Začalo to celkem nevinně a to zcela obyčejnou prohlídkou u zubaře. Jelikož zubaře stejně jako většina lidí nemusím, úspěšně jsem obávanou [...]]]> Dnešní den byl jako po probuzení z dlouhého, otravného snu. Uplynulý týden jsme strávili po nemocnicích a poleháváním, skučením a chrchlání, dokonce někteří z nás s hlavou v kýblu. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Začalo to celkem nevinně a to zcela obyčejnou prohlídkou u zubaře. Jelikož zubaře stejně jako většina lidí nemusím, úspěšně jsem obávanou návštěvu zubařské ordinace téměř dva roky odkládala. Kromě obav z možných kazů byla v poslední době dalším důvodem především podivně rostoucí osmička, která se mi začala klubat v létě v Čechách a o které jsem si i já laicky domyslela, že nejspíš bude muset ven. Nakonec jsem si ale řekla, že lepší to vyřešit tady na Tchaj-wanu, než potom skučet někde na moři.  Nechala jsem si doporučit soukromou zubařskou ordinaci a vyrazila na prohlídku.

Tak trochu nápověda, co bude následovat...

Ujal se mě mladý zubař s dokonale vyčištěnými bílými zuby a úsměvem jako vystřiženým z reklamy na zubní pastu. Posadil si mě do křesla a začal zkoumat moje zuby. Řekla jsem si o rentgen, a protože jsem byla jako samoplátce, okamžitě vytáhl zpod sedadla velký zalaminovaný arch papíru, což se ukázal být ceník služeb. Vypočítal mi, kolik mě bude rentgen pusy stát a potom mě svěřil do péče sestřičky.

Rentgenový snímek naštěstí žádné kazy neodhalil, ale potvrdil mou obavu co se moudráku týče – byl skřípnutý pod kostí a musel ven, protože jinak by se mi pod ním mohl časem vytvořit zánět. Doktor se nejprve chlubil, že takové vytržení moudráku není žádná sáhodlouhá operace, za hodinku je to hotovo, ale když prostudoval podrobně moje rentgeny a poslal mě pro jistotu ještě na jeden další, najednou otočil a že prý s tím on nechce mít nic společnýho, cosi jakože mi prochází nerv příliš blízko u zubu a ať prý jdu do velké nemocnice. A jestli chceme do dvou týdnů odjet, tak ať tam jdu co nejdřív, protože v nemocnicích se někdy musí čekat.

A tak jsme se hned druhý den vydali do Kaohsiungské nemocnice, která je zároveň fakultní nemocnicí, což mi ovšem ta dobrá duše zubařská předešlého dne, když mi ji doporučovala, jaksi zapomněla sdělit. Jen co jsem vlezla do ordinace, sesypal se na mě roj studentíků, kterým velela usměvavá stydlivá Tchaj-wanka, která byla pověřená úkolem zkontrolovat mi zuby. Šla jsem sice na vytržení moudráků, ale v rámci pedagogických postupů mi byly prozkoumány již druhý den po sobě znovu všechny plomby a dokonce i ohodnocena kvalita skusu (teda to se dohaduju, že to bylo). Už jsem se začala strachovat, že mi bude ta samá studentka i trhat ten údajně tak komplikovaný moudrák, ale naštěstí mě přišoupli na stoličku před vrchního oddělení pana Janga.

Ten prozkoumal znalým okem moje rentgeny a prohlásil, že nejlepší bude vytrhnout rovnou i moudrák vrchní, který koneckonců taky roste křivě – když už tak už, nač dělat drahoty. Potom něco horlivě pět minut zapisoval do papírů, za zády houf studentíků, kteří se vypínali na špičkách, aby zahlédli, jaká moudra mistr zvěčňuje do mé složky. Ještě jsem vysvětlila doktorovi obavy zubaře z předešlého dne, že prý je nerv hodně blízko spodního moudráku a co on si o tom myslí. Doktor Jang prohlásil, že na rentgenu, který mi udělali v nemocnici, bohužel žádné nervy nevidí, ale že to bude dobrý. Vždyť je to jen moudrák, pohoda, to dělaj každý den. Žádný strachy.

Pak už mě odvedli do vedlejší místnosti, kde jsem dostala naštěstí hadr na oči, takže jsem se na tu řezničinu nemusela dívat. Operovala mě jakási mladá lékařka, nejspíš také stále ještě na praxi, ale samotné trhání bylo vlastně bez problémů. Lékařka mi sdělovala krok po kroku, co dělá, varovala mě, když si na mě odkládala těžší nástroj, takže tato fáze proběhla celkem hladce. Když byly oba zuby venku, dostala jsem Panadol na tři dny proti bolesti a návod, jak si ledovat a potom nahřívat čelisti.

Celou noc jsem poloprospala v polosedu s ledovým pytlíkem na tváři a když jsem se druhý den ráno probudila, vypadala jsem, jako když jsem prolítla včelím úlem. Spodní čelist jsem měla pořádně nateklou. Naštěstí náš švýcarský soused Kaspar z katamaránu Céluann je bývalý zubař, a když to nadělení, které se mi přes noc na tváři vytvořilo, uviděl svým znalým okem, naordinoval mi Ponstan proti zánětům z jejich lodní lékárničky. První dva dny to zabíralo, ale třetí den mi najednou začala tvář znovu natékat. Kaspar prohlásil, že takovýhle otok není žádná legrace a ať si to raději nechám v nemocnici vyšetřit. I vyrazili jsme na pohotovost.

Tam mě div nesprdli, co tam dělám, takovýhle otok je přeci normální, paní doktorka mi předepsala silnější antibiotika a poslala mě domů. Jenže otok se do druhého rána ještě zvětšil, a tak jsme se vydali opět do nemocnice, tentokrát přímo na oddělení, kde mi zuby trhali. Paní u okénka, když mě viděla, vytřeštila oči a prohlásila: „Tobě to oteklo!“ Aha, takže ten otok přeci jen zas až tak normální nebyl, hmm… Dala nám znamení, ať se posadíme a za chvíli už jsme šli přednostně do ordinace. Mladá lékařka, která mě operovala, mě prohlédla a potom se začala radit s dalšími kolegy praktikanty, které prášky mi teda vlastně mají předepsat, aby zabíraly. Tvářili se dost nešťastně, skoro ještě bezradněji než já, z čehož jsme s Péťou zrovna přesvědčení nebyli, ale co nám zbývalo. Tak trochu poklesle jsme vyzvedli v lékárně další prášky a odebrali se zpět na loď.

Po fázi ledování následovala fáze nahřívání - zde provádím nahřívání pomocí stále ještě teplého papiňáku

Po rychlé polévce doprovodil Péťa Kaspara s Ute na nákupy do místního velkoobchodu, kde zamýšleli doplnit zásoby před jejich plavbou do Japonska, a když se po necelých dvou hodinách vrátil, našel mě ještě oteklejší a navíc jsem začala mít i trochu teplotu. Zavolali jsme do nemocnice, co si o tom myslí, a ti nás poslali okamžitě na pohotovost a ať prý si s sebou pro jistotu vezmu nějaké věci, kdyby si mě museli v nemocnici nechat. Mladý praktikant zakončil telefonát výmluvným oznámením: „I’m sorry, it’s complicated!“

To už mě ten otok i ukrutně bolel, takže na pohotovosti, kde se tvářili překvapeně, že už jsme tam zase, mi nejprve píchli driják injekci proti bolesti do ramene. Nevím, jestli část jejího účinku spočívala v tom, že bolest z injekce přehlušila bolest původní, ale tak bolestivou injekci jsem ještě nikdy nedostala. Aspoň si to nepamatuju. Úplně se mi z toho zatočila hlava, a tak jsem raději varovala sestřičku, která se chystala, že mi odebere krev na testy, ať chvíli počká, jinak jí tam omdlím. Sestřička si nejspíš myslela, že přeháním, a tak pokračovala dál ve svých úkonech. Další co si pamatuju je něčí křik a pak už jenom jak ležím na posteli a nade mnou se sklání stejně bledý Péťa.

V další fázi jsem vyfasovala další dvě injekce a jeden lék skrze kapačky, takže jsme nakonec v nemocnici na pohotovosti strávili úspěšné čtyři hodiny. Nicméně konečně mi otok částečně opadl a také bolest a horečka pominuly. V devět hodin jsme se vrátili na loď, kde už na nás čekali Kaspar s Ute, kteří měli starost, jak jsme v nemocnici dopadli. Tu noc jsem se konečně pořádně vyspala a hlavně do druhého dne do rána se otok už zpátky nezvětšil. Odpoledne jsme jeli ještě na kontrolu, kde mě ujistili, že už je to konečně na dobré cestě a objednali mě na čtvrtek na vyndání stehů. Jenže tím naše návštěvy v nemocnici pro tento týden ještě zdaleka neskončily.

Druhý den ráno se Péťa po snídani pustil do výroby flopper-stopperu, neboli závaží, které se zavěsí z boku lodi, je-li v kotvišti moc velké vlnobití. Za chvíli se ale vrátil zpět do lodi s tím, že je mu nějak divně a odpoledne už měl třicet osm a půl horečku. Vypravili jsme se tedy k soukromému praktickému lékaři kousek od přístavu, který změřil Péťovi teplotu klasickým způsobem v podpaží – to už jsme také u doktora dlouho neviděli a podle staré školy – byl to už stařík v letech – mu doporučil, ať se pořádně vypotí. Péťa jako poslušný pacient se na lodi, ve které bylo původně dvacet osm stupňů, zabalil do deky a ještě spacáku a jal se potit. Naštěstí jsme nedávno nainstalovali tu novou bilge pumpu, protože z Péti teklo proudem, spacák i postel se daly brzy ždímat.

Druhý den kolem poledne, když jsem se vrátila z nemocnice, kde mi vyndali stehy a prohlásili mě oficiálně za zdravou, měl ale už třicet devět, a tak nám to nedalo, abychom si tu metodu pocení řádně neprogooglili a neprověřili v šikovné přírůčce Where There Is No Doctor. Brzy jsme se dozvěděli, že metoda pocení už zase tak populární není a v případech vysoké horečky obzvlášť se pochopitelně doporučuje především chlazení – přikrýt jen lehkou pokrývkou, nechat ovívat vánkem. Péťa byl tedy vykázán do kokpitu, kde se mu na čerstvém vzduchu okamžitě ulevilo. Já jsem se v rámci oslav znovunabytého zdraví pustila do zuřivého šití pytlíků na všechno možné, co jsme dosud skladovali po potrhaných igelitkách nejrůznějších tvarů a barev. Leč ani moje euforie neměla dlouhého trvání.

Pytlíky a pytlíčky

Následující den ráno jsem se probudila s podivným pálením v očích, neklamný znak horečky. Změřila jsem si teplotu a taky že ano! Do poledne už jsem měla taky třicet osm a stejně jako Péťa jsem cítila podivné šimrání na průduškách. Rozhodla jsem, že namísto návštěvy lékaře – ještě jsem zapomněla poznamenat, že protože Péťova teplota opakovaně stoupala přes osmatřicet a trápily ho průdušky, rozhodli jsme se předešlý večer pro rychlou návštěvu pohotovosti, abychom se ujistili, že ten starý doktor nepřehlédl něco, z čeho by se později mohlo vyvinout něco vážnějšího. Koneckonců máme do necelých dvou týdnů vyplout! Naštěstí na pohotovosti potvrdili, že jde asi opravdu jen o nějaký chřipkový virus a dali Péťovi léky na další tři dny. Když jsem se tedy hned druhý den nakazila i já, rozhodla jsem se, že budu jíst prášky společně s ním.

