Janna’s Track So Far

We have been meaning to post maps with at least partial tracks of our voyages so far, for we can describe from where towards where and really try not to miss any island or rock that we passed by but in this case words just can’t compete with a map. A single glimpse and you are immediately up to speed! Not to mention the tongue-twisters and jaw-breakers that lots of the Filipino geographical names present to us ignorant foreigners. Try telling someone: “Today we passed Guintungauan and anchored at Ditaytayan.” Or Inambuyod, Dilumaoad, etc. Plus we found out, that sometimes same toponyms are used for different places. So far we anchored at two “Maricaban”s already. The former being an island in Verde Passage between Luzon and Mindoro, the latter a bay on the north coast of Busuanga Island.
In short, a map is a map and here we finally managed to create one (sometimes the speed of the internet and poor internet access here is real maddening! Especially when you spent last 30 something minutes clicking your track on Google Maps only to lose it all when the internet connection is suddenly lost) that roughly follows the trail we sailed so far, including all the anchorages we stopped at. In retrospect our favorite place so far is definitely Apo Island, whose gorgeous underwater world and breathtaking sunsets are just unbeatable! Not many people stop there but if you find yourself in the vicinity, you must definitely give it a try!


View Taiwan to Puerto Princesa in a larger map

Farewell Subic Bay

We’ve been here in Puerto Galera for a week, mostly working on finalizing the translation of the taiwanese novel Butcher’s wife by Li Ang. This is done and we have time to recount our last days in Subic Bay and the passage from there.
The third day in Subic we unpacked our bicycles and went on a supply trip to Olongapo. We tried to recognize the streets and corners we’ve seen the previous day from a window of a taxi driven by the good man Elmo. Soon we got lost in the unwieldy streets of Olongapo, but thanks to modern technology and google maps we’ve soon found the market and laundry we were looking for.
I waited buy the bikes, because we forgot to bring locks (well we had the locks, but not the key, so…), and Jana dived into the market. From time to time she emerged, hands full of plastic bags with veggies and chirped about how cheap everything is, almost the same as in Taiwan, and how lovely all the ladies at the stalls are.

20130502-090448-6.JPG
Continue reading →

We Had Enough of Life in Public

We’ve left Kaohsiung, at least for few days. We couldn’t stand the place anymore. We had enough of our life in public. It was on our minds for quite some time now, but there was always an excuse or two, which stopped us from leaving. True, our berth in Kaohsiung is really convenient. Everything is within the reach of a hand. Food, tools, material for the never ending repairs. In fact, we don’t have that much to do anymore and for what we still want to do, we have everything we need. Janna’s waterline had risen a bit already. After all we have loaded 30l of paint and epoxy, rest of wood that we still could use in the future, 20l of backup diesel.

P1020523.JPG

Most important reason for getting out of Kaohsiung is that we are starting to forget what silence sounds like. We do live in the Chinese society, so there it shouldn’t be surprising that there’s a bit more noise. The Chinese are by nature playfully noisy, which is cute and most people are just unbelievably friendly, but we grew up on the Bohemian meadows, groves and peripheries of small Czech towns, we simply need a good helping of silence and quiet.

Continue reading →

20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Continue reading →

16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Continue reading →

12-13.6.2009 Jana in Kuching

Continue reading →

11.6.2009 Finally, I’m Flying to Borneo!

Continue reading →

23.5.2009 Lumut to Singapore

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany. Continue reading →

2.5.2009: Deck Hand

Continue reading →

25.4.2009: Back in Reality

Continue reading →