24.6.2008: Big Cleaning Day

Janička leští sporák

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani se pouštím do zběsilého úklidu.

„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.

Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. Péťa je na palubě a doplňuje seznam nákupů o rozměry potřebných součástek – odpoledne se totiž chystáme k Jessie, našemu zásobovacímu agentovi přes věci jachtařské.

V 11 hodin jsem téměř hotová s úklidem.

V maríně už jsme stihli zatím potkat spoustu místních, většinou čínských, zaměstnanců, kteří se zdají být mile potěšeni, že nás opět vidí. Dokonce i ten starý čínský pán od ručníků u bazénu, který se v zimě tvářil velmi odměřeně, se usmál.

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jé, my jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani (náš chléb, tavený sýr a jablko, vše poctivě propašované až z Tchaj-wanu) se pouštím do zběsilého úklidu.
„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.
Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. Péťa je na palubě a doplňuje seznam nákupů o rozměry potřebných součástek – odpoledne se totiž chystáme k Jessie, našemu zásobovacímu agentovi přes věci jachtařské.
V 11 hodin jsem téměř hotová s úklidem.
V maríně už jsme stihli zatím potkat spoustu místních, většinou čínských, zaměstnanců, kteří se zdají být mile potěšeni, že nás zase vidí. Dokonce i ten starý čínský pán od ručníků u bazénu, který se v zimě tvářil velmi odměřeně, se usmál.
Kolem půl dvanácté obědváme zbytek našeho chleba s českým salámem Křemešníkem od maminky, který se mimochodem dost nacestoval: z ČR na Tchaj-wan a odtud do Singapuru – dost na celý život jednoho salámu! Jedno je jisté, v Singapuru jeho cesta končí! K tomu jablko a jako prémii jsem otevřela konzervu nakládaček od Stephanie a Warrena, bývalých majitelů překrásného kutru Westsail 32 Mico Verde (kdo ví odkud přicestovaly ty okurky), kteří svou loď v zimě po čtyřech letech prodali a vrátili se k suchozemskému životu.
Pak už spěcháme na minibus, který nás z maríny doveze na první stanici metra, a odtud do města. Než minibus přijel dali jsme se do řeči s Indických chlapíkem, ze kterého se vyklubal řidič toho minibusu. Prý byl na vojenském cvičení na Tchaj-wanu. Inu Singapur je malinkatý a chudáci vojáci se nemají kde postřílet, tak jezdí na Tchaj-wan.
Něco už jsme o tom slyšeli, ale poslední dobou vztahy Singapuru a Tchaj-wanu nejsou moc dobré, protože Singapur se z politicky přiklonil blíže k Číně. Tchajwanský ministra kultury nebo zahraničí, už si nepamatuju přesně, to komentoval tak trošku nediplomaticky, když řekl, že Singapuru „peng Da-lu de LP“, což znamená, že „drží koule Číny v dlaních“. O jaké koule jde, netřeba upřesňovat.
V minibuse jsme se ještě seznámili s dvojicí Australanů, on původem Rus, ona Korejka, ale už domestikovaní Australani. Povídáme si o plachtění, neboť oni jsou tu na víc jak 40 stop dlouhém katamaránu. 40 stop dlouhá loď je pro nás velká loď, 40 stop dlouhý katamarán je monstrum.
„A co pirátů se nebojíte?“, pohodil vyzývavě hlavou náš nový známý. Otřepané téma. O pirátech kolují zvěsti, ale už dlouho žádná malá loď nebyla napadena. Pirátům to prostě za to nestojí. Většinou se prý orientují na lodi převážející platy na ropné věže, velké výletní a obchodní lodě na výkupné ap. Zkrátka a dobře, trocha opatrnosti neškodí, ale netřeba se kvůli pirátům moc bát. Život v jakémkoli hlavním městě je bezesporu daleko nebezpečnější. Bylo ale jasné, že ta jeho otázka má jistý cíl.