Kokpit se proměnil v lazaret

Odpoledne jsme leželi v kokpitu, dva marodi, každý na jedné straně, mokrý hadr na palici a nechali se ovívat tou trochou vánku, která přístavem proudila. Najednou nás vytrhla z letargie připlouvající jachta – Američan Jake, povoláním pilot, právě připlul na své staronové jachtě Tayana 48 přes Tchajwanskou úžinu z Hongkongu. Péťa, kterému už trochu otrnulo, si vzal roušku a běžel mu pomoct loď vyvázat. Zároveň ho pozval, aby k nám později – na vlastní nebezpečí – zašel posedět. Když potom přišel, já pacient v počátečním stádiu, jsem se odebrala do nitra lodi a poslouchala jejich rozhovor z kajuty.

Když Jake odešel a já vylezla zpět do kokpitu, už se mi trochu motala hlava, bolelo mě za očima a bylo mi mírně nevolno. Říkala jsem si, jestli nemám tak trochu mořskou nemoc a netrvalo dlouho a musela jsem sáhnout po kýbli. Péťa mě přinutil jít na krátkou procházku na břeh, abychom otestovali, zda opravdu netrpím mořskou nemocí, ale já se sotva držela na nohou. Návštěva břehu nicméně na mou nevolnost moc nezabrala. Abych se aspoň zbavila té bolesti za očima a srazila si teplotu, rozdrtil mi zpátky na lodi Péťa jeden Panadol a já ho zkusila spolknout ve stavu rozpuštěném na lžičce, ale šel okamžitě zpět do kyblíku. To už mi bylo tak zle, že jsem napůl usnula a přečkala noc. Ráno mi ale bylo stejně, a tak mě Péťa odvezl, no hádejte kam – ano opět na pohotovost.

Protože mě bolelo za očima – což je nicméně moje varianta bolení hlavy, která mě snad ještě nikdy nebolela – v nemocnici měli podezření na horečku Dengue, ale nakonec se ukázalo, že to byl nejspíš stejný virus, co chytl Péťa. Nicméně jsem dostala další tři injekce a po čtyřech hodinách na kapačkách jsme odjeli zpět na loď. Tam už nás opět vítali Kaspar s Ute, kteří se vyděšeně ptali, co že se mi to stalo. Ute nás totiž viděla, jak jedeme v šest ráno pryč z lodi…

No a zlatý hřeb našich nemocničních útrap – a to doslova „nemocničních“, protože nebýt toho, že jsem si v nemocnici nechala trhat moudrák, nic z toho by se vůbec nestalo – potom byl včerejší večírek na rozloučenou v klubu, který jsme pořádali společně s Kasparem a Ute. Večírek samotný se více než vydařil, horší bylo, že my s Péťou jsme se museli účastnit v rouškách, abychom toho našeho nemocničního vira ještě někomu dalšímu nepředali – především ne Kasparovi s Ute a Jakeovi, kteří se chystají vyplout na další plavbu – Kaspar s Ute do Japonska a Jake směrem Guam a Maršalovy ostrovy. Roušky jsme si s Péťou dovolili odložit jenom při fotografování, abychom všem nekazili snímky. Zatímco naši přátelé se bavili a dopřávali si nejrůznějších drinků, my s Péťou jsme popíjeli čaj a snažili se moc na své okolí neprskat.

Skupinové foto z večírku na rozloučenou

Teď už se z toho zahleněného snu konečně pomalu probouzíme a lítáme kolem lodi, abychom dohnali zmeškaný týden, který jsme promarodili. Začalo to dvěma kupami propoceného prádla, drhnutím paluby a celkové devirizace lodi, tj. větrání a slunění matrací, polštářů a vůbec celého vnitřku kajuty. Zítra se pouštíme do serióznější práce, protože datum vyplutí se už nebezpečně blíží!

Janička v předvádí lodní recepty v supermoderní kuchyni

Počátek minulého týdne jsme oslavili dokončením překladu prvního ze dvou [...]]]> Opět jsme opustili naše útočiště v přístavu Sing-ta a vrátili se do Kaohsiungu. Teď sedím v moderně vybaveném kuchařském showroomu, kde Janička předvádí, jak udělat náš chleba, a několik dalších receptů z naší lodní kuchyně.

Janička v předvádí lodní recepty v supermoderní kuchyni

Počátek minulého týdne jsme oslavili dokončením překladu prvního ze dvou románů, které tento rok máme v plánu. Knihy by měly vyjít někdy v průběhu léta. Opojeni dobrým pocitem z vykonané práce, zbytek týdne nám utekl rychle před očima. Vydrhli jsme loď a věnovali jsme se návštěvám. Těch přišlo hned několik. První byla Jessica s rodinou. Jessica měla na svědomí organizaci naší přednášky v nadaci Tzu Chi. Původně jsme měli v plánu projet se s nimi nejdřív trochu v přístavu, kde je dost místa a většinou i větru, ale nejsou tam vlny, tudíž nehrozilo bezprostřední nebezpečí mořské nemoci. Říkali jsme si, že když se to bude našim hostům, kteří byli na lodi poprvé, líbit, vyrazíme na chvilku ven z přístavu. Jenomže zrovna skoro vůbec nefoukalo. Naši hosté byli navíc hrozně natěšení vyrazit na volné moře, a tak jsme vyplnili formulář pro pobřežní hlídku a vyrazili rovnou ven. I to chvilku trvalo, protože molo je asi tři kilometry od vlnolamů.

Výjezd z přístavu je mělký a ještě než se do nás opřelo poctivých patnáct uzlů, Janna se začala houpat po pěkných půlmetrových vlnách. Naši hosté se tvářili statečně. To není tak strašné, říkali. Pak se ale Janna naklonila, naši hosté vytřeštili oči a křečovitě sevřeli, co měli právě po ruce. Nejdřív jim zbělely klouby, pak tváře. Vzduchem začala lítat vodní tříšť. Jako první odpadli mužští členové posádky.

Od začátku jsme věděli, že je to krizová skupina. Zkroušeně přiznali, že náchylnost k mořské nemoci mají asi v genech, protože jim bývá špatně i v metru. Nadopováni místní variantou kinedrilu zbylé dvě hodiny plavby statečně prospali. Ženská část té milé rodinky nejprve nápadně ztichla a zpod stínu klobouků s širokou střechou jen občas vykoukly oči zpola přikryté ospalými víčky.

Dostali jsme se asi pět mil od břehu. Času bylo dost, a tak jsme to větším obloukem střihli zpět. Obrat po větru posádku probudil a ozvalo se i několik projevů nadšení z oslabené síly větru. Euforie našich hostů ale neměla dlouhého trvání, protože houpání lodě plující po větru je pro většinu lidí horší než plavba proti větru. Loď opět ztichla. Snažili jsme se Jannu vést co nejklidněji, což nás zaneslo trochu pod vjezd do přístavu a museli jsme proto provést ještě jeden obrat po větru, který je spojen s prudším cuknutím a někdy docela hlasitou ránou, jak se plachta náhle vyduje na druhou stranu.

Naši hosté opět trochu ožili a s neskrývaným očekáváním upírali svoje unavené zraky na klidnou hladinu za vlnolamy. Už tam skoro jsme, už je to jenom kousek, říkali jejich pohledy. Kdo by měl to srdce brát jim to poslední stéblo a vysvětlovat, že je to ve skutečnosti ještě asi tak půl hodiny.

Všichni to ale ustáli. Jak jsme projeli vlnolamem, Janna se naposledy zhoupla a najednou se všem vrátila do líček barva, jeden přes druhého se začali prát o kormidlo, vinšny začaly cvrlikat. Foukalo asi deset uzlů, a přestože dalším bodem programu bylo vaření a Tchajwanci jsou vášnivými gurmány, zůstali jsme ještě asi dvě hodiny na vodě a křížem krážem jsme prošmejdili celý přístav. My jsme jenom seděli a rozdávali rozumy. Sem tam jsme pomohli s překříženým lanem na vinšně, nebo s vyproštěním lodě „ze želez“, když se našim hostům nepovedl obrat.

Všichni jsme se posilnili buchtou s banánů, kterou jsme s Janičkou ráno upekli, a když jsme přirazili zpět ke břehu, Janička během čtvrt hodinky vykouzlila chilli s rýží a tortilla chipsy a pro největší hladovce přikrájela ještě trochu čerstvého chleba z naší lodní pekárny. Konec dobrý všechno dobré. Pozdní obědovečeře se podávala za vydařeného západu slunce, kteří naši městští hosté pozorovali doslova s otevřenou pusou.

Přípravné práce na první várku hostů

 Tento týden jsme vlastně pekli celkem tři banánové buchty a tři chleby. Návštěv prostě bylo dost. Den na to přišel náš kamarád A-Čcheng z plachetnice Limei se ženou a maminkou, kteří nás po příjezdu do Sing-ta vzali do skvělé korejské restaurace v Tchaj-nanu. První padla buchta, pak, spolu s hlavním chodem, zmizela i půlka chleba. Mezitím se udělala další banánová buchta a další chléb, jejichž výrobu jsme slíbili během večeře ukázat.

A-Čchengova rodinka

 Buchtu a chleba nám pomohli zlikvidovat hned druhý den na to reportéři z televizní stanice DaAi, kteří s námi přijeli natočit asi hodinový program. Z původně plánovaných tří hodin natáčení se vyklubal celý den před kamerou. Cítili jsme se před tím velkým objektivem divně, ale měli jsme radost z toho, že naši hosté nám i přes mírnou nevolnost po výjezdu na volné moře nepřestávali opakovat, že se cítí jako na prázdninách.

Kameraman byl pán kolem pětačtyřiceti a hned od začátku bylo jasné, že pro dobrý záběr podstoupí cokoli.

„Nevidím tady žádné racky. Jak tam dostaneme zpěv racka?“ škrábal se chvíli na hlavě.

„Rackové moc nezpívají, spíš řvou, krákají tak trochu jako vrány — myslím,“ poznamenal jsem.

„A neumíš racka napodobit?“ kontroval kameraman. Když jsem přiznal, že by moje simulace racka asi za moc nestála, ztratil zájem a odběhl zabrat naší loď z několika úhlů horizontálních i vertikálních. Jen co jsme vypluli z přístavu, obíhal celou loď a zbylé dva členy teamu vyháněl co chvíli ze záběru. Vlny byly naštěstí jen nepatrné výšky, pořád byly ale dost velké na to, aby rozhodily člověka, který stojí na malé lodi poprvé. Kameraman nicméně statečně balancoval kameru chvíli položenou na rameni, chvíli opřenou o břicho. Zírání do hledáčku mu ale moc dobře nedělalo a i on, po vzoru svých kolegů, zasedl do bezpečí kokpitu a odevzdaně zavřel oči. To nám bylo znamením, že záběrů z moře už je dost.

Po vjezdu do přístavu opět všichni pookřáli. Řidič zaujal prominentní místo na přídi, reportérka na nás vyzvídala a kameraman začal se zaujetím pozorovat náš stěžeň.

„Já bych si tam chtěl vylézt. Můžu?“ Jeho kolegové otevřeli udiveně pusy a vytřeštili stále ještě trochu unavené zraky.

