19.7.2008: Second Day at Sea

Po dešti jsme se oklepali a asi tak kolem osmé vyrazili. Vítr nefoukal. Po hodině hlomozu jsme motor vypnuli a pomalu se šinuli pod plachtami. Nic zvláštního se nedělo. Odpoledne už jsme byli z nestálého větru a malé rychlosti trochu otrávení, tak jsme opět pustili motor a začali se připravovat na první noční plavbu.
Janička objevila, že nám někudy teče do lodi. Stopa vedla k těsnění na hřídeli, odkud ale jenom čas od času ukápla kapka, což je v naprostém pořádku. Těsnění je z jakési tvrdé gumy a musí se chladit. Muselo to být odněkud ze zadní skříně v kokpitu. Ta je ovšem plná harampádí, které jsme museli vyskládat do kokpitu. Hned tam nebylo ani k hnutí. Výfuk byl v pořádku, také zátka, kterou máme ucpaný jeden ventil, na který chceme později napojit další podpalubní pumpu. Voda se zdála vytékat kolem hřídele kormidla. Nejvíc to teklo při plavbě na motor, kdy jsou na hřídel vyvíjeny největší tlaky. Tento objev přinesl trochu mrzutou náladu do řad posádky, ale nebylo to žádná velká tragédie – každou hodinu stačilo párkrát zapumpovat a voda byla pryč.
Noční plavby jsme se docela obávali, ale ukázalo se, že to nic strašného není. Stále jsme si připomínali citát Jeroma FitzGeralda v jeho knize Sea-Steading: spousta lidí se bojí plout v noci, protože si myslí, že přes den vědí kde jsou. Rozhodli jsme se plout na motor a spát v kokpitu, abychom si mohli vzájemně rychle přispěchat na pomoc. Pravidelně jsme se střídali v hlídkách, navigovali a polohu kontrolovali vůči hloubce, bójím a majákům. Každý jsem si museli objet jeden dva tankery nebo tahače, které to měli namířeno přímo přes nás, ale jinak jsme celou noc prospali.