Přišla

Trvalo jí to, ale ukázala se. Po dlouhé době, skoro jsem už na ní zapomněl, a nezůstala víc jak dvě hodiny. Ale to mi stačilo. Naprosto.
Co se dá dělat. Končí sezóna, začíná Jihozápadní monzun a s ním bouřky. Tahle ale byla jen takové pomazlení. Přišla od jihovýchodu od pevniny. Bude hůř až její sestřičky v následujících měsících začnou trousit ze západu od Sumatry. Ty jsou horší.

Tento rozostřený snímek budiž asi důkazem, jak děsně se mi asi musely třást ruce…

Ale i tak mi rozproudila krev. Hned jsem začal sklízet a připravovat věci, které bych mohl potřebovat. Kde je čelovka, funguje VHF, fungují světla, stůl v kokpitu sklidit, ručník na podlahu, další ručník mít po ruce, přivřít přední okno, připravit dropboardy do hlavního vchodu, vydechnout, nádech, výdech…

Na první pohled vypadala pěkně nechutně. Při zvýšenné oblačnosti nám internet moc dobře nefunguje, ale nakonec se mi přeci jenom podařilo stáhnout radarový snímek.

Když jsem to uviděl, hned jsem si pogratuloval, že mě napadlo trochu se připravit. Tohle bude možná vzrušující večer…

Mezitím vším se mi docmudila večeře, takže jsem se napůl odhodlaně a napůl vystrašeně usadil s miskou a vydličkou v kokpitu a sledoval, jak se ta temná mračna blíží.

Během několika minut znatelně potemnělo a zvednul se vítr. Janna se v tom prvním poryvu trochu naklonila, já se zapřel, abych udržel rovnováhu a pokračoval jsem v konzumaci svého výtvoru.

Pak padly první kapky, já zapad i s miskou do kajuty a běžel jsem zavřít okno.

Bouřka trvala celých dlouhých dvacet minut. Sluničko už sice nevyšlo, ale pršet přestalo stejně rychle jako začalo, vítr byl najednou ten tam a jediné co mi zbylo, byly „bobky u prdele“ (Nohavica, 2006).

Takto to vypadalo, než to přišlo

Takto, když to přešlo