Finally Some Time for Decorating

First of all, apologies for a belated update on the status of our engine bed modifications. We managed to hunt down all the materials, already got the steal angles from Chinese machinist Mr. Chin on Wednesday, but are still waiting for the engine mounts, without which we cannot start. Impatiently we follow our shipment using the UPS tracking information and can’t but marvel at their wondrous “travels”. First they toured the various cities and states of America and then they suddenly appeared in Koln, Germany. Friday evening we almost started celebrating, when we found out that the mounts already arrived at Kuala Lumpur, capital of Malaysia. The original estimated time of delivery was Wednesday (23 October), by the end of day. Now it seemed we could have our mounts on weekend! Yet for some mysterious reason, on Saturday morning our shipment found itself arriving to Shenzhen in Mainland China…

P1030686.JPG

Continue reading →

Trapped in Kudat

Month and a half ago when we sailed away from Philippines and arrived to Kudat, a small town in Sabah, also known as the „Land Below the Wind“, we thought we finally left all those potentially disastrous typhoons far behind. Turns out not quite so… Although it rarely happens that a typhoon ventures that south as Borneo, these cyclonic monsters can influence weather even in regions hundreds of miles away. And so here we are, already two weeks helplessly trapped in Kudat. It’s not that a typhoon’s path is predicted to go anywhere near us, but last week it was the super typhoon Usagi and now another typhoon Pabuk that is sucking in and thus intensifying the monsoon winds, which blow from south-west, i.e. exactly the direction we want to travel. The wind itself would not be such a problem, but the local waters are infamous for serious currents, that are strongly influenced by monsoon winds, and to sail on a small yacht not only against the wind, but also against a 2 knot current is not really much fun.

This is how it currently looks in SE Asia...

This is how it currently looks in SE Asia…

Continue reading →

Against the Winds and Currents aka from Puerto Princesa to Kudat (Part 2)

Although we managed to avoid the two reefs in the mouth and in the middle of the bay, we motored too far inside the bay and hit the reef stretching from the far end of the Clarendon Bay! We tried to reverse and get out of the reef using our engine, but this time it didn’t work. It was clear that we needed some external help…

Luckily for us, soon after we entered the bay, we spotted a couple of local fisherman in wooden canoes. One of them was nearby so we called him to come closer to our boat. He couldn’t speak English but using hands and gestures we somehow managed to explain to him that we were stuck on a reef and that we need him to row our stern anchor back to deep water and drop it there. We would then try to winch ourselves off the reef.

20130727-163414-22.JPG

Continue reading →

22.-27.6.2009 Two Souls That Found Each Other

Continue reading →

20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Continue reading →

16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Continue reading →

11.6.2009 Finally, I’m Flying to Borneo!

Continue reading →

23.5.2009 Lumut to Singapore

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

U Singapuru nás přepadla bouřka... za minutu klesla viditelnost tak na 200m

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Proplétáme se kolem tankerů (mračna se stahují)

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Nudná plavba kolem Singapuru

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Plavba řekou, Sebana Cove na dohled

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany.

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

V podvečer jsme se rozhodli zkontrolovat stav nádrže. Zlá předtucha se potvrdila. Motor skutečně žere téměř 2x tolik, než je uvedeno v tabulkách. Při 2000 otáčkách to vypadá na 3.5 litrů za hodinu. Nu co, prostě jenom budeme muset přehodnotit naše motorovací očekávání. Zamířili jsme proto k Port Dicksonu do maríny Admiral. Neměli jsme o ní moc informací, ale na britské mapě byla zakreslena, takže jsme věděli, kde přibližně ji hledat. Ještě to byl pěkný kousek ale kolem deváté nebo desáté bychom tam mohli být. Před námi se na vlnkách pohupovaly bójky naznačující, že tam jsou sítě. První jsme se snažili slušně objet, ale když před nás rybáři natáhli druhou a třetí, prali jsme to přímo přes ně. S plným kýlem si to můžeme dovolit. Nakonec jsme si uvědomili, že mezi bójemi jsou sítě tak jako tak potopené, takže jsme ani za jednu nechytli.

