Týden v Puerto Galera

Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.

20130509-142252-31.JPG

Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy.

Čtěte dál →

Voda a praní

Včera jsme vyrazili na pěší průzkum městečka Puerto Galera. Leták, který jsme obdrželi v místním turistickém centru, město popisuje jako “first class municipality”. Možná je to nějaký místní demografický technický termín, protože těch pár ulic plných obchůdků se suvenýry, barů plných obtloustlých a prošedivělých cizinců, přisátých ke sklenici rumu s vodou, pachem syrového masa, krve a ryb pročpělý trh, schovaný v temném přízemí špinavě žluté budovy, se nějak neslučuje se slovy “first class”.
Puerto Galera je především turistickým městem. Na východní straně ho lemuje rybářská vesnice, ale jinak je plné motorových tříkolek, tricyclů, jejichž šoféři pokřikují na kolemjdoucí “White Beach” a “Sabang”, což jsou hlavní místní atrakce.

P1030032.JPG

Rána tady bývají krásná

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →

1-5.7.2009 Puerto Princessa – Bolinao

V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.

Interiér restaurace "Carl Louis"

Čtěte dál →

30.6.-1.7.2009 Netradiční přivítání v Puerto Princesse

Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora. Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.

V popředí náš průvodce v motorovém člunu

Čtěte dál →

28.-30.6.2009 KK – Puerto Princessa

28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Čtěte dál →