Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička to zvládá se svých typickým klidem, je vyznavačkou stoické filozofie, byť to popírá. Já mám už dva dny cestovní horečku. Odškrtávám seznamy, abych do nich v zápětí opět něco dopsal. Mozek mi generuje proud všelijakých „co když“ a „co kdyby“ a žaludek se mi už připravuje na to slastné pohupování a vlnění a protestuje proti strnulé nehybnosti hmoty pod mýma nohama.

Dubai nás přivítala příjemnými 21 stupni. Čekáme na spoj do Kuala Lumpuru. Tam si počkáme pár dalších hodin na poslední autobus do Mersingu, abysme tam dorazili pěkně z rána, posnídali roti telur, o kterých mluvíme už dva měsíce (Janička: tam mají ale fakt výborný roti!) a chytili trajekt na Tioman, kam bysme měli dorazit kolem oběda.

Cestovní horečka už mě pustila. Už jen pár hodin a čeká nás naše krásná loďka… posraná od ptáků a netopýrů, zatuchlá plísní, s vybitými baterkami a kdo ví na jaká krásná překvapení se ještě můžeme těšit…