Kolem 10 večer jsme se přiblížili k maríně a asi další hodinu a půl jsme strávili prohledáváním pobřeží. Na VHF nikdo nereagoval a nic podobného maríně jsme nemohli najít. Báli jsme se plout blíže břehu, protože v okolí bylo spousta skal a mělčin a navigovali jsme podle elektronických map, kterým není radno věřit. Navigační pomůcky nikde. Vše se ztrácelo v záři světel na břehu. Kolem půlnoci jsme proto zakotvili v asi 5 metrech vody a poměrně klidně spali. Já se vzbudil asi jenom třikrát, většinou na záchod. Mé standardní sny o problémech s lodí jsem měl, ale nechávaly mě docela v klidu. Jenom jednou či dvakrát se mi rozbušilo srdce, než jsem se stačil zorientovat při pohledu z okna. Přeci jenom mám pořád ještě děs z toho, že se uvolní kotva a loď bude odvlečena proudem na nějakou skálu.

V sedm budíček. Promnul jsem si oči a koukám, hned vedle nás stěžně. Dalekohled vše potvrdil. Kde jinde jsme mohli zakotvit než hned před marínou! Budím Pavla. „Kecáš!“ dostalo se mi místo dobrého rána, „já se na to…“. Inu kapitán, který zastaví pár metrů od teplé sprchy a piva, si koleduje. Ale taky jsme mohli skončit na mělčině, což posádka uznala. Hrozba vzpoury byla zažehnána.

V kanceláři maríny nikdo nebyl. Pár informací o místních poměrech nám podal soused Kanaďan, který zde už nějaký ten pátek pobýval. Hned jsme se vypravili do města. Já chtěl nejdřív na imigrační a regulérně se přihlásit, ale pak jsme se rozhodli, že odjedeme ještě téhož dne.

S plnou nádrží jsme odrazili asi ve 4 odpoledne. Motor pěkně šlapal, vlny se uklidnily. Drželi jsme se víc pobřeží. Poklidná noc.

Kolem poledního jsme minuli ostrůvky Pisang a Kukup a vpluli do kotviště tankerů na západě Singpuru. Pěkně do nás zezadu foukalo a spolu s proudem jsme uháněli neuvěřitelnou rychlostí 8-9 uzlů. Kolem se přehnaly dvě bouřky, a když už jsme si říkali, že jsme vyvázli se suchou kůží, na pravoboku se objevila šedivá zeď a rychle se blížila. Skočil jsem si pro bundu a instruoval Pavlíka, aby se zavřel dole a navigoval. Hned jak se to přihnalo, bylo jasné, že kotvištěm by bylo nebezpečné proplouvat, protože nebylo vidět na krok. Zamířil jsem proto do známých vod Johorského průlivu, kde leží Raffles marína. Nefoukalo moc, ale viditelnost byla dost špatná. Nedaleko se z mlhy vyhoupl černý trup tankeru. Stále jsem měnil kurz, abych se jednak vyhnul kotvícím monstrům, a zároveň nebyl bokem k vlnám, které se docela vybičovaly a házely s Jannou jako krabičkou sirek. Pavlíka moje změny kurzu znervózňovaly a stále hlásil: Jedeš blbě, tam je ostrůvek, jedeš na nějakej šutr, seš moc blízko pevnině. Ale já věděl, kde jsme. Však jsme to tu s Janičkou dostatečně projezdili minulý rok.