„Nebojíme,“ odpověděli jsme a bylo viděť, že jsme míček přihráli přesně. “Z toho co jsme slyšeli se zdá, že ve skutečnosti žádní piráti nejsou nebo že se alespoň nezajímají o malé jachty.“ Hned jsme byli zasvěceni do toho, jak oni byli přepadeni v Moluckém moři a že kdyby měli pistoli nebo pušku, tak by jim ukázali… Jenom jsme pokývali hlavami. Hmmm, ty sis kluku koupul 40 stopý katamarán, piráty bys postřílel. Inu dobrá, vyvracet ti to nebudeme. Ještě si vzájemně vyměňujeme zkušenosti z loděnic a klábosíme o nějakých volovinách. Oba jsou docela milí, ale je jasné, že jsme naladěni na trochu jinou vlnovou délku.
Povídáme, povídáme a já najednou koukám a je třeba vystupovat. Metro právě dorazilo na Outram Park, kde přestupujeme na linku do stanice Farrer Park, kde sídlí Jessie.
Mimochodem, Singapurské metro má zkratku SMRT, takže reklamy typu: „Celebrate your life with SMRT“ (Oslav svůj život se SMRTí) jsou příjemným zpestřením jinak nudného transportu.
V Singapuru už jsme jako doma! Jdeme opět těmi starými vyšlapanými cestičkami. Ještě povinná zastávka na WC v metru, koupit vodu a hurá k Jessie.
Jessie má svůj obchůdek ve dvouposchoďové budově plné krámků. Řekli bysme něco jako obchoďák, ale jde spíš o prosklené bytečky, ve kterých jsou místo domácností obchody se vším možným. V této budově, stejně jako v této čtvrti se to hemží železářstvími, elektrikáři, přesně co potřebujeme.
Vstoupili jsme do budovy a ovanul nás známý mrazivý dech místních klimatizačních monster. Hned jsme vylovili z batohu svetry a po eskalátoru jsme vyjeli k Jessie. Vešli jsme do obchůdku Marintech a hned zahlédneme Jessie utopenou ve stozích papírů, lan a jachtařkého harampádí. Jessie vyhléhla a překvapeně vytřeštila oči: „Co tu děláte? Ja myslela, že přijedete až dvacátéhošestého!“
Chvíli zaraženě koukáme: „Mej wen-tchi, to nevadí,“ prolomím ticho. Všichni se rozesmějeme a Péťa posílá Jessie dokončit oběd, od kterého jsme jí vytrhli. My se začínáme křížovou cestu mezi regály. Tohle potřebujeme, ale ta cena! Doplňujeme seznam naplánovaného nákupu. Po téměř hodině odchází Péťa naplnit naše nové horizontální bomby na LPG a potom ještě společně nakupujeme potraviny v místní variantě tchajwanského Welcomu (takové větší samošky). Mají cukety!!! Ty už jsme neviděli ani nepamatuju. Na Tchaj-wanu prostě nejsou. To bude hostina! Už se vidím, jak na našem fungl novém sporáku připravuju naše oblíbené těstoviny s jemně orestovanou zeleninou – cuketky, pórek – je to šťavnaté, sliny tečou proudem.
Ve čtyři by měli být obě bomby naplněné. Já čekám u silnice s nákupem potravin a Péťa snáší další náklad: bomby a věci od Jessie. Je toho pěkná hromada. Taxíkem se vracíme do Raffles.
Kdyby tak taxikář věděl, že LPG bomby jsou plné! Několikrát jsme ho museli ujistit, že jsou prázdné, ale z centra Singapuru není do Raffles jiná možnost, jak bomby převést.
Jestlipak se přes přístav přehnala další sumatera, neboli blesková bouřka, která za jihozápadního monsunu přilítne z ničeho nic od Sumatry? Ráno nás jedna spláchla. Úkosem pozorujeme černá mračna na západě.
Loď nacházíme ve stejném stavu tak, jak jsme ji opustili. Všechny obavy z deště jsou ty tam a zaplavuje nás čistá radost. Stále ještě si musíme zvykat na to, že loď se prostě jen tak nepotopí, vždyť tady přežila čtyři měsíce. Uvědomujeme si ale, že stále máme několik restů v podobě děr, kterými do Janny teče.
Zbytek dne proběhl bez zvláštních událostí a úderem desáté jsme padli unavení do postele.

Leave a Reply