22.7.2008: Search for a Mechanic

Ráno, přesně řečeno v poledne, jsme povytáhli motor na kladkostroji přehozeném přes ráhno (ještě že máme k motoru tak dobrý přístup), motor jsme podložili kusem dřeva a vymontovali podstavec motoru a vydali se na imigrační. Autobus měl jet až za tři čtvrtě hodiny, tak jsme šli hledat taxíka, který si řekl o 15 ringitů, ale Janička to srazila na 10 hned, jak jsme nasedli do auta. Za chviličku jsme stáli u imigračního. Přišla zamračená paní a podezíravě se dívala na naše papíry. Zeptala se jestli máme ještě nějaké další dokumenty a jen kývla hlavou na naší zápornou odpověď. Zaraženě jsme se na sebe podívali. Potom se z čistajasna začala na nás smát a za zvídavých otázek nám, co vypadalo jako, radostně přiklepla obvyklé tři měsíce v Malajsii.
Vyšli jsme z budovy a jeden přes druhého jsme se překřikovali radostným: „tady jsou tak hodný“, „jak jsou tady milí“ apod. Od chvíle kdy jsme vystoupili na břeh nás každý vítal milým úsměvem, kynutím hlavou nebo vřelým „hello“. Samozřejmě nás každý zvídavě pozoroval, hlavně špinavě blond Janičku, ale nebylo to takové to civění s otevřenou pusou, jaké člověk obdrží od Číňanů na Tchaj-wanu.
Z imigračního úřadu jsme zamířili podle návodu nějaké paní k hlavní autobusové zastávce, kde sedělo a polehávalo spousta lidí, po lavičkách, po chodníku, po trávě, prostě kde bylo volno a stín. Zeptali jsme se na autobus do Lumutu, ale opět jsme ho minuli, takže jsme se vydali pěšky směrem z města a na další autobusové zastávce jsme pojedli obědo-svačinu. Potom jsme začali stopovat kolemjdoucí auta, ale dlouho žádné nezastavovalo. Občas nějaké auto přibrzdilo a zevnitř si nás zvědavě měřili oči za zastíněnými okýnky. Na jedno takové auto s dvěma chlapíky středního věku jsme mávli. Auto okamžitě přirazilo k nám a už jsme pádili k Lumutu.
Řidič se s námi vybavoval lámavou ale dobrou angličtinou, vychvaloval přednosti Lumutu a rekreačního ostrova Pangkor.
Nechali jsme se vyhodit, samozřejmě k velkému údivu našeho řidiče a jeho spolešníka, u překladiště kamení, kde pracoval indický mechanik John. „Yes, we have a friend here.“ „No, no possible,“ kroutil hlavou náš řidič, ale zastavil. Vystoupili jsme, ještě jednou poděkovali a šli jsme hledat Johna.
Trochu jsme byli rozmrzelí, tedy já, Janička je většinou kliďas, že tam John i přes domluvu nebyl. Ani jeho číslo neměli. Prý to máme zkusit zítra. Pěšky jsme se vrátili k lodi. Bylo to ve skutečnosti asi jen 10 minut chůze. Hned jsme se vydali do města a cestou zpět jsme zašli na brzkou večeři. Kousek od jachtklubu jsme potkali Rodneyho, australského angličana, které kotví na 28 stopém mahagonovém škuneru s lugovým oplachtěním známým z čínských džunek. Připojili jsme se k němu „na kafe“ v malé čínské hospůdce u ulice, kde už seděl Mike, který si nechá říkat „kapitán Mike“ (ale jinak je to fajn chlap), Angličan z 60 stopého ocelového škuneru. Hned jsme povyprávěli o našich problémech a od Mika jsme dostali číslo na dalšího Mika, čínského mechanika, údajně nejlepšího odborníka na lodní motory široko daleko. „Máte štěstí, že jste dorazili sem. Lepšího mechanika v Malajsii neseženete.“
Zpět na lodi nastala diskuze zda a co večeřet, ale poučení z plavby jsme se dosyta najedli a pak usnuli. Vlastně chyba. Rovnou jsme zavolali mechanikovi Mikovi, který řekl, že zavolá zpět jen jak se domluví s parťákem. Zavolal a za půl hodiny i přijel.
Malý energetický. Mluví rychle a dobrou angličtinou. Jeho parťák je silný Číňan s knírkem, který soustavně hulí. Spolu se domlouvají čínským dialektem Hokien (stejný dialekt jakým se mluví na Tchaj-wanu). Škoda, že jsme se trochu na Tchaj-wanu nenaučili.
Mike skočil do naší strojovny. Jak oblézal celý motor, ozývalo se „finish“ a „ajaj“. Se zatajeným dechem jsme se na sebe podívali. Převodovka musí ven. Řekli jsme, že ji vyndáme sami. Mike se smál, že na to je teda zvědav. Trochu jsem znejistěl, ale nepřipadalo mi to jako žádný těžký úkol. Domluvili jsme se na další den a pak teprve byla večeře.
Janička doplňuje: Abychom nezapomněli, to naše posezení v hospůdce, byla povedená sešlost. My jsme nejprve ohromili majitele, když jsme s ním promluvili pár vět čínsky a vrcholem bylo, když jsem mu přečetla kaligrafický nápis na zdi. Mezitím jsem se seznamovali s kapitánem Mikem a jeho ženou a vyprávěli jim o našich útrapách s motorem. Dočkali jsme se dalších gest typu oči v sloup a „pchááá“ a „oh my“ na konto našeho motoru Volvo Penta. Nicméně když jsme za okamžik vytáhli z batohu stojan motoru naši noví známi vytřeštili oči: To vy v Čechách stále nosíte celé uložení motoru po kapsách?! Když jsme pak ještě popsali, jak jsme cestou ze Singapuru zázračně potkali jen jednu bouřku a dojeli do Lumutu s hřídelí s jedním přeseknutým a jedním uvolněným šroubem, začali Rodney a čínský hospodský mluvit o tom, že si půjdou vsadit Lotynku. Taková dítka štěstěny nepotkává člověk každý den! Když začal majitel zavírat (zavírá kolem sedmé hodiny) Rodney nás štědře pozval na limetkový džus.
Ještě k tomu štěstí: kdybychom v Lumutu narazili na limetkový džus, nepotkali bychom Rodneyho, který by nás neseznámil s kapitánem Mike, který by nám nepředstavil mechanika Mika a my bychom byli v rukou nějakého břídila (jak o mechanikovi Johnovi mluvili ostatní), který se jenom snaží vydělat. Nemluvě o tom, že naštěstí John nebyl k nalezení, když za ním přišli…