My jsme nadšeně přitakali, protože na stěžeň se nám nikdy nikdo moc nehrnul a výhled odtud je opravdu krásný. Rozhodně stojí za to, abysme se o něj podělili, zvlášť s člověkem, jehož povoláním je dívat se.

Kameraman nečekal a začal šplhat. Rychle jsem přiskočil a stáhl ho dolů za opasek. Slečna reportérka ho hned sprdla, že kdyby spadnul a něco rozbil, musel by to platit. Vysvětlil jsem, že já mám větší strach o jeho zdraví a taky o svoji budoucnost, protože kdyby si zlámal vaz, já bych nejspíš šel sedět.

Chtěl jsem sáhnout po horolezeckém sedáku, ale když jsem se na kameramana podíval, došlo mi, že by mi tam stejně asi vylezl, než bych se stihnul vrátit, a tak jsem mu kolem prsou uvázal dračí smyčku. Když byla dobrá klasikům na českých pískovcích, tchajwanskému kameramanovi jistě také dobře poslouží, řekl jsem si a vypustil toho neposedného tvora do výše. Kameraman vylezl asi do poloviny stěžně, když si uvědomil, že si dole něco zapomněl.

„Nebesa (to Tchajwanci opravdu říkají), já si dole zapomněl kameru!“

Pluli jsme s plnou hlavní plachtou, malou kosatkou a kameramanem pověšeným v ráhnoví. Kamera putovala nahoru a zbytek natáčení z výše se obešel bez dalších komplikací.

Kameraman v ráhnoví

Součástí natáčení bylo také vaření na palubě, které jsme původně plánovali začít až po vyvázání u mola, ale jak už to tak bývá, ladná plavba v přístavu uhranula všechny natolik, že se jim zpět moc nechtělo. Janička moudře navrhla, že klidně uvaří během cesty k molu. Kameraman zaujal výhodné místo nad vchodem do lodě a já pomalu křižoval přístavem.

„Můžeme ještě jednou? Nepodařilo se mi zachytit zvuk krájení té papriky.“

„Ještě budu krájet jednu,“ usmála se Janička. „Počítáme s tím, že budete jíst s námi.“

Bohužel se ale ukázalo, že kameraman a reportérka drží buddhistickou dietu, která jim nedovoluje jíst cibuli, ta se už ale restovala v hrnci. Jejich asistent se nicméně o svou porci nadšeně přihlásil, takže všechna ta zelenina nakonec nebyla rozkrájena jenom pro oko kamery.

„To je ale vůně,“ hlaholila reportérka.

„No to je právě ta cibule,“ chechtali jsme se.

Na trhu v Čchie-tingu

Po pozdním obědě jsme museli ještě absolvovat výlet pro vodu a nákup ovoce, protože cílem filmařů bylo natočit si co nejvíce scén z našeho „prostého života“, jak tomu říkali. Sestavili jsme tedy skládací kola, na jedno přivázali desetilitrový kanistr na vodu a na druhé nákupní košík a vydali se do nedalekého městečka na nákupy. Pak už nás čekala pouze poslední série otázek týkajících se našeho „loďobytí“ a poté co reportéři odjeli, odpadli jsme znaveně do kokpitu.

Nezapomněla jsem zase zamknout?

 V pátek jsme si konečně oddechli. Tedy nepočítáme-li to, že jsme na dvě etapy oškrábali celý Jannin trup, který už byl opět zarostlý dobře dvoucentimetrovou vrstvou vilejšů a další mořské havěti. Není divu, že nám posledně cesta z Kaohsiungu proti větru trvala tak dlouho!

Odpoledne zavolala Jessica, kterou tolik nadchlo Janiččino efektivní vaření, že na neděli uspořádala kuchařský workshop, kde měla Janička kromě chleba a banánové buchty představit další dva až tři recepty. Původně jsme měli v plánu vydat se do Kaohsiungu v neděli, ale protože vařit se mělo začít ve dvě, řekli jsme si, že pojedeme už v sobotu, abysme mohli plout v klidu. Je známým faktem, že plachetnice většinou nejezdí moc na čas.

Pak jsme se ale seznámili s Kanaďanem Markem, který měl na břehu vytaženou závodní plachetnici Mumm 36. V sobotu se chystal zpět do vody, což také znamenalo, že další z našich tchajwanských kamarádů půjde z vody ven, a jelikož to jako čerstvý majitel lodě nikdy předtím nedělal, rozhodli jsme se zůstat, kdyby náhodou potřeboval naši pomoc. Vyrazíme v sobotu odpoledne, to stačí, říkali jsme si, a aby těch návštěv nebylo málo, pozvali jsme Marka k nám na loď na večeři.

V sobotu ráno přijel jeřáb a Markova loď byla před polednem zpět na vodě. Očividně si, chudák, oddechl. Loď na souši a hlavně ve vzduchu je prostě jev nepřirozený a děsivý.

Horší to bylo s lodí našeho známého. Přípravek, obdélníkovou konstrukci z tlustých trubek, který měl Mark vyrobený pro manipulaci se svou lodí, se po čtyřech neúspěšných pokusech a poškrábaných úponách ukázal pro mnohem menším loď nepoužitelný. Tou dobou bylo již kolem druhé odpoledne. Další dvě hodiny jsme strávili pokusy o hledání těžiště, aby nedošlo k poškození té křehké loďky. Snaha byla držet se značek, které zanechal původní majitel a které určovaly, kam mají být umístěny popruhy, za které jeřáb zvedne loď do vzduchu. Brzy ale vyšlo najevo, že jsou dost mimo. Se zatnutými zuby jsme pásy přesunuli kousek stranou značek a po posledním prodloužení zadního pásu nakonec jeřáb loď zvedl a přenesl asi deset metrů od vody, kde byly připravené podpěry. Celý proces řídil Mark, který měl s jeřábováním nejvíc zkušeností.

Po čtyřech hodinách snažení konečně vodorovně ve vzduchu

Kolem páté byla loď oškrábaná, k její zádi byl přistaven žebřík a jeden z členů posádky na loď vyšplhal, aby podal věci z paluby. Za ním se pustil i majitel lodi, asi padesátiletý profesor optiky Tom. Stál jsem zrovna nějakých deset metrů od něj. Když chtěl překročit na palubu, ztratil rovnováhu. Jako ve zpomaleném filmu jsem pozoroval, jak se řítí k zemi, jednu nohu zaklíněnou v žebříku. Ozvala se rána a několik výkřiků. Tom se chytil za hlavu. Na sekundu dvě jsem zamrzl. Chtěl jsem k němu běžet, ale místo toho jsem stál na místě a koukal. Zpomalený film pokračoval. Nikdo se ani nehnul. Všichni jenom koukali. Pak jsem v koutku oka zahlédl velký stín, který se kolem mě mihl. Mark, se kterým jsem si právě povídal, se rozeběhl k Tomovi a to mě vytrhlo z toho divného stavu bezmoci, nebo nechuti přiblížit se k utrpení, ušpinit se, vnést si do bezproblémového dne komplikace.

Majitel podlehl žebříku, ale porost a barva se nesmí nechat zaschnout. Vše musí rychle dolu.

Mark se sklonil k Tomovi a já mezitím vyprostil Tomovu nohu ze žebříku. Když jsem se poprvé podíval na Toma, uviděl jsem, že má uražený zub. Mark mu mezitím ohmatal hlavu. Nikde žádná krev, jenom ze rtu mu crčelo. Led. Nemá někdo led? Zakřičel Mark. Tomův kamarád přitáhl bednu s ledem, ale byli v ní jenom velké kusy ledu. Jeden jsme proto vyndali, rozbili o beton a podali ho Tomovi, který byl plně při smyslech, a než jsem se stačil otočit, dokonce stál už na nohou. Všichni se strachovali, že se Tom uhodil do hlavy, ale přinutit ho zajet rovnou k doktorovi se nikomu nepodařilo. Zdálo se, že z toho vyšel docela dobře. Jeden přední zub měl v půlce uštípnutý, ret rozseknutý a bylo vidět, že je trochu v šoku. S ledem v ruce a s igeliťákem plným ledové vody si sedl do stínu, kde se o něj staraly přítomné ženy. Mužská populace se vrátila k Tomově lodi, kterou bylo třeba rychle očistit a oškrabat.

Den skončil kolem šesté, loď oškrábaná, většina barvy sedřená žínkou na nádobí, pod lodí čisto. Tom byl plný elánu, očividně se cítil dobře a stále opakoval, že mu nic není a na naše naléhání, aby už konečně jel k tomu doktorovi, odpovídal, že za chvíli.

S Markem a jeho kamarádem Mikem jsme se smluvili na společnou večeři. Mark, který nebyl v Sing-ta poprvé, navrhl zajít na vyhlášený místní „horký kotlík“, což je kastrůlek silného vývaru, který před vás postaví na stůl na malý plynový vařič a do kterého si dle vlastní chuti přihazujete a vaříte vše od masa, tofu až po zeleninu. Ten kotlík nám opravdu bodnul. Celý den nikdo nic nejedl, nebyl čas, foukal chladný vítr, dvě hodiny jsme se máchali ve vodě. Nic tak člověka neposílí, jak hot-pot.

V neděli jsme si přivstali a toužebně hleděli k nebesům. Totální bezvětří, přesně jak jsme očekávali. Kolem sedmé jsme vyplouvali z přístavu, malinko foukalo ale moc málo na to, abychom se do Kaohsiungu dostali včas. Plácání plachty jsme dlouho nervově nevydrželi, stejně byla úplně na nic. Alespoň trochu rozehřejeme motor, už dlouho se pořádně neprotáh‘.

Jen co jsme trochu poodjeli od břehu, otočili jsme loď směrem na jih, zapojili elektrického autopilota Simrad alias „Šimlíka“ a hodili si nohy nahoru.

„To je nuda, jet na motor,“ prohlásila Janička. „Ale i s tím motorem je tu krásně. Lepší než na břehu.“

Abychom si tu krátkou, čtyřhodinovou plavbu do Kaohsiungu ukrátili, rozhodli jsme se, že si dopřejeme očistu, kterou jsme pro všechen shon předešlého dne také jaksi nestihli. Napustili jsme si trochu vody do závěsné sprchy a po dlouhé době si opět dopřáli luxusní koupel na palubě, rozuměj: bez krčení se za plentou a úprků, kdy jsme se zabaleni pouze v osušce snažili nepřerazit se o některé z lan a rychle přeběhnout ze sprchového koutu na boku lodi zpět do kajuty, abychom se schovali do bezpečí před zraky kolemjdoucích turistů z jedné strany a projíždějících trajektů z druhé.

I přestože jsme nakonec jeli celou dobu na motor, hned se nám vybavily zážitky z našich předešlých plaveb – možná proto, že jsme po dlouhé době pluli opět jen sami dva bez doprovodu návštěvníků…

P1020607.JPG

]]> http://www.klubko.net/2013/02/navstevnici/feed/ 0 http://www.klubko.net/2013/02/zpet-v-oaze-klidu/ http://www.klubko.net/2013/02/zpet-v-oaze-klidu/#comments Fri, 15 Feb 2013 11:32:28 +0000 http://www.klubko.net/?p=3580 Z Kaohsiungu zpět do oázy v Sing-ta jsme vyrazili podle plánu. Tentokrát jsme byli rozhodnuti, že nám do toho nesmí nic vlézt.