Za dvě hoďky jsme byli u maríny a bouřka samozřejmě už byla ta tam. Pavlíka trochu rozmrzela nehostinná krajina západní části Singapuru, ale vykoupilo to pivo. Bylo úterý a to maj v Raffles jedno-za-jedno. Večeře se také povedla. Noc bez komárů a ráno pryč. Konečně se tedy dočkám toho, z čeho jsem měl největší strach: obepluju Singapur. Vítr opět nefoukal, jeli jsme 6-7 uzlů na motor. Lodí bylo všude hodně, projeli jsme kolem majestátního majáku na ostrůvku Raffles na jihu Singapuru a za tři hodiny jsme se uzívaní a unudění pohupovali na západním karanténním kotvišti. Singapur byl sice obsypaný tankery, ale téměř všichni byli zakotvení, vyhýbat jsme se museli snad jen dvou lodím.

Bylo asi kolem jedné hodiny. Slyšel jsem, že se na celníky musí dlouho čekat, ale nám stačilo dvakrát zavolat a už byli u nás. Asi patnáctimetrový motorák se k nám obratně přiblížil, dokumenty jsme předali v deskách nad vodní hladinou z ruky do ruky. Asi dvě míle dál byla One 15 marína. Sprcha a pak úředníci. Papírování v této maríně je dost zdlouhavé a Číňan, který se nám věnoval, byl trochu protivný, takový ten mladíček, trochu zaražený, pořád se mračil, vtipy mu unikaly.

Hned jsme jeli na kapitanát, kde vše proběhlo velice hladce. Už bylo pozdě, takže naší obchodnici s námořním materiálem Jessie jsme odložili na další den.

Vyrazili jsme do čínské čtvrti na docela dobrou večeři a pivo.

Ve čtvrtek Jessie, delfinarium a podvodní park. Moc pěkné.

V sobotu ráno přivezli řetěz. Lilo, takže vše šlo do lokru u mola. Kotva, 20 kilová kráska Rocna, byla prostě ohromná. Netrpělivě jsem čekal, až ten ceďák trochu přestane, černé myšlenky mě obcházely… Co když ta kotva nebude pasovat na náš čeleň? Jakmile se ta smršť uklidnila, vytáhl jsem kotvu na příď a pořádně si oddechl. Vypadá to, že to půjde. Stejně jsem byl napnutý až do odpoledne, kdy jsme přetáhli nový řetěz a kotvu vytáhli na její místo. Pasovala perfektně. Vlastně ještě líp než stará CQR.

Zbytek dne jsem vyměňoval olej a instaloval nové světlo na stěžni a vůbec oblézal loď s dalšími malými úkoly.

V úterý vyplujeme. Kousek od nás stojí mega jachta, 100 stopý škuner Infinity s německou vlajkou. Už dva dny nás jedna holčina zve na návštěvu, ale zatím jsme se různě vymlouvali. Na lodi je kolem deseti mladých lidí, z nichž nás zdraví asi jen dva, ostatní sotva zabručí „hello“, když je pozdravíme. Inu tady už to není trampská osada.

V pondělí jsme se ráno vydali na kapitanát odhlásit se. Ráno nás pozvala opět Sophie na drink a malou večeři. Řekli jsme, že přijdeme, ale opět se nám moc nechtělo. Ve městě jsme se rozhodli zajít do kina. Do maríny jsme se dostali asi v devět a já zaběhl na Infinity, jestli ještě nespí, že se omlouváme za zdržení. Pak jsem přitáhl i chlaďák s vínem a Pavlíka, který už byl uvelebený a nikam se mu nechtělo.

Nakonec to s nimi bylo docela fajn. Snaží se jet kolem světa a propagovat uvědomění o ochraně oceánu.

Abych nezapomněl. Hned druhý den nás asi tři kluci z Infinity zvali do gay klubu. Bylo kolem dvanácté. Už jsme popili pár piv, takže jsme odmítli, ale celou dobu nám vrtalo hlavou, co tím vlastně mysleli. Ukázalo se, že jeden z nich je homosexuál a že prostě vede další dva kluky na nějakou show. Odmítli jsme rádi, prý to bylo drahé jako čert.

