Peklo

Poslední tři dny mě sužuje pekelné vedro. Teploty jsou během dne stále stejné, tedy kolem 33 stupňů, ale něco se děje. Pocitová teplota je prý na 44 stupních. Moje pocity se s tímto výpočtem shodují. Vše halí podivný opar, nefouká, je zkrátka na chcípnutí.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně si plujete, plachty krásně vypnuté a najednou to začne slábnout a za chvílí nastane bezvětří, vy si povzdechnete a začnete přemýšlet, jestli vytáhnout lehčí plachty nebo spinakr a nebo prostě nakopnout motor a trochu se tím uměle a draze vytvořeným prouděním vzduchu ochladit.

Když námořnický duch převáží nad leností, odmění vás někdy příroda do hodiny dávkou svěží brízy a vy jedete dál. Tomu, kdo podlehl a nastartoval motor, nezbývá, než pokorně sklopit uši, možná ještě kousek popojet, vymluvit se snad na dobíjení baterek, brzy totiž padne tma a pak znovu plachty vytáhnout, motor přepnout na neutrál, chvíli počkat než setrvačnosti dojdou síly, zatlačit slzu nad ztracenou rychlostí.

Tak něco takového tady asi teď probíhá, jenomže v kontinentálním měřítku. Nejde tady o výměnu tepla mezi pevninou a mořem, ale ochabnutím mamutí tlakové výše kdesi nad Sibiří a pořádně foukat nezačne za pár minut, ale až za pár měsíců. Prostě začíná mezidobí mezi monzuny a vládu na počasím brzy převezme monzun jihozápadní. Navíc prý tento rok dost vyvádí elníňata.

Naštěstí odpoledne se vítr většinou na pár hodin smiluje a odlepí z kůže vrstvy teplého vzduchu, které jí od rána obalují, osuší pot, vrátí chuť k pohybu.

Tohle divný počasí sem přišlo ve středu, kdy jsem se vypravil pro polotovar nových vesel a čtyři spíry – lišty na vyztužení plachty nad kokpit. Musel jsem jet nadvakrát, protože pobrat na skládací kolo čtyři dvou a půl metrové spíry a dvě dvoumetrová vesla se mi najednou nepodařilo a navíc spíry zapomněl truhlář zakulatit, tak jak jsme původně chtěli. Byl jsem povolán na jedenáctou, mezi převozem vesel a spír, jsem stihnul lehký oběd v malajském bufetu hned u mola a když jsem se pak se vším tím dřevem usadil kolem jedné v kokpitu, myslel jsem, že právě odbíjí moje poslední hodina.

V potu tváře a vlastně celého těla jsem přežil. Spíry krásně roztáhly plachtu nad kokpitem, na který teď dopadá méně slunečních paprsků a více stínu. A poslední dva dny se i ten raní vánek udobřil.