Poslední tři dny byly hotové martýrium. Z pohody ztichlé zátoky jsme vstoupili přímo do centra rozjeté house party. Čínský nový rok, to znamená devět dní prázdnin, zoufalé zácpy, všechny hotely v oblíbených [...]]]>

Z Kaohsiungu zpět do oázy v Sing-ta jsme vyrazili podle plánu. Tentokrát jsme byli rozhodnuti, že nám do toho nesmí nic vlézt.

Poslední tři dny byly hotové martýrium. Z pohody ztichlé zátoky jsme vstoupili přímo do centra rozjeté house party. Čínský nový rok, to znamená devět dní prázdnin, zoufalé zácpy, všechny hotely v oblíbených destinacích jsou beznadějně vyprodány, dokonce i modlitební cely i toho nejmenšího z chrámů jsou pronajaty turistům.

Co nás to jen napadlo vydat se zrovna v tu nejhorší dobu zpět do Kaohsiungu?

Janna ještě v tiché oáze klidu

Z přístavu Sing-ta jsme vyjeli do pěkně rozfoukané pětky, vrcholy metr až dva metry vysokých vln se bortily do prskajících polštářů pěny, ale slunce pražilo a my se roztlemeně usmívali jeden na druhého. Za kormidlem seděl nás tchajwanský kamarád A-Cheng, jinak také známý jako Šťastná myš. Cílem dnešního dne bylo jednak doplout do Kaohsiungu, ale především otestovat naše větrné kormidlo Caphorn po větru. Dosud jsme trénink s tímto skvělým aparátem trochu podceňovali s tím, že si už brzy vyjedeme na delší testovací plavbu a tam že se to naučíme. Chvíli jsme s tím bojovali, ale větrný kormidelník stále ne a ne držet směr. Chybou bylo, že jsem se neustále snažil zapnout Caphorn s kormidelní pákou přesně ve středu, což se ukázalo jako totální nesmysl. Pravda se samozřejmě nezjevila sama od sebe, poukázala na ni Janička, kterou to přestalo bavit a sáhla po manuálu. Najednou bylo vše nad slunce jasné a my jsme jen nevěřícně kroutili hlavami nad omezeností našeho kolektivního rozumu.

Mužská část posádky

 Větrné kormidlo toho dokáže hodně, ale jeho účinnost má určité meze. Při plavbě po větru má loď silnou tendenci točit se do větru, čemuž kormidelník čelí otočením kormidla na závětrnou stranu. Stejným způsobem je třeba pomoci i větrnému kormidlu. Během několika obratů po větru, při kterých jsme museli Caphorn odpojit a znovu zapojit, jsme si celý proces docela nacvičili.

Naše vánoční hvězda překvapivě stále vzkvétá!

 Pak už jsme  se jen pohodlně natáhli a pustili se do jídla. Caphorn nás držel perfektně po větru, jen občas ho rozhodila vlna, ale během několika sekund nás vždy vrátil zpět na kurz.

Štelujeme nastavení větrného autopilota - poprvé s jeho pomocí plachtíme s větrem v zádech

 V Kaohsiungu jsme byli coby smet.

Hned po vyvázání se kokpit Janny rychle zaplnil známými. Odpadky se hromadily, upřímné i umělé úsměvy zamrzaly na rtech. Naštěstí nějaký ten kořen společnost dobrých lidí nezkazí, spíš má člověk možnost si uvědomit, jak vzácní jeho přátelé jsou.

Ze všech směrů zaznívala mantra posledních několika dní: Sin-nien kchuaj-le! Kung-si fa-cchaj! Šťastný Nový rok! Nechť rychle zbohatnete!

Do Kaohsiungu nás přivedla především přednáška, která nás čekala dva dny na to v kulturním středisku buddhistické humanitární nadace Tzu Chi. Dalším důvodem byl švýcarský katamarán Céluann, který do Kaohsiungu připlul z Filipín den poté, co jsme dorazili do Sing-ta.

S Kasparem a Ute jsme se rychle spřátelili a pomohli jim zařídit pár věcí. Odměnou nám byly poznámky z Filipín, několik oskenovaných námořních map Filipín a ubezpečení, že naše zamýšlená destinace, ostrovy kolem přístavu El Nido a vůbec celý severní Palawan je skutečně učiněný ráj.

Ve středu jsme se vydali v doprovodu Jessicy a její rodiny do střediska Tzu Chi. Přednáška se nám asi docela povedla. Lidi se smáli, ptali a děkovali nám, že žijeme, tak jak žijeme. Stále si na to ještě nemůžeme docela zvyknout, ale zdá se, že těch pár životních rozhodnutí, která jsme udělali, je spoustě lidí docela sympatických.

Naší přednášku jsme nazvali „Sobecký, ale zodpovědný život“. Kromě toho, že samozřejmě ukazujeme fotky a bavíme lidi zkazkami o trampotách, které nás potkaly, snažíme se stále formulovat, co způsob života, který teď vedeme znamená v kontextu lidstva, smyslu života a tak dále a tak dále… Sobecky jsme se rozhodli žít způsobem, kterým nemůže žít většina lidí. Jsme závislí na plodech souše, na práci lidí, kteří ten úžasný pocit spojený s životem a plavbou na moři nikdy nezažili a většina ani nikdy nezažije. Na druhou stranu ale bereme málo nebo se o to alespoň snažíme. Naše spotřeba energie je nicotná. Naše územní nároky mizivé. Odpad, který vyprodukujeme relativně malý…

To by, myslím, stačilo. Ve skutečnosti naše naprosto sobecká touha po tichu, klidu a liduprázdnosti a především nemožnost jejího naplnění nás přiváděla posledních pár dní strávených v Kaohsiungu k nepříčetnosti. Ve čtvrtek musíme pryč!

Čekala nás plavba proti větru a proudu, ale protože jsme Kasparovi a Ute domluvili návštěvu pana Sü, mistra krejčího, kvůli výrobě nových obalů na plachty, vyrazili jsme až po desáté.

Moře bylo trochu rozvlněné, ale foukalo pěkně. Bohužel přesně ze směru, kterým jsme potřebovali jet. Jak jinak. Do páté hodiny jsme si užívali krásné jízdy a statečně jsme bojovali. Dostali jsme se asi do dvou třetin cesty. Pak jsme ale zapnuli motor a střihli to zkratkou proti větru, abychom naše tři přátele, kteří pluli s námi, dostali včas domů.

V uších nám opět nehučí nic než ticho. Zítra nás čeká ještě jedna návštěva a pak čtyřdenní soustředění, během kterého bysme měli být schopni zkontrolovat zbytek románu, který nám teď leží na stole.

Kéž je múza při nás!

]]> http://www.klubko.net/2013/02/zpet-v-oaze-klidu/feed/ 2 http://www.klubko.net/2013/02/dost-bylo-zivota-na-verejnosti/ http://www.klubko.net/2013/02/dost-bylo-zivota-na-verejnosti/#comments Sat, 09 Feb 2013 11:33:04 +0000 http://www.klubko.net/?p=3571 Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na [...]]]> Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy. Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).

Nová plachta a lazyjacky

 Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.

Nejhorší vánoční dárek, který jsme kdy dostali, bylo prosincové zrušení veřejných záchodů hned vedle mola a my jsme museli začít chodit přes most ke stanici trajektu. Ta procházka nám nevadila, ta byla příjemným zpestřením, ale velice brzy jsme začali mít pocit, že každé ráno procházíme zlatou bránou otevřenou – kdo do ní vejde, tomu hlava sejde – tu nevytvářelo několik dětských ručiček předškolní drobotiny, ale vytřeštěné oči a polootevřené pusy místních dědků povalečů a jejich kámošů taxíkářů, kteří tam čekají na ryto. Každý den ta stejná banda. Já jsem kolem nich chodil se vztyčenou hlavou a ze všech sil jsem si jich nevšímal. Janička to každodenní civění nesla o něco hůře.

A tak jsme si jednoho dne konečně řekli, že to by stačilo. Plánovaný páteční odjezd ale nečekaně zkomplikoval plyn. Žádná závada na bombách, sporáku apod., naše problémy byly mnohem prostší – prostě jsme potřebovali dopálit plyn ve druhé bombě a obě bomby doplnit předtím než opustíme Kaohsiung, protože bylo jasné, že by nám plyn došel hned po našem příjezdu do naší nové oázy klidu.

Celý týden jsme tedy zuřivě pekli, smažili, vařili, kromě dvou bochníků jsme zvládli ještě pizzu i zapékané těstoviny a plyn pořád ne a ne dojít. Místo abychom skákali radostí, začali jsme pomalu zuřit – máme snad bezednou bombu?

V pátek večer jsme se konečně dočkali! Pochopitelně zrovna uprostřed přípravy večeře, takže nezbylo než vypravit se s kručícím žaludkem pro tchajwanskou bombu, kterou jsme pak v sobotu dopoledne během asi dvou hodin přelili do našich amerických bomb. Inu, gravitace funguje, ale jde to pomalu.

Učíme se šít

Mezitím jsme tedy zašívali potrhaný lem na velké přední plachtě, dokončili lazy-jacky a baggywrinkles a jako další lekci šití na šicím stroji Singer, který jsme si před nedávnem koupili, jsme si vyrobili z přebytkového pytle na plachtu nový obal na plynové bomby. Sice jsme stále ještě plně neovládli techniku stejně dlouhých stehů a dokonalých střihů, ale jak se říká, žádný učený z nebe nespadl.

Ukázalo se, že je třeba opravit víc, než jsme čekali...

Kartáče na spodních úponách, to jsou naše nové baggywrinkles

Nakonec jsme tedy strávili ještě jeden víkend pod bedlivým dohledem hystericky zvědavých čínských turistů. V pondělí ráno jsme zašli na trh dokoupit ovoce a zeleninu, sbalili všechny krámy, které jsme měli vyskládané na molu, a vyrazili na moře vyzkoušet nejen upravený lodní šroub, ale především novou hlavní plachtu.

Na problémy s lodním šroubem už jsme si stěžovali. Po posledních úpravách jsme si byli téměř jistí, že vibrace zmizely, ale pro jistotu jsme si pozvali odborníky z Volvo Penta, aby se nám na to podívali. Do telefonu jsme se ještě zeptali, kolik si budou účtovat. Pan Sung se zasmál a řekl, že když s tím nic nebude, tak přeci nemůžou nic chtít. Tchajwanská štědrost nás i po letech stále dokáže překvapit.

Starý a nový šroub (ještě nezmenšený)

 Ukázalo se, že motor je v naprostém pořádku, jenom nám ti dobří mužové doporučili, abychom si nechali lodní šroub ještě zmenšit. Takže jsem musel opět do vody (naštěstí byl kaohsiungský přístav v těch dnech neuvěřitelně čistý), sundat šroub, ferynou na Čičin a doufat, že brusič to trefí.

V pondělí ráno jsme se vzbudili do příjemného větříku, ale jak jsme vše sbalili, foukat přestalo. Trochu otráveně jsme se šli projít k výjezdu z přístavu, kde se do nás ale opřela příjemná bríza. Okamžitě jsme pookřáli. Téměř doběhli zpět k lodi, odvázali se a konečně vypluli.