V pondělí ráno mi měli do místního obchůdku dodat palivový filtr, originál Volvo, tj. pěkně mastný, abych si podle něj mohl ve městě koupit náhradní a levnější. Třikrát jsem se musel připomínat, třem různým lidem, dodat malý pitomý filtr se zdála být komplikovaná obchodní transakce. Když jsem přišel do krámku, na dveřích jsem našel pouze lístek, že mám zavolat čtvrté osobě, což se ukázal být (myslím) náš povedený známý Mr. Fung, kvůli kterému jsme málem zlikvidovali motor. Držel jsem se ale a nijak se k němu nehlásil. Číňan ale nezklamal, prý že mu řekli, že chci olejový filtr, palivový, že prý stojí 75 singapurských dolarů. Protočili se mi panenky. A prý že mi ho přiveze ve tři odpoledne. Seřval jsem ho a rozčílený jsem šel na loď vymontovat filtr z lodi. A protože vše zlé je k něčemu dobré, filtr nešel vyndat. Mike ho v Lumutu utáhl velice pečlivě klíčem, který já neměl.

Zuřil jsem, filtr mi prokluzoval, navíc se mi dělalo ze smradu nafty blbě. Popíjení minulé noci mi nepřispělo. Kocovina, práce ve stísněném prostoru, stále v předklonu, 32 stupňů. Po pěti minutách jsem vždy s téměř obráceným žaludkem vyskočil z lodi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Po asi půlhodině zoufalství jsem si na Infinity zašel půjčit klíč na filtry, ale dali mi jen takový po domácku udělaný, který mi stále prokluzoval. Nakonec jsem celou ruční pumpu, pod kterou je ten filtr našroubován sundal, a společnými silami jsme filtr sundali.

Ve městě jsme naštěstí sehnali podobný, i když trošku širší filtr. Hned po návratu na loď jsem se ho pokusil namontovat, ale nejprve to moc nešlo. Zatemnilo se mi před očima. Pumpuju a koukám, nafta teče všude kolem. Po chvíli zkoumání mi došlo, že jsem filtr jenom málo utáhnul. Tradá, motor naskočil, nic neteklo, kámen ze srdce na zem spadlý.

Ve středu ráno jsme kolem deváté nastartovali a vydali se do karanténní zóny, kde nás asi během čtvrt hodinky odbavili a my zamířili mezi kotvícími tankery do Sebana Cove v Malajsii.

Asi po třech hodinách jsme vjeli do řeky, na které Sebana leží. Ještě asi čtyři námořní míle. Projížděli jsme malebnou řekou, břehy plně neprostupného porostu.

Sebana Cove je krásná zátoka, pěkný resort, drahé pivo, daleko do civilizace. Imigrační papírování za nás udělali za poplatek recepční, vlastně jsme neměli na vybranou. Šli jsme se naložit k bazénu, kde jsme pokecali s dvěma staršími Holanďany. Continue reading →

21.5.2009 Heading South

Bouřka, která nás minula

Konečně jsme se dočkali touženého balíčku. Rychle jsme nový NAVTEX nainstalovali. Anténa naštěstí fungovala velice dobře i uvnitř lodě, takže jsme nemuseli nic vrtat. Ráno našeho odjezdu se stáhla mračna a spustil se déšť. Pěkně to začíná… Chvíli počkáme, třeba to přejde. Přešlo to asi kolem poledne. Den předtím přijela na nedaleké kotviště česká jachta Fera. Byli jsme ve spojení a těšili jsme se, že si s Jitkou a Standou Kubíčkovými večer posedíme, ale osud tomu nechtěl, protože jejich dcerce Katce zrovna nebylo nejlépe. Nemohli jsme ale o takové setkání úplně přijít, a tak když jsme se po poledni odvázali, zamířili jsme nejprve za Ferou. Stejně to bylo při cestě. Chvíli jsme si povídali a paní lodě nás pohostila skvělou českou česnečkou. Kubíčkovi měli za sebou větší část cesty kolem světa a bylo se od nich hodně co učit. Oči i uši jsem měl na šťopkách. Čas se ale nezastaví a my museli dál.

