15.7.2008: LPG Smugglers

Dnes byl delší nákupní den a za chvíli hurá na pivo! Ale postupně.

Po snídani jsme odmontovali prázdnou LPG bombu a narvali na ní náš oranžový batoh – padl jí jako ušitý. Musíme bombu propašovat nejprve metrem (kde se za převoz LPG bomby platí pokuta 5000 singapurkých dolarů, což je asi 3500 USD) a pak ji dostat zpět taxíkem. Taxikářovi musíme zalhat, protože by nám bombu nevzal. Z cesty metrem jsme měli docela obavy. Na obrazovkách na stanicích stále běží upoutávky na obezřetnost proti teroristům a rozhlas neustále nabádá, aby cestující informovali o podezřelých osobách s velkými batohy… Kdyby nás s bombou chytili asi by to byla naše poslední jízda SMRTí, tj. Singapore Mass Rapid Transit. Poslední váhání utlumilo zjištění, že za naplnění bomb v maríně bychom zaplatili 50,- (ve městě pouze 20,-), přičemž taxíkem nás to všechno vyjde jenom na 43,- a navíc si odvezeme všechny nákupy. Takové vydřiduchy podporovat nebudeme! Ale co si stěžujeme, my tady ani nemáme co dělat. Lidé, které tady potkáváme nevypadají, že nějak dlouze přemýšleli o nějaké té stovce. Prostě jsme v místě pro bohaté a máme hluboko do kapsy. Vlastně je to tak trochu zázrak, že nás tady nechali za tak nízkou cenu. Hvězdy jsou nám nakloněny.

Na Jurong East jsme opět s obavami, že budeme přistiženi, nastoupili do metra, ale poté, co jsme zjistili, že náš batoh není ani zdaleka ten největší a nejpodezřelejší, uklidnili jsme se. Na stanici Farrer Park jsme pak absolvovali naši tradiční návštěvu WC, koupili jsme si vodu a pak jsme vyrazili na nákupy naplněni pocitem radosti, jak úspěšně jsme bombu propašovali! Celkem poklidný průběh nakupování (ovšem u Jessie jsme nechali další 2000,-) narušil telefonát na správu námořní plavby v Singapuru, kde Péťu postrašili ohledně našeho proclení ven ze Singapuru. Péťa začal mít černé myšlenky, že budeme muset platit daň z koupi lodi, že naše víza nás neopravňují k opuštění Singapuru lodí apod. Obavy to byli opodstatněné, ale jak se ukázalo, ne v našem případě. Od této chvíle se ovšem jeho mysl zatemnila, trpělivost s místními obchodníky vzala za své a jen abychom byli už zpět v maríně a začali vyřizovat náš odjezd. Když jsme konečně pokoupili všechny šroubky, plastikové bedny na nářadí a zásoby, toaleťák, hadice a dokonce i kolínka na budoucí samo-odvodňovací systém kokpitu, zašli jsme ještě na poslední velký zásobovací nákup do Shop & Save a pak jsme se obtěžkali taškami, batohem a ostatními zavazadly a odplazili jsme se na křižovatku u Jessie, kde Péťa vyzvedl LPG bombu (a nechal si ji zvážit, abychom měli jistotu, že je skutečně plná) zatímco já jsem hlídala náš úlovek u silnice. Péťa ještě zaběhl pro nákup k Jessie. Vše jsme to úspěšně nacpali do taxíka. Cestou do Raffles maríny jsme klimbali a choulili jsme se v chladu klimatizace.

Já jsem zaběhla pro buggy a Péťa zatím vyložil věci z taxíku. Další vykládka z buggy do lodi. Já jsem začala přebírat a uklízet a Péťa vyrazil do kanceláře vyjasnit, co nás při odjezdu čeká. Asi za půl hodiny se vrátil ujištěn, že vše by mělo být OK. Jediné, co nám může odjezd zkomplikovat je chybějící seznam posádky, která na lodi přijela do Singapuru. To prý marína zařídí. Stálo ti to nervování zato? Ale to se mně, kliďasovi lehko řekne. Faktem je, že na ten úřad volal Péťa a že prý byli neuvěřitelně neochotní, skoro až sprostí, že s ním se bavit nebudou, že to má zařídit marína.

Po večeři (slibované francouzské brambory), po které se nám oběma nadělali boule za ušima, jsme vyrazili na dlouho očekávané pivo. To vám mělo říz! Když už jsme dopili, kde se vzala tu se vzala, objevila se ta australská Korejka a za chvíli po ní dorazil i její rusko-australský přítel. Po chvíli povídání nás vzali na prohlídku jejich katamaránu. Neuvěřitelné monstrum. Takového prostoru! Pořizovací cena údajně 360000 australských dolarů, kolik ho stojí údržba a stání v maríně ani nechceme vědět.

Pozvali jsme naše nové známé na návštěvu k nám a pak jsme si popřáli dobrou noc. Usnuli jsme po pivečku jako batolátka.