11.7.2008: Ropes&Lights

Tak je tu další pátek a naše lodička je opět o něco krásnější, opravenější a provozu schopnější.
Průběh dneška byl vcelku poklidný, až na šok při koupi jednoho metru hadice, za který jsem dali 13 singapurských dolarů. Ale hadice je to dobrá a bude nám jistě sloužit dlouhá léta.
Ráno se mi do ničeho moc nechtělo. Janička proto zavelela, že jedeme napojit hadici na tankování, čímž se zkompletuje naše práce na motoru. Teď je už na něm, aby ukázal zda je naší pozornosti hoden. Zatím se na něj pořád díváme trochu jako na oheň, ale doufejme, že jsme na dobré cestě udržet ho v jeho služebné funkci, protože jako pán by byl velmi náročný. Postavil by si hlavu a jen tak by se válel a sál naše nervy a peníze. Stále mluvíme o budoucnosti bez motoru, ale jenom potichu, aby to motor neslyšel.
Hadice napojena, dolili jsme do nádrže 19 litrový kanystr nafty co jsme tu měli připravený a pustili si Brumlu na zkoušku a přitom jsme rovnou zvedli filtr na mořskou vodu zpět do původní pozice, protože se ukázalo, že teď s vyměněnou vrtulkou čerpadla v pumpě můžeme umístit filtr nad úroveň mořské hladiny, tak jako to má být.
Po obědě se udělalo krásně, tak jsme začali vyměňovat zbytek starých lan – topenanta neboli topping lift (lano které drží ráhno, aby nespadlo na palubu), réfovací lana a vyměnili jsme taky pár starých kladek. Já jsem pak vylezl na stěžeň (moje oblíbená činnost) a začal jsem montovat 360° bílé kotevní světlo.
Pak nám zavolali z Reiffaisen, že o našich ztracených penězích stále nic nevědí a že potřebují nějakou swiftovou zprávu, kterou mi ale taiwanská banka nechtěla dát, že prý na to má právo jen ten, kdo peníze odesílal, tedy Kasia, jenže Kasia je zrovna v Polsku. Pěkně jsem se rozzuřil. Kdoví kde ty peníze leží. Rozhodli jsme se čekat 10 dní (tak dlouho může prý převod trvat) a pak uvidíme. Potřebujeme ale zaplatit plachtu a člun, takže příští týden nám snad půjčí moje nebo Janičky mamka než se naše peníze najdou.
Stále se snažíme prodat jednu bombu na plyn Bennymu, Číňanovi, který se stará o loď vedle nás, ale ten se neustále vykrucuje a až dnes když mu Janička řekla, že mu k tomu dáme starý přívěsný motor, který na lodi korodoval dva roky pověšen na zadním zábradlí, se konečně rozhoupal a prý večer přinese peníze. Stejně se s tím motůrkem nechceme tahat a navíc nechceme mít loď ověšenou všelijakým haraburdím. Taky nebudeme muset vozit benzín, který by musel být kvůli bezpečnosti skladován na palubě, což znamená další haraburdí. Vozit benzín v lodi je příliš nebezpečné. Výpary zaplní loď a pak stačí jedna jiskra a máme po lodi. Pro Bennyho je to jistě také skvělý obchod, ale ani my neproděláváme.
Janička připomíná, že oběd byl přerušen první bombou, která byla z ničeho nic prázdná. Trošku nás to zaskočilo, že tak brzy. Ale to nás možná natáh ten chlapík, co nám ji plnil, protože jsme chvátali a nenechali si bombu zvážit. Možná je to ale pouze důkaz o tom, že tady rozhodně hlady nestrádáme… Spíš to vypadá, ze od rána do večera vaříme a jíme, ale to není pravda, také pracujeme. Kdybysme nepracovali, tak si nezasloužíme ty koláče. (Jedna z mála věci, kterou jsme s novým sporákem a troubou ještě nedělali. Další na řadě je pečené kuře.)
Večer jsme ještě při západu slunce vylezl na stěžeň (už používám sedátko, které je docela komfortní) a chvíli bojoval s 360° světlem, pro které jsem musel trochu upravit takovou hliníkovou desku, na které jsou instrumenty na vrcholu stěžně namontovány. Ukázalo se, že budeme muset vyměnit brzy hlavní drát, protože už je docela zpuchřelý. Nakonec se mi ale povedlo ze stěžně vytáhnout ještě kus a zpuchřelou část odříznout. Za tmy jsme pak ještě naházeli do lodi všechny prkna a prkýnka, z polic, které jsme rozebrali a teakové desky z kokpitu, aby dál nemokli.
Přemýšlíme o speciální kolejnici na bouřkovou hlavní plachtu. Napsal jsem proto do Harkenu a dealerovi Seldenu v Tchajsku, jaké jsou možnosti a kolik by to asi tak stálo.
Zítra máme v plánu napojit hloubkoměr, větrného kormidelníka a dokončit zprovoznění navigačních světel.