Česká plachetnice Fera

Nefoukalo. Jak jinak. Nafty jsme ale měli dost až do Singapuru (jak jsem si já naivně myslel), a tak jsme na to šlápli a po hladině hladké jako zrcadlo Janna vyrazila už podruhé přes Malacký průliv.

Jedeme v podstatě výhradně podle GPS. Mapy máme na stole, ale jenom občas zapisuju polohu. První noc z Rebaku byla poklidná, téměř bezvětří takže na 2000rpm jsme letěli 6-7kn.

Chvilkama jsme pospávali, ale po půlnoci jsme přešli na systém hlídek a docela jsme se prospali. Rušily nás pouze bouřky všude kolem. Všechny ale byly naštěstí v úctyhodné vzdálenosti a my viděli jen blesky.

Kolem 1100 jsme měli na dohled ostrov Pangkar a vjezd do Lumutu. Přemohl jsem lenost a konečně se přinutil uvařit rychlo rizoto v papiňáku. Za 15 minut se servírovalo a bylo to skoro přesně podle očekávání.

Rizoto před Lumutem

Kousek před vjezdem do řeky jsme se rozhodli plachtit, chtěl jsem na naše kultovní kotviště vplout grandiózně pod plachtami, tak jako rok předtím, ale vítr, který jsem si myslel, že nás tam donese, byl pouze výsledkem naší rychlosti pod parou. Znovu jsme se proto pokusili nastartovat motor. Naskočil, ale jak jsme přidali otáčky, chcípl a vyskočil alarm od chlazení. Manuál radil nechat motor běžet v neutrálu, aby se ochladil. Po cestě nám ještě párkrát chcípnul a zakotvili jsme tedy pod plachtami. Takže můj pokrytecký plán se vydařil. Vpluli jsme pod plachtami, ale tak nějak jsem nepočítal, že nebude, kdo by zatleskal. Inu, marnost nad marnost. V kotvišti bylo nějaké vojenské monstrum, pilot a Mikův škuner. U břehu na mooringu Gregova loď a Mikův trimarán. Nikdo ze známých ale nebyl doma. Stejně to bylo moc milé, vidět zase staré známé, tedy alespoň jejich lodě.

Chvíli jsme po zakotvení poseděli, pak popadli prádlo a dokumenty. V recepci maríny nás hned vyvedli z míry s tím, že kapitanát a celníci dělaj jenom do čtyř. Rychle jsme vyrazili pro taxíka, který tvrdil to samé. Já měl dojem, že by měli mít až do pěti. Mého plavčíka to naštvalo, protože mu kotviště zrovna neučarovalo. Chtěli jsme odjet hned druhý den a ani mě se tady nechtělo zůstávat moc dlouho. Ukázalo se, že mě paměť nezklamala. Jenom celníci se domáhali, že když odjíždíme až zítra, musíme také zítra provést odhlášení. To už ale byla maličkost.

Pak do prádelny a k arabům na večeři. To hovězí tam mají pořád ukrutně dobré. Vypili jsme tam 4 limetkové džusy a pak ještě každý po dvou jablečných a melounový. Jako koule jsme se šinuli zpět k lodi po jediné lumutské atrakci, tj. podél řeky. Hned jsme dali chladit jedno víno a nakonec padli celkem tři.

Úplně jsem zapomněl na lumutské mouchy. Stále jsme ještě v lodi měli mucholapku z předchozího roku a za půl hodiny také osm pěkných exemplářů mouchy domácí k smrti přilepených.

Popíjeli jsme v kokpitu. Já jsem tvrdil, že tam nebudou komáři, protože posledně (před necelým rokem) tu byl klid, ale brzo se na nás sesypala letka asi o 20 kouscích. Repelent na ně ale platil bezvadně a zbytek noci byl klidný.