Hned jak jsme minuli stanici pobřežní hlídky, přidali jsme na otáčkách a nevěřícně jsme se na sebe podívali. Ten motor je daleko tiší! Nový lodní šroub fungoval bezvadně. Měla by se nám i snížit spotřeba.

Pak šla nahoru nová hlavní plachta. Několikrát jsme si ji už vytáhli v přístavu, abychom vyzkoušeli outhaul a otestovali nové lazy-jacky, které jsme si vyrobili. Plachta je o dost těžší než ta stará a posledních metr dva je třeba použít vinšnu. Janička byla jako tradičně u kormidla, a jak byla plachta nahoře a já zahlásil „dobrý, můžeš“, opřela se lehce o kormidelní páku, plachta chytila vítr a krásně se vydula. Zaplesali jsme. Vlastně jsme plesali ještě několik hodin potom.

Nová plachta jede skvěle

 Rozvinuli jsme genou a ve slabém větru pomalu bojovali dál na otevřené moře. Moc to nešlo, a tak jsme si ještě asi půl hodiny pomohli motorem. Pak se rozhostilo ticho. Byli jsme ven ze stínu Kopce klestí, který nám očividně kazil vítr, dělá to ostatně vždycky, a po téměř hladké hladině jsme klouzali rychlostí přes tři uzle směrem víceméně severním, north by west, do našeho nového kotviště, malého přístavu Sing-ta, vzdáleného asi patnáct mil.

Na plachty jsme celou cestu v podstatě nemuseli sáhnout. Větřík až slabý vítr foukal ze severozápadu a my jsme tedy mohli pohodlně kopírovat pobřeží Tchaj-wanu, jen asi dvakrát jsme se museli vyhnout rybářské lodi.

Kormidelník musí být stále ve střehu

 Těsně před naším cílem do moře zabíhá ohromná konstrukce, dlouhá dobrou míli, u které se vyvazují mohutné tankery. Nejspíš jde o plyn, protože na pobřeží jsou obrovské dómy, které vypadají jako plynojemy.

Plynojem z druhé strany

 Pomalu jsme se k tomu obřímu molu blížili a stále jsme se snažili odhadnout, jestli to dáme. Sklouzávali jsme níž a níž. Hráli jsme si s Jannou na okraji protivětru, té ošemetné no-go zone, ale brzy bylo jasné, že jsme začali bojovat moc pozdě. Udělali jsme obrat směrem západním a asi deset minut se vzdalovali od pevniny. Vítr se začal měnit. Najednou se stočil ještě víc na západ, takže kdybychom ještě chvíli vydrželi na původním tacku, mohli jsme to molo přeci jenom obeplout.

Obrátili jsme se zpět směrem k pevnině a pozvolným obloukem zapluli mezi vlnolamy, ze kterých nás s otevřenou pusou pozorovali místní rybáři.

Namířili jsme si to rovnou k molům, která jsou však ještě necelou míli od vlnolamů, protože nám bylo řečeno, že pobřežní hlídka za námi sama přijde až k lodi. Za chvíli už ale na nás mávali příslušníci v oranžových uniformách a my se přeci jen museli přiblížit ke stanici hlídky, kde si pomocí vysílačky ověřili, že máme všechno papírování v pořádku. Inu, procedury pro zahraniční lodě se očividně liší od těch pro místní.

Oáza klidu

 Za chvíli už jsme byli opět na cestě k molům, kde na nás již čekali naši tchajwanští kamarádi a bývalí sousedé z kaohsiungského přístavu, aby nás vzali nejprve na prohlídku okolí, ukázali, kde je nejbližší trh, lékárna, atd. a potom nás ještě pozvali na vynikající večeři do korejské restaurace. Večer jsme zakončili ještě návštěvou nové maríny v Tchaj-nanu, městě hned vedle Sing-ta, kde nás na jednom katamaránu pohostil jeho tchajwanský majitel nějakým drahým čajem pchu-er.

Následující dny byly prostě přesně podle našich představ. Nikde nikdo! Ticho. Přes den jsme revidovali překlad románu Čarovná zahrada tchajwanské spisovatelky Li Ang, kolem čtvrté to zapíchly, rozložili kola a vydali se na průzkum okolí. Naší oblíbenou zastávkou se stal místní odpolední trh s rybami. Procházíte kolem stánků a prodavači vám do ruky podstrkují na spejlích napíchnutou mořskou havěť všeho druhu a upravenou na všechny možné způsoby. Stačí projít trhem tam a zpět a právě jste povečeřeli!

Odpolední výlet na kole

Než jsme stihli odejít, tento chlapík do mě nacpal dvě hrsti grundlí, hrst krevet a tři větší rybky plné jiker

Zítra se vracíme na otočku do Kaohsiungu, kde nás čeká další přednáška a setkání se švýcarskými cruisery, kteří právě přijeli z Filipín. Jestli nedojde k nějakým neočekávaným událostem, rádi bychom se ve středu či čtvrtek vrátili sem do této oázy klidu a pokračovali v revizi překladu.

Opravdu nic nám tu nechybí

]]> http://www.klubko.net/2013/02/dost-bylo-zivota-na-verejnosti/feed/ 4 http://www.klubko.net/2013/01/ferynou-na-cicin/ http://www.klubko.net/2013/01/ferynou-na-cicin/#comments Thu, 17 Jan 2013 07:09:07 +0000 http://www.klubko.net/?p=3555 Rád bych se po chlapsku holedbal, že jsme to věděli od začátku, ale Mr. Čang, který nám náš nový lodní šroub vyrobil, nás prostě ukecal. Jeho šroub je v pořádku, musíme prý mít ohnutou hřídel. Nevěděli jsme, jak dál. Rozhodli jsme se tedy hřídel vytáhnout. Připravovali jsme se na potopu. Motor jsme zakryli starou plachtou, [...]]]> Rád bych se po chlapsku holedbal, že jsme to věděli od začátku, ale Mr. Čang, který nám náš nový lodní šroub vyrobil, nás prostě ukecal. Jeho šroub je v pořádku, musíme prý mít ohnutou hřídel. Nevěděli jsme, jak dál. Rozhodli jsme se tedy hřídel vytáhnout. Připravovali jsme se na potopu. Motor jsme zakryli starou plachtou, já tahal ve vodě, Janička tlačila z lodi. Hřídel jsme ale ven nedostali. Možná by to šlo hrubou silou, ale to bysme mohli poškodit těsnění kolem hřídele, které slouží zároveň jako ložisko. Řekli jsme si, že zkusíme štěstí, necháme si nejdřív zkontrolovat šroub a hřídel vyndáme až ve Filipínách, pěkně na suchu a v klidu. Ve skutečnosti Janička hlásila, že to vůbec není tak hrozné, jak jsme si to představovali, že kolem hřídele, zas tak moc vody neteče, a že se to dá v pohodě zvládnout. Mám já to ženu!

Strojovna připravena k operaci

Hned jsem zanesl lodní šroub do malé firmy na vrtule na ostrůvku Ččhi-ťin, na který se musí lodním přívozem (náš česko-kaohsiungský kamarád, táborita Tomáš, tomu říká „ferynou na Čičin“, to aby bylo jasno, pokud jde o autorství této krásné fráze). To je asi pětiminutová jízda, při které je vidět na vlnolamy a obě světla označující vjezd do přístavu,  a tato podívaná je z naší strany vždy doprovázena povzdechnutím a vizualizací těch vzdálených horizontů.

Ve firmě se mi snažili nejprve vysvětlit, že periodické vibrace asi nezpůsobuje lodní šroub. Já se ale udatně bránil tím, že motor v neutrálu nevibruje. Pán, který mě přijal, pokýval hlavou a zavedl mě do špatně osvětlené haly plné lodních šroubů, vrtulí do turbín, bronzového prachu a starých plechovek od barev. Šroub nasadil na stojan, vycentroval ho ze shora takovým železným kuželíkem, nad který nasadil posuvné rameno s křídou. Rameno pak dotáhl, aby křída dosedla na okraj jedné z lopatek šroubu a šroubem otočil. Hned bylo jasné, že je šroub dost mimo. Oba jsme se zasmáli a já přidal ještě nevěřícné zakroucení hlavou. (Textový editor mi podtrhl slovo „nevěřícné“. Nevěřícně proto kroutím hlavou, což už editoru nevadí, a ptám se Janičky, která hlavou pokyvuje a tvrdí, že je to trochu šroubované… takže jsme zpět u tématu.)

Janička kontempluje o velikost věcí

Pan Čchen, kterého jsem se mezitím vyptal na jméno, se zvedl a řekl mi, že mám přijít zítra, že dnes tady není pan mistr. Napůl vítězně jsem nasedl na skútr a vyrazil zpět na ferynu, tentokrát z Čičinu.

Doma na palubě jsem Janičce oznámil, že si tam našeho pacienta nechali na pozorování. Trošku jsme si zanadávali na naši nerozhodnost a na lemplovství té druhé firmy a s napětím se těšili na druhý den.

Tentokrát jela Janička se mnou, že to musí taky vidět. Přijeli jsme právě včas. Zrovna dolaďovali vyváženost našeho šroubu. Mistr nám hned vysvětlil, že jedna z lopatek šroubu byla delší než ty ostatní. Společně jsme si nad tím faktem ještě jednou a ještě nevěřícněji zakroutili hlavami a dál pozorovali filipínského brusiče, jak přebíhá od lavice, na které testoval vyváženost lopatek, do svého brusičského doupěte, což byla taková malá komora, plná zlatavě bronzových pilin.

Vyvažovací stolice

Šroub nám nakonec namazali lanolinem. O tomhle triku jsme se dozvěděli až nedávno. Prý to zabraňuje růstu řas a vilejšů. Uctivě jsme poděkovali, zvláště proto, že pan Čchen, ze kterého se vyklubal vedoucí výroby, nad naší otevřenou peněženkou jenom mávnul rukou a prohlásil, že to za nic nestálo. Ze slušnosti jsme ještě dvakrát peněženkou zašustili, pan Čchen ale trval na svém. Sebrali jsme se tedy a vyrazili šroub nainstalovat.

Náš šroub dolazován bruskou

Od rána jsme sledovali čistotu vody a štěstí nám přálo. Poslední dva dny bylo přes den docela teplo a voda bylo k neuvěření čistá. Rychle jsme si připravili nástroje a lanka na přivázání šroubu a klíčů, já se navlíknul do plavek a ploutví a skočil do studené vody. Ona je ta voda vlastně velice příjemná, ale není to na nějaké dlouhé máchání. Jedno nainstalovaní lodního šroubu je tak akorát, než mi začne být zima.

Šroub jsem sundával a nandával už asi pětkrát, takže všechny pohyby jsem měl dobře nacvičené. Nadechnout, párkrát zabrat, pak nahoru znovu se nadechnout. Janička přitom sleduje, jestli na mě neplave nějaký sajrajt.

Za bedlivého dohledu několika desítek užaslých čínských turistů jsem se vysprchoval, dal si horký čaj a pak jsme nastartovali a udělali testovací kolečko po přístavu. Vibrace byly téměř pryč. Říkám téměř, protože lodní motor prostě asi musí vždy trochu vibrovat. Už jsme asi z každého zachvění tak trochu paranoidní. Ještě než vyrazíme, pozveme si nějakého zkušeného mechanika, ať se nám na motor pro jistotu podívá, zaposlouchá se, přivoní.

