สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Mimochodem Mimochodem « Slasti a strasti života na moři

HOKR aneb podavačská deprese

Jako milovníci českého jazyka jsme samozřejmě během našeho pobytu doma v Čechách viseli lidem na rtech a hltali každé slovo. Koneckonců žijeme v Asii už hodně dlouho a máme strach, abysme neztratili s mateřštinou kontakt. Naučili jsme se tak i pár slov odborných, jako například frikulína neboli panička, co chodí na šoping a je frí a je kůl a hlavně je in. V rámci malého extempore do tajů zednického umění, kdy jsem si myslel, že vykonávám ušlechtilou funkci podavače, mi bylo vysvětleno, že jsem vlastně jen HOKR, čili hovado k ruce. Na podavače si ještě musím něco odpracovat. Trochu jsem se ofrňoval, ale to mi samozřejmě nebylo nic platné. Stále jsem jenom podával (ha! přeci jenom na tom mém podavačství něco bude!) cihly, vozil kolečka malty a otevíral pivo (samozřejmě nožem přes ruku jako chlapi).

Fáze destrukce

Dnes jsme se pustili do výroby poličky na krabice Lock & Lock, které budou naplněny luštěninami. Prý jsou po tom dobré větry a dobré větry naší loďce velmi svědčí. Funkci HOKRA dostala Janička. Na mě, zkušeného podavače, připadlo měření, řezání, vrtání, šroubování apod. Poličku jsme vlastně už měli připravenou od včerejška, ale chtěli jsme ještě odmontovat obložení trupu a pořádně loď pod ním otřít, protože tam byly nánosy prachu už pár let staré. Akumulátorová vrtačka vesele bzučela a za chvíli jsme měli umyto a začali jsme montovat tu poličku. Já jsem ležel na posteli pod poličkou a ruce jsem natahoval po nástrojích a součástkách, které mi Janička otráveně podávala.

„Co je? Splín?“ Janička vypadala nějaká nesvá.

„Trochu.“

„Počkej, až to bude hotový, naplníš si to věcma a to tě rozveselí.“ Byl jsem samozřejmě mimo. Příčina Janiččiny mořeplavecké melancholie mi unikala.

Cídění začíná

Takhle se to táhlo celý den. Já jsem velel „přines to a podej ono“ a Janička běhala tu pro šroubek, tu pro vrták, „tyhle kombinačky ne, ty malý“… Sem tam nějaké to  uklízení bordelu, kterého jsem za sebou zanechával nemálo, ji rozhodně nemohlo dostatečně intelektuálně stimulovat. O uspokojení z manuální činnosti ani nemluvě.

Pár posledních vrtů, několik úderů kladivem a bylo hotovo. Radost veliká, poličku jsme hned naplnili dobrotami, které brzo půjdou do papiňáku.

Pak mi bylo konečně sděleno, jak je to vlastně s tou Janiččinou melancholií. Na dnešní den jsme měli v plánu ještě napojit starou pumpu od motoru na vrtačku, že bysme s ní zítra vypumpovali nádrž a přefiltrovali naftu. Problém byl v tom, že jsme si sice byli stoprocentně jistí, že tu pumpu někde máme, ale nevěděli jsme kde. Nejlogičtější úložiště bylo ve skříni v kokpitu, ale já se dušoval, že tam jsem to prohrabal a že tam to není. Janička se ale nedala, že si to ještě přehrabe sama. V rámci své podavačské deprese totiž prolezla celou loď a byla si jistá, že ta pumpa musí být jedině v místě, kde ona nehledala a nehledala tam jenom proto, že já tvrdil, že tam to nemůže být. Právě tahle kokpitová skříň je plná spousty těžkých předmětů, jako je třeba bedna na nářadí, a tak jsem samozřejmě galantně nabídl svou pomoc, že to vyhážu.

„Ale já chci taky něco dělat. Dneska mě to nebavilo, jenom něco podávám a to je hrozná nuda.“ Deja-vu! Přesně to jsem pociťoval, jako HOKR na stavbě doma. To čekání na další požadavky je tak otupující, že je člověk vlastně hrozně rád, když mu řeknou, že má přeházet metrák uhlí. Konečněěě, oddechne si, konečně činnost. Nečinnost je tak děsně oblbující.

„Nech mě to aspoň vyházet, ať mám taky pocit, že něco dělám.“ A jak řekla, tak udělala. Nejlepší na tom bylo, že za chvíli byla na světě i ta ztracená pumpa. Ale stejně ji asi nebudeme moct použít, protože je dost zlikvidovaná. Nakonec si Janička alespoň zlepšila náladu výměnou membrány na bilge pumpě.

Poučeni dnešními událostmi, zítra práci lépe rozdělíme. Já budu čistit nádrž (na což se mimochodem DĚSNĚ těším) a Janička bude čistit trup lodě, na což se, jak sama svými vlastními slovy dotvrzuje, po dnešním podavačském dni, OPRAVDU těší!

