The Joys and Sorrows Of a Life At Sea

Včera večer nám Mike z trimaránu připomněl, že jsme sice správně zašli na imigrační, ale zapomněli jsme jít na kapitanát a celníky, a tak jsme museli absolvovat další cestu do „města“. Mike byl navíc tak hodný, že se hned nabídl, že s ním můžeme sdílet jeho člun a naléhal na nás, abychom se co nejrychleji připojili k ostatním na kotvu. Ještě než odešel, připomněl nám navíc, abychom se nechali od mechaniků odvézt do Manjungu a ušetřili za autobus! Prostě ujal se nás jako svých vlastních vnoučat.

Mikeův trimarán

Continue reading →

Naše první velká plavba. Jak jsme si slibovali, že jen co vyplujeme, budeme mít spoustu času na čtení, odpočinek, tu či onu práci doděláme hravě za cesty – kde že. Naivní představy! Místo toho jsme byli celou cestu zapřažení – tu kormidlování, tu úpravy plachet, tu kontrola a opravování motoru, tu navigace mezi tankery a tahači… zkrátka vše jen ne veget. Vzpomínám si, jak jsme se po první noci na cestě (tj. druhé počítám-li i kotvení u Pisangu) oba těšili, jak si následující noc odpočineme. Bez okolků se přiznám, že jsem se cítila pekelně unavená a navíc jsem celou cestu měla nějak pocuchaný žaludek, nechutenství a neustálý průjem, který mě asi taky na síle nepřidal. Když ale přišla bouřka, z vidiny klidného spánku okamžitě sešlo. Místo odpočinku, další téměř probdělá noc – celkově jsme oba spali možná hodinu až dvě. Několikrát za tu noc jsem si říkala, zda vůbec v pořádku doplujeme. Nechtěla bych se potopit hned na své první plavbě. Slyšel by nás někdo, kdybychom volali o pomoc? Máme dost jídla a pití, abychom vydrželi k Sumatře na druhé straně průlivu? Co budeme teď s Jannou dělat? Je to opravdu to o čem jsem tak dlouho snila? Jak ale jinak poté, co jsme do lodi investovali tolik energie a peněz? Continue reading →

Jak se dopoledne rozfoukal vítr začali jsme plachtit. Janička měla „ranní nevolnost“, ale tu zpravil chleba s čokoládou. Pluli jsme docela dobře až jsme se dostali na velkou „planinu“ na západ od přístavu Klang. Vykoupali jsme se a chtěli jsme pokračovat dál. Při kontrole motorového prostoru jsme ale objevili divné tekutiny pod motorem a taky pár matek, šroubů a podložek. Většina pocházela ze spojky mezi převodovkou a hřídelí. Tato spojka je držena čtyřmi šrouby: jeden chyběl úplně, nevšimli jsem si toho stejně jako si toho nevšimli „odborníci“ v Volvo Penta v Singapuru. První závažný projev naší nezkušenosti: věřili jsme a neprověřovali. Pravda je, že k motoru jsme se zatím stavěli dost lhostejně. Nemáme ho totiž rádi. Chybějící šroub jsme nakonec našli – ležel celou dobu mezi kupou starých šroubů, napínáků a čepů, které jsme nalezli v krabičce v lodi a bylo nám líto je vyhodit. Naštěstí jsme k němu měli matku i podložky. Další ze čtveřice šroubů měl uštípnutou hlavu, proto jsem ho vytáhl ven, aby se nevykloktal a nenarážel do převodovky.

Už jen tři bytelný šrouby
má náš proklatej šíf
tak ještě pár dlouhej mil
zbejvá nám, tam je cíl
a tak zpívej ó Langkawi.
Polykej whisky a mořskou tříšť
jsme zase o kousek blíž
až začne zase vítr nám vát
tak nemusíš se už pirátů bát.

Continue reading →

Chtěli jsme plachtit a otestovat poslední úpravy. Pustili jsme se ale ještě do dalších oprav, Janička pak šla nakoupit, teď už úplně poslední fůru zásob. Nakonec jsme tedy nevyjeli. Stále jsme ještě nevyzkoušeli kotvení.

Dnes byl delší nákupní den a za chvíli hurá na pivo! Ale postupně.

Po snídani jsme odmontovali prázdnou LPG bombu a narvali na ní náš oranžový batoh – padl jí jako ušitý. Musíme bombu propašovat nejprve metrem (kde se za převoz LPG bomby platí pokuta 5000 singapurkých dolarů, což je asi 3500 USD) a pak ji dostat zpět taxíkem. Taxikářovi musíme zalhat, protože by nám bombu nevzal. Z cesty metrem jsme měli docela obavy. Na obrazovkách na stanicích stále běží upoutávky na obezřetnost proti teroristům a rozhlas neustále nabádá, aby cestující informovali o podezřelých osobách s velkými batohy… Kdyby nás s bombou chytili asi by to byla naše poslední jízda SMRTí, tj. Singapore Mass Rapid Transit. Poslední váhání utlumilo zjištění, že za naplnění bomb v maríně bychom zaplatili 50,- (ve městě pouze 20,-), přičemž taxíkem nás to všechno vyjde jenom na 43,- a navíc si odvezeme všechny nákupy. Takové vydřiduchy podporovat nebudeme! Ale co si stěžujeme, my tady ani nemáme co dělat. Lidé, které tady potkáváme nevypadají, že nějak dlouze přemýšleli o nějaké té stovce. Prostě jsme v místě pro bohaté a máme hluboko do kapsy. Vlastně je to tak trochu zázrak, že nás tady nechali za tak nízkou cenu. Hvězdy jsou nám nakloněny. Continue reading →