Tak to bychom měli. A zítra snad vyrazíme otestovat i tu naši novou plachtu! Ještě totiž musíme trochu překonfigurovat pár věcí na ráhně a ze zadního stěhu sundat radarový odražeč.

Opravený šroub připraven k instalaci

Kování musí být nejen pevné, ale posádka [...]]]> Každý den nám teď hlásí, že ten následující den bude pršet. Asi jim v těch super klimatizovaných ústavech zamrzly cédéromy. Dnes neprší, zítra bude. Dnes za peníze, zítra zadarmo. Prvních pár dní jsme se nechali vyhecovat a překládali jsme. Takže pozitivní výsledek ty předpovědi rozhodně mají.

Pak už jsme ale rekurzivní metodu předpovědí tchajwanských meteorologů odhalili a pustili jsme se opět do zvelebování Janny. Před týdnem jsme vyměnili stará kování předobočních a zadobočních úpon a rozhodli jsme se, že vyměníme i kování úpon hlavních. Při tom jsme měli možnost zavzpomínat si na první pokus na cestě z Hongkongu, při kterém nám kování jedné úpony prasklo. Narychlo jsme si tehdy nechali vyrobit nové kování z oceli 304, protože jinou neměli. Po příjezdu na Tchaj-wan jsme si pak nechali vyrobit kování nová, tentokrát už z SS 316 a na ty teď došlo. Jasně se mi vybavilo mihotání čelovek, když jsme tehdy s Ondrou a Míšou poprvé a v pořádném spěchu rozmontovávali nábytek v kabině Janny, protože jedině tak bylo možné kování vytáhnout ven. Na to jsme se tedy moc netěšili a z nějakého důvodu jsme si zafixovali, že to bude hrozná práce a úměrně jsme to také odkládali. Hlavní výmluvou byla právě ta předpověď.

Janička ráno zadělala těsto, a tak jsme náš interiér demolovali za vůně nového pečícího se chleba. Nakonec to ale šlo jako po másle. Někdy je opravdu třeba jít do toho po hlavě, neboli jak praví ostravsky bard

jen balvany a lidé mají odvahu

urvat se od skály a padat dolů po svahu.

Naštěstí jsme dopadli velmi měkce a náš stěžeň je konečně připraven na trochu té námahy. Ale to už jsem, myslím, jednou deklaroval. Snad když si to budu dostatečně často opakovat, uvěřím tomu… Loď se prý má připravovat s tím, že když udělá eskymáka nebo salto, všechno by mělo zůstat na svém místě. Hlavně tedy stěžeň. A kýl. A kormidlo. A do lodě by přitom nemělo natéct moc vody nebo by měl být dostupný nějaký aparát, kterým se ta voda navrátí, odkud přišla. Vše ostatní je druhotné.

Proto jsme se rozhodli, na doporučení zkušených harcovníků, připoutat k lodi také desky, které se zasunují do vchodu do kajuty, aby nemohly z lodi za žádných okolností vypadnout. To bude úkol pro zítřek, protože dnes budeme hostit návštěvu a rosničkám vyšel 30% pesimizmus, že dnes zaprší. Zapršelo. Asi na deset minut.

Většinu velkých oprav, tj. oprav, do kterých se nám moc nechtělo, už máme za sebou. Odkládali jsme je ne pro nechuť k práci, ale protože když se na lodi něco rozebere, většinou se pod tím najde nějaké nemilé překvapení a místo dvou tří hoděk, se v tom vrtáte dva tři dny. Jedním z úkolů, který nás ale ještě čeká je zatmelení oken. Naše obavy z nepříjemných překvapení jsou v tomto případě opodstatněné. Okna mají hliníkový rám, který je k lodi přišroubován ocelovými šrouby. Galvanická koroze hliníku je všudypřítomná.

Nějaký čas jsme dumali, jak vůbec postupovat. Když okno rozebereme a nebudeme ho moct dát rychle dohromady, musíme nějak zadělat tu ohromnou díru. Skutečnost je taková, že i abnormální vlna, které jsou podle nedávných výzkumů daleko běžnější, než se dříve myslelo, může znenadání udeřit do lodě silou, která okna vytluče. My se sice nechystáme do Jižního oceánu, ale proč nemít v záloze pár záplat i na vytlučená okna.

Rozhodli jsme se pro jednoduchý design, který nás nebude moc stát a kvůli kterému nebudeme muset do lodi vrtat. Použít tyto „bouřková okna“ můžeme sice až po vytlučení oken, ale to nevadí. Zároveň nám to vyřešilo i problém s demontováním oken. Okna rozebereme jedno po druhém a díru v případě potřeby máme čím zakrýt.

To bude ale všechno práce pro následující dny.

Už několikrát přišla řeč na náš „todo“ list, tj. seznam věcí k udělání. Ten se sice pomalu ztenčuje, ale občas někoho z nás chytne rapl a vymyslí ještě něco navíc (což se děje celkem často…). Jedním z takovýhle přídavků byla také moje rekonstrukce zahrádky na plynové bomby. Současná zahrádka byla na lodi, když jsme jí koupili a byl na ní přivázán záchranný ostrůvek. Ten jsme vyhodili a místo toho jsme přes dvě mohutné týkové podpěry natloukli překližku a na ní přišroubovali bomby. Byla to taková rychlokvaška, kterou jsme spáchali už v Singapuru, ale tehdy jsme měli trochu jiné starosti, jako například naučit se s naší novou lodí plachtit. Práce kvapná je sice prý málo platná, ale v tomto případě byla prostě jenom ohyzdná. To hnusné překližkové prkno prostě muselo pryč. Hlavně jsme ale zjistili, že potom, co jsme náš člun přemístili z přídě pod ráhno, kde jsou i bomby, špatně se nám přendává hadice vedoucí plyn ke sporáku z jedné bomby na druhou. Takže jsem popadl páčidlo, prkno serval a původní masivní týkové podpěry jsem udělal menšími a hezčími. Pila, rašple a šmyrgl se mi staly opravdu dobrými kamarády.

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a [...]]]> „Já jsem Ou,“ představil se nám starší pán v adidaskách, kostkované košili a kalhotách, které mu visely na hubených bocích. „Za kolik tu loď prodáte?“

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a za kolik je svezeme. Polehčující okolnost tohoto pána je, že se alespoň představil.

„A kdybyste ji prodávali, kolik byste za ní chtěli?“ nenechal se stařík odbýt. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Na Tchaj-wanu nikdy nevíte, jestli ten drban ve vietnamkách náhodou není nějaký zazobanec. Jannu jsme stejně prodávat nechtěli, i když já čas od času pokukuju po jiných, to jako že do budoucnosti. Janička o jiné lodi nechce ani slyšet. Já jsem ale už dříve vyslovil drzou myšlenku, že kdyby nám někdo za Jannu hodně nabídl, tak bychom ji mohli se ziskem prodat, vyrazit do USA a najít si nějakou novou loď. Pravda ale je, že i já bych se s Jannou jen těžko loučil. Moc potu jsme už na ní prolili, abysme se jí jen tak vzdali.

„Protože my tu loď prodat nechceme, musel byste nám nabídnout opravdu hodně.“ Ještě jsem doplnil nějakou přemrštěnou částku, čímž jsem považoval celou záležitost s prodejem a nákupem lodi za uzavřenou.

„To není zas tak moc. To není problém,“ odpověděl klidně pan Ou. „Mně se ta vaše loď totiž hrozně líbí. Je to nejhezčí loď, co jsem tady viděl. Já bych na ní asi ani moc nejezdil, ale chtěl bych jí mít. Tak se mějte, já zase někdy přijdu.“

Zamrazilo nás. Co jsem to jenom udělal?!

„Měl jsi mu říct jenom, že jí prodat nechceme a nic víc. Co když sem najednou přijde s igelitkou plnou peněz?“ vyčítala mi Janička.  Zní to možná přehnaně, ale každý, kdo byl někdy na tchajwanské poště, jejíchž bankovních služeb místní, a zvláště pak staří lidé, s oblibou využívají, už jistě někdy takovou igelitku viděl. Pro Číňany je množství nastřádaných peněz důležitým měřítkem úspěchu a je proto běžné potkat na poště postarší osobu, která najednou z pytlíku nebo tašky vytáhne balíky tisícovek přepásané ušmudlanou gumičkou a začne je vykládávat na přepážku. Při tom se důležitě rozhlíží, jestli si ostatní stačili všimnout, jak je v balíku.

Trochu jsme si s myšlenkou na rychlý zisk začali pohrávat a rychle jsme prošli internetové servery a pokukovali po možných náhražkách Janny. Prodali bysme ji? V podstatě jsme byli oba proti, ale pro jistotu jsme si určili minimální částku, za kterou bysme o tom byli v této fázi ochotni uvažovat.

Bydleli jsme tenkrát stále ještě v garsonce nedaleko přístavu a na Jannu jsme chodili jen čas od času, posedět, něco poopravit a tak. Pana Oua jsme proto několik dní neviděli. Jedno odpoledne jsme se posadili v kokpitu, že si budeme jen tak číst, abysme si trochu odpočali od psaní dizertací.

„Haló,“ ozvalo se ze břehu. Hned jak jsme zamávali zpět, vydal se pan Ou rychlým krokem za námi. A je to tady! Znova jsme se ubezpečili, jak jsme se domluvili, že loď prodat nechceme, snad kdyby…

Pan Ou se ale o koupi naší lodi ani slovem nezmínil. Místo toho nás pozval k sobě domů na večeři. Konečně jsme se tedy dozvěděli, že pan Ou je místní patriot, milovník ptactva, vlastník několika továren a milionář.

„Tenhle obraz je od slavného malíře.“ Slušně jsme pokývaly hlavou, snad to vypadalo dostatečně uznale. „Byl velmi drahý,“ uzemnil nás pan Ou. Zadumaně jsem se podíval na ten skvost, hlavně proto, aby pan Ou neviděl, jak mi ujíždějí koutky.

Od té doby nás pan Ou začal nepravidelně navštěvovat a zvát nás na večeře se svou rodinou a přáteli. Ukázalo se, že je to dobrák od kosti. Občas jsme se sice dozvěděli, že tohle je nejlepší polévka a že je děsně drahá, že tamto je slavný sochař a že on má od něj doma sochu, a samozřejmě, že kdejaká slavná spisovatelka, kterou Janička zmínila, je jeho dobrá známá. Aby to dokázal, zvedl telefon a hned jí zavolal a jak to nic netušící spisovatelka zvedla, strčil telefon do ruky Janičce, že si s ní má prý popovídat. Po nějaké době jsme si ale na podivínské chování pana Oua zvykli.

A pak začaly ty návštěvy.

„Přivedu pár známých,“ řekl nám jednou pan Ou, „nic nepřipravujte, oni všechno přinesou, já koupím pivo.“

Pan Ou nás vždy představil jako čchi-kuajte žen, podivíni. Nejdřív jsme nevěděli, co tím chce říct. Nevěděli to ani jeho známí, kteří zaplnili celý náš kokpit. Pan Ou hned dovysvětlil:

„Oni jsou velice spořádaní. Takže čchi-kuaj tady neznamená nic špatného. Ale prostě žijou jinak než my ostatní. Hlavně teda vy. Vy si ani jeden neumíte představit, co oni všechno dovedou. To vy byste neuměli. A taky se od sebe ani na chvilku nehnou. Když uvidíte jednoho, tak ten druhý je někde poblíž. Každý den jsou čtyřiadvacet hodin neustále spolu na téhle malé lodi. No uznejte, kdo z vás by to dokázal?“

Nevěděli jsme, co na to říct. Vzpomněl jsem si na tu slavnou sochu, která se krčila v rohu jeho obýváku. Ostatní už tak zaskočení nebyli, jednoznačně znali manýry pana Ou lépe jak my. Pan Ou se ještě chvíli rozplýval a pak přistoupil k dalšímu bodu programu – měl totiž všechno přesně naplánováno – a tím bylo vyprávění o našich osudech.

