Ráno, brzo, moc brzo. Oči slepené, venku ještě tma, ale i Labuan už se pomalu proubouzel. Posnídali jsme, pustili si motor a byl čas na rozcvičku. Tentokrát to ale tolik nebolelo, protože jsme kotvili jen v pěti metrech. Prvních patnáct metrů řetězu jde rychle, bez kotevního vrátku. Pak je třeba „zapumpovat“ a vrátkem dobrat zbytek s naší dvacetikilovou kotvou. Chystali jsme se na plavbu po otevřeném moři a kotvit bychom neměli dříve jak za dva tři dny, takže ještě následovalo akrobatické číslo přetáhnout kotvu přes čelen a schovat jí ve skříni na řetěz.
Zpocený, ale spokojený jsem usedl v kokpitu a převzal kormidlo, které do té doby ovládala Janička. Začalo trochu foukat, takže Janička hned vytáhla hlavní plachtu. Na kosatku to ještě nebylo, respektive jsme chtěli být co nejdříve z přístavu.
 Tento mrak se nám vyhnul Čtěte dál →
Bylo kolem čtvrté odpoledne, s krátkou přestávkou na oběd jsme překládali od sedmi. Měli jsme toho už dost. Celý den bylo horko — to je tady vlastně pořád — ale dnes moc nefoukalo, takže bylo takové to lepkavo a dusno, jako když vás obalí do kusu igelitu a strčí do skleníku.
Těžce oddechujíc jsme nasedli do člunu a pomalu veslovali ke břehu. Byl odliv. Pořádný. Protože vystupujeme přes pláž pozvolna klesající do moře, museli jsme člun ještě kousek táhnout po mělčině, pak poponést z vody a přivázat k vahadlu jedné z místních lodí, my jim říkáme vodoměrky, která už seděla na dně — spolehlivá kotva.
Čtěte dál →
Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.
Čtěte dál →
„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.
„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.
„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“
Čtěte dál →
Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.
Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.
Čtěte dál →
Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.
 Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy. Čtěte dál →
Dnešní den byl jako po probuzení z dlouhého, otravného snu. Uplynulý týden jsme strávili po nemocnicích a poleháváním, skučením a chrchlání, dokonce někteří z nás s hlavou v kýblu. Ale vezměme to pěkně popořádku.
Začalo to celkem nevinně a to zcela obyčejnou prohlídkou u zubaře. Jelikož zubaře stejně jako většina lidí nemusím, úspěšně jsem obávanou návštěvu zubařské ordinace téměř dva roky odkládala. Kromě obav z možných kazů byla v poslední době dalším důvodem především podivně rostoucí osmička, která se mi začala klubat v létě v Čechách a o které jsem si i já laicky domyslela, že nejspíš bude muset ven. Nakonec jsem si ale řekla, že lepší to vyřešit tady na Tchaj-wanu, než potom skučet někde na moři. Nechala jsem si doporučit soukromou zubařskou ordinaci a vyrazila na prohlídku.
 Tak trochu nápověda, co bude následovat... Čtěte dál →
Opět jsme opustili naše útočiště v přístavu Sing-ta a vrátili se do Kaohsiungu. Teď sedím v moderně vybaveném kuchařském showroomu, kde Janička předvádí, jak udělat náš chleba, a několik dalších receptů z naší lodní kuchyně.
 Janička v předvádí lodní recepty v supermoderní kuchyni Počátek minulého týdne jsme oslavili dokončením překladu prvního ze dvou románů, které tento rok máme v plánu. Knihy by měly vyjít někdy v průběhu léta. Opojeni dobrým pocitem z vykonané práce, zbytek týdne nám utekl rychle před očima. Vydrhli jsme loď a věnovali jsme se návštěvám. Těch přišlo hned několik. První byla Jessica s rodinou. Jessica měla na svědomí organizaci naší přednášky v nadaci Tzu Chi. Původně jsme měli v plánu projet se s nimi nejdřív trochu v přístavu, kde je dost místa a většinou i větru, ale nejsou tam vlny, tudíž nehrozilo bezprostřední nebezpečí mořské nemoci. Říkali jsme si, že když se to bude našim hostům, kteří byli na lodi poprvé, líbit, vyrazíme na chvilku ven z přístavu. Jenomže zrovna skoro vůbec nefoukalo. Naši hosté byli navíc hrozně natěšení vyrazit na volné moře, a tak jsme vyplnili formulář pro pobřežní hlídku a vyrazili rovnou ven. I to chvilku trvalo, protože molo je asi tři kilometry od vlnolamů.
Výjezd z přístavu je mělký a ještě než se do nás opřelo poctivých patnáct uzlů, Janna se začala houpat po pěkných půlmetrových vlnách. Naši hosté se tvářili statečně. To není tak strašné, říkali. Pak se ale Janna naklonila, naši hosté vytřeštili oči a křečovitě sevřeli, co měli právě po ruce. Nejdřív jim zbělely klouby, pak tváře. Vzduchem začala lítat vodní tříšť. Jako první odpadli mužští členové posádky.
Čtěte dál →
Z Kaohsiungu zpět do oázy v Sing-ta jsme vyrazili podle plánu. Tentokrát jsme byli rozhodnuti, že nám do toho nesmí nic vlézt.
Poslední tři dny byly hotové martýrium. Z pohody ztichlé zátoky jsme vstoupili přímo do centra rozjeté house party. Čínský nový rok, to znamená devět dní prázdnin, zoufalé zácpy, všechny hotely v oblíbených destinacích jsou beznadějně vyprodány, dokonce i modlitební cely i toho nejmenšího z chrámů jsou pronajaty turistům.
Co nás to jen napadlo vydat se zrovna v tu nejhorší dobu zpět do Kaohsiungu?
 Janna ještě v tiché oáze klidu Čtěte dál →
Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy. Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).
 Nová plachta a lazyjacky Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.
Čtěte dál →
|
|
English