Mikův škuner s párem orlů

Ráno jsme si trochu přivodili šok změřením nafty v nádrži. Bylo tam sotva 15 litrů. Hned jsme si to ale vzájemně vysvětlili a vzhledem k tomu, že jsme ujeli asi 200mil a jeli jsme to cca 24 hodin, spotřeba byla naprosto v pořádku. Necelé dva litry za hodinu při 2000 otáčkách.

Bleskově jsme vyřídili úřady, dali snídani v McDonaldu, koupili 100 litrů nafty, vyzvedli prádlo, led a vodu. V maríně nás na dotankování nechali přirazit k zásobovacímu molu, kde jsme loď také vydrhli, protože řekou v noci protekl jakýsi olejnatý sajrajt, a jak se Janna zhoupla na vlně od projíždějícího tahače, do půlky boků měla pořádnou šmíru.

Před odjezdem jsem si říkal, že stejně pojedeme na motor minimálně dvě hodiny, než se dostaneme hustým provozem na otevřené moře. Mohli bychom si proto nechat nataženou plachtu nad kokpitem. Opatrnost ale zvítězila. Stále jsme si nebyli jistí, zda je motor v pořádku. Měli jsme podezření na to přehřívání, což potvrdil Mike, když jsem mu večer předával basu piva z Langkawi, kterou jsme mu slíbili během naší minulé návštěvy v Lumutu, když nám pomáhal usazovat polámaný motor. Prý je to normální, že motor nenaskočí nebo se cuká po dlouhé práci a krátkém odpočinku.

Vyjeli jsme, zamávali Lumutu a přibližně po dvou kilometrech škyt škyt a motor chcípl. Zakleli jsme, já skočil k hlavní plachtě, ale Pavlík na mě, ať to ještě zkusíme. Opět to chcíplo, takže plachty nahoru. Foukal jemný větřík, byl příliv. Chvilku jsme mudrovali, ale pak jsme loď otočili a plachtili zpět. Naštěstí se pěkně rozfoukalo, a tak jsme za pomoci proudu bojovali v proměnlivém větru zpět. Motor jsme zkusili ještě párkrát nakoupnout. V neutrálu běžel, ale jak jsme dali rychlost, zakuckal a ztichnul.

Pavlík se přichystal k vyvázání a já opatrně najížděl na molo. Byl to poměrně snadný manévr, ale vítr, který dost často měnil směr a sílu, to dost ztěžoval. Navíc nás unášel proud. Přirazili jsme téměř elegantně, jen s trochu větší rychlostí, ale lana to ubrzdila. Pavlík si všiml, že nám sice naskočí alarm chlazení, ale že motor předtím jakoby ztratí sílu a pak teprve chcípne. Zavolal jsem Mikovi a mezitím vyčistil přední filtr. Na hlavní filtr mě nenapadlo se podívat. Mike přijel a za půl hoďky odjížděl. Problém byl s hlavním filtrem. Asi jak jsme dojížděli na zbytek nafty, špína se dostala do filtrů a ucpala je. Školácká chyba a další lekce. Asi v 15:30 jsme vyrazili už podruhé z Lumutu.

Kotviště v Lumutu s válečnou lodí v pozadí

Continue reading →

26. 4. 2009 Not the Engine Again

S motorem jsme si už dost užili v Lumutu

Je kolem šesté, jsem po večeři a u třetího piva. Čtu Caldera a snažím se přijít na to, co je s motorem. Pravda stál tu osm měsíců, ale předtím byl opuštěn i na delší dobu a přesto naskočil…

Ráno jsem vstal v osm, hned na šesté zazvonění budíku. Pořád se nějak dospávám z toho shonu v Hongkongu před odjezdem do Malajsie. Probudil jsem se už dřív, ale chtělo se mi trošku se vyválet. Posnídal jsem chleba z pátku a čaj ze včerejška. Stále se nemůžu dostat do pořádného pracovního rytmu. Začal jsem tedy přehrabovat loď, abych si připomněl, kde co je. Vyházel jsem nějaké prošlé potraviny, přeskládal plachty. Konečně je tady trochu k hnutí. Útulno hned působí lépe na psychiku, ale stejně tady chybí Janička. Všechno tak nějak postrádá smyslu, když jsme oddělení, ale to se už brzy změní.