To už jsme měli nacvičeno, nedělali jsme to poprvé. Pan Ou nás jen čas od času přerušoval a doplňoval, když jsme se v některé části vyprávění nedostatečně vychválili.

Takové návštěvy byli asi tři. Při té poslední nám jedna paní, povoláním zubařka, řekla, že je strašně ráda, že se s námi seznámila, obě její dcery prý studují v zahraničí a ona se o ně do dnešního dne neustále strachovala, bála se, jestli neudělala chybu, když je nechala vycestovat, téměř neustále se trápila nad tím, co z nich bude, jestli se ve světě neztratí. Když ale viděla, jak žijeme my a jak jsme spokojení, pochopila, že její obavy byly zbytečné. Dcery se o sebe určitě dokážou postarat stejně jako my, existuje přeci mnoho způsobů, jak dosáhnout toho, že je člověk šťastný, i když to někdy znamená vybočení z obvyklých stereotypů hodnot.

Další den přišel pan Ou s tím, že tento týden bude pryč a že se tedy žádné akce konat nebudou, prý máme společenské volno. „Ale na další týden už mám rozjednanou schůzku s rodinou mých přátel, kteří přivedou svoji dceru, asi 30letou, která od rána do večera sedí u počítače, nejdříve v práci a pak doma, život jí ubíhá před očima a oni o ní mají strach. Předchozí návštěvy se osvědčily, máte na lidi pozitivní vliv. Ne že by hned všichni chtěli bydlet na lodi a potulovat se, ale pro spoustu Tchajwanců je důležité vidět, že se dá žít taky jinak než jen pro práci, jídlo a Facebook. Takže mi ji sem přivedeme a třeba jí to trochu otevře oči.“

No a aby toho nebylo málo, včera za námi přišel pan Lin, profesor na místní technice, který si nedávno koupil starší devítimetrovou závodní loď z Japonska.

„Nechtěli byste u nás na škole udělat přednášku?“ vyhrkl ze sebe. Koukali jsme na něj trochu překvapeně. Vzápětí jsme ale pochopili.

„Já se jim tam pořád snažím vysvětlit, jaký to má smysl jezdit na plachetnici a na moře a že se dá žít také jinak, než žije většina lidí tady na Tchaj-wanu. Tak mě napadlo, že byste mohli přijít k nám do školy a popovídat o tom, co jste dělali, o vašich plánech a tak. Máme to vždycky v pátek.“

Už dříve jsme sice od našich kamarádů a známých, které jsme pozvali plachtit, slyšeli jak úžasně uklidňující je kolébání lodě na otevřeném moři, ten neuvěřitelný prostor a to ticho, jen šumění vody a šplouchání vln, prý na těch pár hodin zapomněli na starosti a stres svého každodenního života. Teď se ale zdá, že i náš životní styl se v očích místních stal součástí Janniny „lodní terapie“. Vlastně by nás to nemělo tolik udivovat, vždyť i my jsme téměř okamžitě pocítili tu úžasnou změnu, kterou přestěhování na loď v našich životech způsobilo.

Bylo by nefér nepřiznat, že prvních pár dní poté, co jsme se definitivně nastěhovali na loď, byly naše pocity tak trochu rozpačité, ale hlavně proto, že jsme ještě neměli zorganizovaný životní prostor uvnitř lodi. Jakmile jsme ale znovu přetřídili náš na obvyklé poměry relativně skromný majetek a zbavili se další hromady křápů, které kolem sebe člověk nepozorovaně hromadí, aniž by je nutně potřeboval, začali jsme si život na lodi opravdu užívat. Co na tom, že si musíme každý druhý den koupit kostku ledu, aby se nám nezkazil sýr? Co na tom, že si chodíme pro pitnou vodu s kanistry a užitkovou nejprve musíme napustit do lodní nádrže na vodu, odkud ji čerpáme nožní pumpičkou? Co na tom, že se sprchujeme po tmě na palubě teď už celkem studenou vodou a pokaždé, když začne pršet, musíme nejprve kontrolovat, jestli nám někudy neteče do lodi? Odměnou za toto zdánlivé nepohodlí je nám svoboda a to hned v několikerém slova smyslu.

1. Jelikož skladný prostor lodi je omezený, neobklopujeme se zbytečnostmi a materiálními statky, které ve skutečnosti člověka omezují – jel bych na dovolenou, ale kdo mi pohlídá dům, zalije kytky, vyvenčí psa? Že už se všechny ty věci nikam nevejdou? Logické řešení by bylo něčeho se zbavit, ale místo toho většinou koupíme novou skříň a pokračujeme dál v nákupech. Na Janně jsme si naštěstí již dříve osvojili pravidlo, které jsme si přečetli u Lin a Larryho Pardeyových – uvidíš-li něco, co by sis rád koupil, odolej pokušení a nejprve pár dní počkej, jestliže i po týdnu máš stále ještě pocit, že koupě té věci je nezbytná, teprve potom si ji kup.
2. Další druh svobody, který nám náš plovoucí domov přináší, by se dal nazvat „svobodou šnečí ulity“. Stejně jako šnek i my se můžeme s naším domovem společně přemísťovat. Navíc na rozdíl od šneka, který musí, chudák, táhnout svůj dům na zádech, my se v tom našem vozíme. A ještě ke všemu nás téměř neustále kolíbá! Když se nám někde líbí, zůstaneme o něco déle, v opačném případě můžeme okamžitě zvednout kotvu a popojet o přístav či zátoku dále.
3. Třetí bod se ani tak netýká svobody jako možnosti užšího soužití s přírodou a návrat k fyzickému světu kolem nás. V eseji Mořeplavecká melancholie mluví autor o tom, jak se díky současnému životnímu stylu stále více obklopujeme virtuální realitou, která nás vzdaluje od skutečného hmotného světa za okny našich klimatizovaných domovů a kanceláří. Život na lodi nás naopak na realitu tohoto někdy nemilosrdně bouřlivého světa neustále upozorňuje a nutí nás k užšímu soužití s ním.
4. S tím zároveň souvisí i schopnost radovat se a vážit si obyčejných věcí, které obvykle považujeme za samozřejmé. Na mysl mi přichází scéna z filmu With Jean-du-sud Around the World, ve které se Yves Gélinas na nonstop plavbě kolem světa, poté co vyplul z Kanady, překonal Atlantický oceán a připlul k Mysu dobré naděje, setkává se zástupci televizní společnosti, které předává cívky s natočeným filmem a jako dar dostává jahody a další ovoce. To, s jakou slastí se zakusuje do těch vyzrálých jahod, až mu teče šťáva po zarostlé bradě, lze slovy jen těžko popsat. Uznávám, toto je trochu extrémní příklad, ale vezměme si třeba vodu. Zvykli jsme si, že stačí otočit kohoutkem a je to. Většina z nás příliš nepřemýšlí nad tím, odkud se voda bere, kolik vody spotřebuje během jednoho sprchování nebo že nechá puštěný kohoutek, zatímco si čistí zuby. Když ale máte omezenou kapacitu vodní nádrže a není jisté, kde a kdy si ji budete moci znovu doplnit, začnete si vážit doslova každé kapky. Tak mě napadá, že z hlediska světové osvěty o hospodaření s vodou, by měl být krátkodobý pobyt na plachetnici součástí povinné školní docházky.
5. …

Seznam by mohl pokračovat dál, ale to, myslím, není třeba. Jeho smyslem není ani to náš životní styl někomu vnucovat, na druhou stranu by nás ale asi nemělo udivovat, že život na lodi není terapeutický pouze pro nás, ale že pohled na dva „podivíny“, kteří žijí na malé plachetnici bez televize, sprchy a lednice a i tak jsou očividně nesmírně spokojení, se zdá mít stejně pozitivní účinky i na naše upracované, vystresované tchajwanské známé, kteří jsou odmalička vedeni k tomu, že úspěch jednotlivce je poměřován úspěšnou kariérou a množstvím hmotných statků, které kolem sebe dotyčný dokáže nashromáždit. Jinými slovy, když jsme před čtyřmi lety Jannu koupili a opravili, nezískala tím pouze ona, my jsme díky ní ve skutečnosti získali mnohem víc.

Konečně jsme měli vodu a loď jsme mohli pořádně vydrhnout. Pak následovalo voskování, leštění oceli, ošetření oken atd. Práci nám zpestřoval Dick občasnými telefonáty: už jste udělali tohle, a kdy budete dělat tamto. Že se od Filipín na sever žene tajfun, věděli všichni už několik dní. Dicka to ale zdánlivě [...]]]> (Tomuto předchází Námořní uklízečky 3)

Konečně jsme měli vodu a loď jsme mohli pořádně vydrhnout. Pak následovalo voskování, leštění oceli, ošetření oken atd. Práci nám zpestřoval Dick občasnými telefonáty: už jste udělali tohle, a kdy budete dělat tamto. Že se od Filipín na sever žene tajfun, věděli všichni už několik dní. Dicka to ale zdánlivě moc nevzrušovalo. Místní rybáři a jachtaři nás všichni nabádali, abychom co nejrychleji přejeli k jinému molu. To naše je jedno z nejhorších v maríně, což jsme ostatně už věděli. Vyvázat se můžeme jen na jedné straně a bohužel na té závětrné, takže nás vítr, vlny a proudy, které marínou procházejí, budou tlačit na molo. Během předchozích dvou tajfunů se toto molo vždy utrhlo, takže nás to taky zřejmě nemine. Vše jsme tlumočili Dickovi, ale ten si očividně netroufal loď převézt. Zpočátku ještě místní nabízeli své služby, jenže to byl Dick hrdina, vždyť se nic neděje a to molo je přeci nové a bylo nám řečeno, že je OK. OK ano, ale jenom dočasně, ne v tajfunu. Všichni nad naším bossem kroutili hlavou. My jsme začali litovat, že jsme tenhle job vůbec vzali.

Zde jsme stáli při prvním tajfunu

Pomocí čtyř krátkých lan jsme vyvázali loď na pilíře, po kterých jezdila plovoucí mola s přílivem nahoru a dolů. Dickovi jsme zavolali, že bysme potřebovali koupit další lana a větší fendry.

„Kolik máte lan? Čtyři? A to vám nestačí?“

Chvíli jsem nevěděl, co mám odpovědět. Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, raz – dva – tři…

„Žene se sem přeci tajfun, ne? Tohle molo se prý spolehlivě utrhne. Musíme se uvázat na pilíře, ale naše lana jsou krátká, aby se to dalo pořádně vyvázat.“

„Jak to, že se to molo utrne? Přeci nám říkali, že je dobrý!“

„Jo, ale jenom dočasně. Ne v tajfunu.“

Dick začal zoufale nadávat. Pak se uklidnil a velitelským tónem rozhodl:

„Ty lana stačí. Dobře tu loď vyvažte a to bude stačit.“

Dobrá. Ze všeho nejdřív jsme si ale sbalili a batohy naskládali je k východu z lodi. Jestli to začne být špatný, opouštíme loď. Jedno z lan jsme vyvázali na pilíř na zádi. Stačilo tak akorát na to udělat na obou koncích dračí uzel, jeden kolem pilíře, druhý přes zadní vazák. Přední lano na tom bylo trochu lépe. Z dvou zbylých lan jsme udělali záďový spring, což trochu pohyby lodě zklidnilo. Pak jsme se zabednili a připravovali se na bezesnou noc.