Dílo hotovo

Metamorfóza

Janiččina metamorfoza

Moje metamorfóza (Povšimněte si modrého předmětu, který vyhazuju do koše v levé části fotky)

Místo: Tchaj-wan

Aktuální klimatické podmínky: přes den 30 stupňů a více, tropické noci

Ležím na lůžku na levoboku (Péťa má to na pravoboku) a uprostřed noci se převalím z boku na bok. Nejprve si ale musím odlepit vlasy z krku a rozprostřít je za hlavou přes polštář, aby se ke mě opět nepřilepily…

Nasedáme na skútr a já si opět musím povolit původně vysoko na temeni svázané vlasy a uplést si cop, abych si mohla pohodlně nasadit na hlavu přilbu…

Míchám salát, ochucuju polévku, hnětu těsto na chleba, pracuju s epoxy, natírám, lakuju…  všude se připlete alespoň jeden můj vlas…

Ostřížím okem přehlížím celkem čistou podlahu uvnitř kajuty, když v koutku směrem, kterým obvykle fouká větrák, spozoruji chuchvalec blonďatých vlasů, Péťovy jistě nejsou…

Začínám opět pomýšlet na to, jaké to bylo, když jsem se před osmi lety nechala ostříhat nakrátko. Projistotu jsem se ještě podívala na pár fotek z dob, kdy mi nikdo neřekl jinak než Sinéad O’Connor, ale ve skutečnosti jsem byla v tu chvíli již rozhodnutá. Zdá se vám to i přes výše popsané důvody příliš radikální? Promítněte si následující situaci: Připlouváme s lodí do krásného kotviště s průzračnou azurově modrou vodou. Jen co se zasekne kotva a poklidí základně loď, Péťa skočí bez váhání do vody, zatímco já ho závistivě pozoruji z paluby a rozmýšlím se, jestli mám skočit za ním, ikdyž to bude znamenat namočit si vlasy a potom především smýt z nich všechnu tu sůl, abychom neměly z lodě rázem solný důl? Jedno je jisté, s ježkem bych byla všeho toho váhání ušetřena! A navíc, nejenže se zbavím hřebenu, gumiček apod., ušetříme i za šampón! :)

Celou metarfózu si můžete prohlédnout zde: Picasa album

Nové fotky dokumentující postup našich prací

Hurá! Opravy kokpitu víceméně dokončeny!!! Na to, jak vypadá náš kokpit nyní, a několik dalších snímků dokumentujících postup našich prací za posledních pár dní, se můžete podívat zde.

P1000633.JPG

 

Album „Lepení kokpitu“ aktualizováno

Tak to máme za sebou! Dnes jsme po zhruba týdnu konečně dokončili poslední lepení v kokpitu. Na aktualizovanou sérii dokumentačních fotek se můžete podívat v albu „Lepení kokpitu„.

P1000595.JPG

 

Cape Horn nainstalován

Naše úsilí pokračuje. Dnes jsme nainstalovali automatického kormidelníka značky Cape Horn, který funguje jenom na vítr. Teď se už teda konečně můžeme pustit za ten horizont!

Cape Horn vynalezl a na solo cestě kolem světa otestoval Yves Gélinas, který o své plavbě natočil také skvělý film.

Už se nemůžeme dočkat, až ho otestujeme naživo, ale nejprve nás čeká (už zítra!!!) nalepit týková prkna do kokpitu…

Nové fotky

Konečně jsme se dostali k tomu nahrát na stránky nové fotky – s hrůzou jsme zjistili, že ty poslední jsou z loňského léta! Pravda je ale ta, že do začátku března byly naše dny víceméně ve znamení studia a disertací. Teď už čekáme oba pouze na obhajoby (a vyšlo nám to docela pěkně, já ji mám na konci dubna a Péťa na začátku května), a tak jsme se pustili do další série oprav na naší lodi, abychom se na ni mohli konečně brzy přestěhovat! Na to, jak se nám dařilo, se můžete podívat v rubrice Album, Březen 2012.

 

Otevření Word dokumentu na poslední editované pozici

Pracoval jsem posledních pár dní s větším dokumentem ve Wordu a přestalo mě bavit hledat, kde jsme skončil. Napadlo mě napsat makro, ale naštěstí tak už někdo učinil. Potíž je ale v tom, že toto makro zanechá za sebou v dokumentu několik viditelných znaků (v tomto případě 14 asterixů ), které tam samozřejmě nechceme…

Čtěte dál →

Klubko.net v novém hávu

Trochu jsme si o víkendu pohráli s vzhledem našich stránek, které nám už dlouhou dobu přišly příliš nepřehledné a zbytečně „přeplácané“. Co z toho nakonec vzešlo, můžete posoudit sami. Dejte vědět, jestli se vám náš nový design líbí!

LyZ dobře funguje se Zotero 3.0

Lehce jsem LyZ otestoval a zdá se, že vše funguje bez problémů. Samozřejmě zálohovat, testovat! Když narazíte na problém, napište!