I tak jsme zase udělali další malý krůček směrem k tomu stále se vzdalujícímu horizontu, za kterým všechny sny dojdou naplnění. Už žádná smradlavá hongkongská budova, malá stísněná komora, brloh bez okna, žádné davy, umělé osvětlení od rána do večera, kdy je člověku jedno, jestli je den nebo noc, konec je s klimatizací. To vše rádi vyměníme za horko, potoky potu, komáry a spálená ramena.

S motorem jsme si už dost užili v Lumutu

Je kolem šesté, jsem po večeři a u třetího piva. Čtu Caldera a snažím se přijít na to, co je s motorem. Pravda stál tu osm měsíců, ale předtím byl opuštěn i na delší dobu a přesto naskočil…

Ráno jsem vstal v osm, hned na šesté zazvonění budíku. Pořád se nějak dospávám z toho shonu v Hongkongu před odjezdem do Malajsie. Probudil jsem se už dřív, ale chtělo se mi trošku se vyválet. Posnídal jsem chleba z pátku a čaj ze včerejška. Stále se nemůžu dostat do pořádného pracovního rytmu. Začal jsem tedy přehrabovat loď, abych si připomněl, kde co je. Vyházel jsem nějaké prošlé potraviny, přeskládal plachty. Konečně je tady trochu k hnutí. Útulno hned působí lépe na psychiku, ale stejně tady chybí Janička. Všechno tak nějak postrádá smyslu, když jsme oddělení, ale to se už brzy změní.

I tak jsme zase udělali další malý krůček směrem k tomu stále se vzdalujícímu horizontu, za kterým všechny sny dojdou naplnění. Už žádná smradlavá hongkongská budova, malá stísněná komora, brloh bez okna, žádné davy, umělé osvětlení od rána do večera, kdy je člověku jedno, jestli je den nebo noc, konec je s klimatizací. To vše rádi vyměníme za horko, potoky potu, komáry a spálená ramena.

S motorem jsme si už dost užili v Lumutu

Je kolem šesté, jsem po večeři a u třetího piva. Čtu Caldera a snažím se přijít na to, co je s motorem. Pravda stál tu osm měsíců, ale předtím byl opuštěn i na delší dobu a přesto naskočil…

Ráno jsem vstal v osm, hned na šesté zazvonění budíku. Pořád se nějak dospávám z toho shonu v Hongkongu před odjezdem do Malajsie. Probudil jsem se už dřív, ale chtělo se mi trošku se vyválet. Posnídal jsem chleba z pátku a čaj ze včerejška. Stále se nemůžu dostat do pořádného pracovního rytmu. Začal jsem tedy přehrabovat loď, abych si připomněl, kde co je. Vyházel jsem nějaké prošlé potraviny, přeskládal plachty. Konečně je tady trochu k hnutí. Útulno hned působí lépe na psychiku, ale stejně tady chybí Janička. Všechno tak nějak postrádá smyslu, když jsme oddělení, ale to se už brzy změní.

I tak jsme zase udělali další malý krůček směrem k tomu stále se vzdalujícímu horizontu, za kterým všechny sny dojdou naplnění. Už žádná smradlavá hongkongská budova, malá stísněná komora, brloh bez okna, žádné davy, umělé osvětlení od rána do večera, kdy je člověku jedno, jestli je den nebo noc, konec je s klimatizací. To vše rádi vyměníme za horko, potoky potu, komáry a spálená ramena.

Continue reading →