Oka kutečně jsme nezamhouřili, ale ani tak jsme o noční můry nepřišli. Molo zpočátku docela drželo. Skřípalo v něm a praskalo v několika tóninách, asi podle materiálu, který právě dostával nejvíc zabrat. Loď sebou strašlivě mlátila. Přestože foukalo dost silně, vlny byly jenom nepatrné. Místní nám ale vysvětlili, že celou marínou se žene silný proud, který sem proniká vjezdem do přístavu. O jeho síle jsme neměli pochyb. Periodicky popadl naší 30 tunovou skořápku a mrsknul s ní o molo. Kolem čtvrté ráno jsme uslyšeli první ránu, bezpochyby ráže většího kalibru. Vykoukli jsme ven a uviděli, že náš ponton se začíná trhat od hlavního mola. Následovalo pár dalších ran a pak se začaly trhat kusy betonu. Celý ponton se teď naklonil dobrých padesát stupňů. Jak proud povolil, ponton se opět narovnal. Pahýly tlustých ocelových šroubů se zarývaly do odhaleného betonu a silné betonové desky se o sebe třely a temně drnčely jako australská didgeridoo. S novým úderem proudu se ponton opět prudce naklonil, a tak to šlo stále dokola. Většinu času jsme trávili na zádi, odkud jsme tu spoušť pozorovali. Stále jsme se museli dobře držet, protože prudké nárazy lodě do mola nám podrážely nohy.

Ráno se počasí trochu udobřilo. Tajfun byl teď na sever od nás. Mysleli jsme si, že jsme z nejhoršího venku. Místní náš optimismus ale opravili. Teď se teprve připravte, říkali nám jeden po druhém. Stále opakovali, že máme rychle přejet jinam, že si máme pořídit víc lan. Krčili jsme rameny. Boss říká, že takhle je to OK. My jsme udělali, co jsme mohli. Říkali jsme jim, že jsme se sbalili, a jak půjde do tuhého, opustíme loď. To každého samozřejmě pobavilo. Stejně se nás ale pořád dokola ptali, proč vlastně ten náš boss nechce přejet a proč nás nenechá koupit víc lan? Na druhou otázku jsme odpověď neznali. Že si on sám netroufá loď převézt, jsme chápali, očividně s ní moc neumí zacházet, proč ale nenajme někoho jiného, to nám zcela unikalo. Později se to vyjasnilo.

Když jsme Dickovi kolem šesté ráno zavolali, že naše molo se opravdu utrhlo, přesně tak, jak nám všichni říkali, odpověděl, že za chvíli přijede. V klidu jsme si udělali snídani. Věděli jsme, že není kam spěchat. Kolem osmé se ukázal. Dalším jeho manažerským zlozvykem, jak jsme si všimli, bylo přijít, nepozdravit – vlastně ani pohledem o nás nezavadil – vytáhnout telefon, otočit se k nám zády a hodinu krafat. Občas volal nějakým tchajwanským pohlavárům, kterých znal hodně, a tlačil na ně, aby oni zatlačili. Nejdřív jsme nechápali, o co mu jde, ale pak se ukázalo, že jeho hlavní starostí je výstava lodí, kterou pořádal a na kterou pozval spoustu místních zazobanců. Když dotelefonoval, přišel jako by nic, srdečně nás pozdravil, a začal vtipkovat o počasí. Ptali jsme se, kdy přejedeme. Teď moc fouká, to molo vypadá OK, je loď v pořádku? Výmluvně jsme protáhli obličeje. Zatím je v pořádku, možná pár škrábanců od fendrů, ale jestli tady zůstaneme, tak v pořádku nebude.

„Já myslím, že to je OK, ne?“ ukončil diskuzi Dick. Odpověděli jsme naučeným způsobem: odevzdaně jsme pokrčili rameny.

Tajfun postoupil dále na sever a větry jeho západní části teď vály přímo proti nám. Odpoledne se počasí dost zhoršilo a v noci jsme toho opět moc nenaspali. Náš ponton se kymácel jako kyvadlo. Vilejši, kteří obrůstali plováky pontonu, mají ulity ostré jako břitva, E.A. Poe by se za takovéhle kyvadlo rozhodně nemusel stydět. Tohle kyvadlo by nejen řezalo, ale ii trhalo. Nám zatím jenom drásalo nervy.

K ránu byl konečně klid. Opět přijel Dick a přitáhl s sebou předáky dělníků, kteří molo stavěli.

„Chci, aby mi vysvětlili, kdy to tu bude opravený. Za pár dní je tady velká akce, na kterou přijde hodně bohatých a vlivných lidí, a já myslím, že tady budou padat hlavy.“

Otráveně jsme mu překládali a snažili se jeho nafoukaný tón trochu filtrovat. Z tchajwanské strany jsme zase museli filtrovat esejisticky podané výmluvy, které se většinou v pravidelných intervalech opakovaly. Dick odjel a my se usadili nad knížkama. Nic jiného se nedalo dělat. Vlastně jsme měli poměrně dost volného času, ale stále jsme měli pocit, že nás někdo pozoruje, stále jsme se ohlíželi přes rameno, „jestli nejde boss“.

Úplně bych zapomněl. Den před tajfunem jsem si hloupě zdemoloval prostředníček levé ruky. Sahal jsem do skříně před navigačním panelem na flybridgi, která má poměrně těžké víko. Nešikovně jsem strčil ruku do skříně, víko mi vyklouzlo a málem mi amputovalo první článek prstu. Zařval jsem bolestí, kouknul na zkrvavený prst, pak na rozstříknutou krev a hned mě kupodivu napadlo, jak to sakra vyčistíme.

„Rychle přines hadr!“ zakřičel jsem na Janičku, která se už stejně běžela podívat, co už zase vyvádím. Pak se mi zatemnilo před očima, jen taktak že jsem si stačil sednout. Okolí ztratilo barvy, všechno bylo šedobílé, jakoby kropenaté. Přes prst jsem si plácnul kus kapesníku a zhluboka jsem nasával čerstvý vzduch. Zkusil jsem prstem pohnout. Dobrý, zlomený to asi není. Když se mi trochu rozjasnilo, kouknul jsem se na ránu. Nevypadalo to dobře. Kousek za nehtem byla otevřená pořádná díra. Pomalu jsem se zvednul a sešel po schodech na hlavní palubu. Tam se mi opět zatočila hlava. Tentokrát pořádně. Zavrávoral jsem a napůl kontrolovaně jsem padnul na zadek. Snažil jsem se to rozdýchat a skrze stříbrnou mlhu jsem hledal láhev s vodou.

„Vodu!“ zahýkal jsem.

Janička mi přistrčila láhev s vodou. Moc to nepomohlo.

„Možná, že omdlím, tak se nelekej.“

„Seš bílej jako stěna, dám ti studenej obklad, třeba se ti udělá líp.“

Pomalu se mi začalo ulevovat. Když svět dostal zpět své barvy, postavil jsem se a chvíli chodil po lodi, abych otestoval své síly. Pak jsme se vydali do kanceláře našich přátel, jestli by mě nemohl někdo z nich vzít k doktorovi, aby se mi na to podíval.

Na pohotovosti v nedaleké vojenské nemocnici na mě nejdřív koukali jako na zjevení. Vesele jsem všechny čínsky pozdravil. Jedna ze sester se mě zeptala, co potřebuju. Prst obalený zakrváceným papírovým kapesníkem jsem držel před sebou, což asi nestačilo. Druhá sestřička byla ale pohotovější a hned svou kolegyňku sprdla:

„Nevidíš, že má zakrvácenou ruku!?“

První sestřička mě usadila na židli a dala mi vyplnit formulář. Začaly padat dotazy. Jak jsem řekl, že jsem z Čech, jedna ze sestřiček vykřikla a jako malá holka nadšeně zatleskala ručičkama. Všichni se na ní udiveně podívali. S omluvnými poklonami – teď už se všichni kolem smáli – ke mně přiběhla a na celou ambulanci zakřičela:

„Já příští měsíc jedu na výlet do Čech. To je osud!“ Pak už jsem se jí nezbavil. Očividně nebyla právě na řadě, ale když mladý doktor, který se mě ujal, viděl její nadšení, nechal jí, ať mě zavede na operační sál a připraví mě. Ještě jsme to vzali přes rentgen.

V potemnělém operačním, který už toho měl očividně hodně za sebou, mě sestřička položila na operační stůl potažený ošuntělým prostěradlem a ruku mi položila na ocelový stoleček. Sál byl dekorován vyblitou zelenou, všude trčely jehly, štípačky, páčidla a další nepřátelsky vyhlížející aparáty. Sestřička mě bombardovala otázkami a já byl rád a ochotně jsem odpovídal. Nezbývalo tak moc času na to vytvářet scénáře o tom, co mělo přijít. Vytváření scénářů blízké budoucnosti, to je moje specialita. Většinou mám dvě tři verze.

Přišel doktor. Prý to nemám zlomené, ale že to nevypadá dobře. Dost velký kus kůže je strhnutý dozadu, bude mi to muset natáhnout zpátky. Polknul jsem a ještě víc zaťal zuby. Pak začal něco o tom, jak to bude bolet. Zuby už jsem neměl kam zatínat, tak jsem alespoň vší silou sevřel pěst na druhé ruce, jako by mi to snad mělo nějak pomoci. Naštěstí do toho stále mlela sestřička. Pak jsem zahlédl injekci a najednou mě začali hrozně zajímat světla nade mnou. Teď ti to umrtvíme, to bude hodně bolet, řekl ustaraně doktor. Vlastně asi víc než ta injekce, mě děsil doktorův ustaraný hlas. Dál jsem zatínal zuby, až mě z toho začaly bolet dásně. Asi po třetím vpichu jsem si uvědomil, že to zase tak strašně není a začal jsem se uvolňovat. U sedmého a osmého vpichu nedaleko nehtu jsem opět zuby na chvíli zaťal. Pak už jsem cítil jenom tupé tahání, jak mi doktor natahoval strženou kůže zpět a jak protahoval jehlu s nití.

Celou tu estrádu s tajfunem jsem tedy absolvoval s jednou rukou v igelitovém pytlíku, abych jí ochránil před všudypřítomnou vodou. Mysleli jsme si, že prší, ale všechna ta voda, co lítala vzduchem, byla mořská tříšť, která v mohutných závojích létala přes vlnolamy asi pět set metrů od nás. Ty vlnolamy jsou dobrých deset metrů vysoké. Venku prý byly asi šesti metrové vlny. Kdykoli jsme vykoukli ven, obličej jsme hned měli pokrytý vrstvou soli. Tříšť lítala ještě celé následující dva dny poté, co tajfun prošel kolem nás a začal se vzdalovat. Nás v tu chvíli ale pochopitelně nejvíc zajímalo, kdy se konečně my „vzdálíme“ od toho utrženého mola…