to na 1600 otáček pádili rychlostí pět a půl až šest uzlů. Možná vás napadne, proč jsme nejeli touto rychlostí západním směrem do Hongkongu. Odpověď je jednoduchá – tolik nafty nemáme. Přidáte-li k tomu navíc výše uvedené důvody a únavu, která se nastřádala za poslední dva měsíce, nemohli jsme se ani rozhodnout jinak.

Kolem půlnoci jsme konečně promočení a prokřehlí přirazili ke stanici kaohsiungské pobřežní hlídky, kde jsme dostali razítko a přesunuli se o pár set metrů dál k našemu molu. Zatímco Péťa přivazoval loď, já jsem poklidila ty nejnutnější věci, sbalila věci na spaní, suché prádlo na převlečení, zubní kartáčky a kafe a chleba ráno na snídani a stále ještě v gumákách a pláštěnkách jsme za deště dorazili na skútru vyčerpaní domů. Osprchovali jsme se, napsali domů, že jsme zpět na břehu mezi suchozemci, a z posledních sil ulehli do postele. Přitiskla jsem se k Péťovi a po chvíli váhání povídám:

„Víš, nechtěla jsem to říkat, ale když už jsme teď zpátky doma… Jestlipak víš, proč se to všechno tak zvrtlo?“

„No to teda netuším.“

„Už zase jsme vypluli v pátek! A víš, co se stalo posledně – polámal se nám motor a my skončili v Lumutu, kde nám provrtali do lodi díru! Na těch námořnických pověrách asi přeci jenom něco bude!“

„No jo! To je pravda! V pátek už nikdy víc!“

S hořkým úsměvem na rtech jsme se ponořili do spánku, abychom nasbírali síly na ranní úklid lodě, další kolečko po tchajwanských úřadech a nákup letenek. Tentokrát budeme muset využít služeb konvenčnějších dopravních prostředků, ale náš souboj s Tchajwanskou úžinou ještě nekončí! Současná bilance 1:1. Do Hongkongu plánujeme jet znovu v létě po návratu z Čech či na podzim, abychom tam Jannu vytáhli a znovu natřeli protiporostovou barvou, předtím než vyrazíme v zimě do Filipín.

P1000643.JPG

Po poledni ještě předtím, než začalo pršet, jsme se minuli s lodí tchajwanské společnosti Evergreen.

2 comments to 27.4.2012 Už nikdy v pátek!

  • […]  Ráno jsme zvažovali, zda v této zátoce nezůstat do dalšího dne, pracovat a pak zase popojet. Nakonec jsme se ale rozhodli vyjet a kdyby nefoukalo, tak jsme měli na jihu Duramanu vyhlídnutou zátoku, která by nám měla poskytnou trochu ochrany před jihozápadním větrem, který se měl přes noc rozfoukat. Loudali jsme kolem krásného pobřeží Duramanu a poprvé v dálce spatřili oplachtěné filipínské bangky. Jak jsme vyjeli zpoza útesu a dvou malých ostrovů, zvedlo se vlnění. Naštěstí ho doprovázel i silnější vítr. Janna byla plně ustrojená a řezala si to těmi vlnami jedna báseň. Bylo to takové důstojné vlnění. Moře bylo vlastně klidné, ale odkudsi zdáli, kde asi zuřila bouře, přicházelo to vlnění, moře se vzdouvá, pomalu v dlouhých asi metr a půl vysokých vlnách. Je to něco jiného, než když rychlá bouřka moře rozorá a ono hystericky prská a kope, jak je typické pro severní Jihočínské moře a Tchajwanskou úžinu. Sami jsme si to vyzkoušeli cestou z Hongkongu a pak ještě při našem pokusu opět Hongkong navštívit. […]

  • […] Zbytek roku proběhl v porovnání s hektickým jarem vcelku poklidně. Pár víkendových projížděk, několik výletů, ale především studiu. Museli jsme zatnout zuby a konečně ty naše práce dopsat. V březnu následujícího roku jsme se jednoho dne vydali na speciální nákup do místního Careffouru – pro dvě láhve šampaňského. Neuvěřitelné se stalo skutečným a nám už zbývalo jen obhájit. Zatímco jsme čekali na závěrečné zkoušky, pustili jsme se horečně do úprav Janny. Mimo jiným jsme vyrobili lože pro člun, nainstalovali nový větrný pilot Capehorn, který už se válel půl roku v našem pronajatém bytě pod postelí, a v neposlední řadě také očistili staré týkové plaňky a zrekonstruovali náš týkový kokpit do původní podoby. Když jsme byli hotoví, do Péťovy obhajoby zbývaly tak akorát dva, tři týdny. A tak se okamžitě zrodil nápad. Co kdybychom se do Hongkongu vydali místo letadlem lodí?… (No a jak to nakonec dopadlo už nejspíš víte z našeho příspěvku Už nikdy v pátek!) […]