สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

(před)Vánoční (ne)dárek… sobě (před)Vánoční (ne)dárek… sobě « Slasti a strasti života na moři

(před)Vánoční (ne)dárek… sobě

Poslední dva tři měsíce byly tak trochu hektické, tedy hlavně po stránce duševní. Maličko jsem změnil téma dizertační práce, protože původní mé snahy nepřinášely žádné ovoce. Snad to bylo omezenou výpočetní silou mně dostupných počítačů, snad přehnanými očekáváními nebo jsem prostě vlezl do slepé uličky, anebo  to byla prostě úplně obyčejná volovina. Místo dlouhých hodin strávených nad debuggerem a nekonečným čekáním na výpočty si teď zase, světe div se, čtu normální knížky s textem překrásně zaplňujícím celé stránky! Už mě z těch bílých míst, co se shlukují kolem rovnic a algoritmů stejně bolely oči (o hlavě nemluvě).

V každém případě mi změna intelektuálního ovzduší, které je najednou opět prosyceno více jazykozpytem, disciplínou bližší jak mému srdci, tak i mému vzdělání, jednoznačně prospěla. Nevzdálil jsem se ale od počítačové lingvistiky zas tak moc, generativní lexikon, teorie Jamese Pustejovského, je dost počítačovo-lingvisticky orientovaná, ale pořád je to především teoretická lingvistika.

Najednou se šuplík plný starých nápadů vysypal a mě nezbývá než zatajit dech a psát a psát. A číst. Kolikrát počítač celý den nezapnu, což v deštivých dnech prospívá našim bateriím, které solární panely nestačí pro nedostatek sluneční záře dobíjet. Ono v Hong Kongu zase ale tak moc neprší, takže baterky jsou krásně naplněné, voltmetr trvale kolem 12,6V, srdce energetika amatéra zaplesá.

Minulý týden jsem odevzdal náčrt té nové práce a odměnil jsem se za to úklidem lodi a plavbou. Mohu se pochlubit poměrně vysokým prahem tolerance vůči bordelu, a tak po mnoha (pud pro zachování důstojnosti mi velí zamlčet počet) dnech mi dává nejeden lodní kout laskavě najevo, tu hebkým pohlazením vrstvou prachu, tu něžným oblíznutím jazykem mastnoty, že uklidit je třeba. Pustil jsem se do toho lehce v sobotu, něco si nechal na neděli.

Nejprve jsem vyrazil plachtit na chvíli sám v sobotu za pěkného monzunu, plná hlavní plachta, celá kostka, 15-20 uzlů. Chvílemi to se mnou bylo řádně nahnutý, tak si Janna alespoň umyla své ladné boky. Jak jsem byl tak plný nadšení „hrhr“ vyrazit, bylo to vlastně nadšení smíšené s notnou dávkou nervozity, protože šlo o mojí první osamělou plavbu, nevěnoval jsem velkou pozornost stavu lodního šroubu. Je to už pár týdnů co jsem se potopil, abych oškrabal vilejše a řasy. Pokaždé jsem jen tak kouknul skrz vodu, jestli ještě rozpoznám obrysy vrtule nebo tam bude jenom beztvará koule. Vypadalo to jako vrtule, a tak jsem vyrazil. Vlastně jsem ani motor nepouštěl a vyplul jsem za slabého větru jenom pod hlavní plachtou. Teprve když jsem objel Středostrov (jak říkám Middle Islandu), opřel se do mě monzun a Janna se naklonila nějakých třicet stupňů na pravobok a vystřelila vpřed.

Bylo už odpoledne, brzo se stmívá, a tak jsem se asi po dvou hodinách začal vracet. Když mezi mě a vítr vstoupil Středostrov, Janna zpomalila. Pomalu jsem se šinul správným směrem, ale bylo to hlavně díky příznivému přílivu než mou zásluhou (ovšem jako opatrný námořník jsem si příliv a odliv předem zjistil). Nakonec se Janna téměř zastavila. Vyčetl jsem si, že jsem ještě nevyrobil pro Jannu párové veslo (jedno veslo, kterým se mele za lodí), za jehož pomoci bych ladně vklouznul zpět. Nedalo se nic dělat. Slezl jsem do podpalubí, otevřel kohout na přívod slané vody do chladiče motoru, nažhavil jsem svíčky a začal brumlat zpět.

Kormidlovat jsem nechal autopilota a šel jsem skasat plachty. Jak tak svazuju hlavní plachtu na ráhně, zvednu hlavu jestli na něco nejedu, nebo někdo na mě, a koukám, že nejedu vůbec. Dobrá, možná pár metrů jsem se hnul, ale teď už jsem měl být dávno támhle. Hned se mi zdálo, že se celá loď trochu víc otřásá, jak jsem přidal rychlost. Povzdechl jsem si a za nevěřícného kroucení hlavou jsem douklidil plachty. Zkusil jsem potom přidat plyn jestli to trochu víc nepojede, ale motor řval a otáčky zamrzly na nějakých 1500. Je to jasný, lodní šroub je zadělanej jako prase. Pomalu jsem se vlekl směrem k naší bóji a vyhlížel poryvy, které přicházely v cca dvou minutových intervalech. Poryvy netrvaly víc jak pár vteřin, málo na plachtění, dost na to, aby mě to strhlo na okolní lodě. Vždy když se poryv přiblížil, postavil jsem Jannu přímo proti a se zatajeným dechem jsem sledoval, jestli udržím pozici. Asi po půl hodině jsem se dostal k bóji a bez problémů se uvázal. Hned jsem skočil se špachtlí do vody a uviděl to dílo. Ano, lodní šroub bylo možno rozpoznat, ale dvě vrstvy vilejšů jsou prostě dostatečnou bariérou proti hydrodynamice lodního pohonu. Pustil jsem se do zuřivého škrabání špachtlí, přičemž jsem se párkrát o vilejše pořezal. Asi za půl hodiny jsem měl lodní šroub čistý. S lankem člunu přes rameno jsem odplaval do klubu rozpařit se v horké sprše. Přeci jenom teplota vody klesá v prosinci i v tropech.

V neděli jsem měl návštěvníky a tak samozřejmě přestalo foukat. Nakonec to ale nebylo tak zlé, nestálých 5 uzlů, hoši si to mohli alespoň dobře osahat. Všichni tři byli na lodi poprvé. Dva tomu hned propadli, jednomu trochu protestoval žaludek, ale jinak se držel statečně. Cestou zpět jsme opět narazili na nedostatek větru, ovšem tentokrát nás čistý lodní šroub hnal vpřed a k pivu jsme zasedli chvilku po setmění.

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...