Velké opravy

Po letech jsme se tedy opět vrátili na Langkawi. Smyčka se uzavřela.

Náš námořní život sice začal v Singapuru, kde jsme Jannu poprvé opravovali a poprvé se na ní plavili, Singapur byl první přístav, který jsme kdy opouštěli. Ale teprve vynucený pobyt v Lumutu a potom komunita na Langkawi nám umožnily život na plachetnici pořádně poznat.

Z Langkawi jsme před lety vypluli na první delší cestu dlouhou necelých 3000 mil. Rok jsme žili na mooringu v překrásné zátoce Deep Water Bay v Hongkongu, pak jsme se přeplavili na Tchaj-wan, rok bydleli opět na pevnině a dokončovali jsme dizertace, další rok pak už sice na palubě, ale v jedné z nejoblíbenějších turistických destinací Kao-hsiungu. Když jsme vyhlédli z okna, denně jsme se dívali na vyhřezlé vnitřnosti čínských zájezdních autobusů. Ale nakonec jsme se dočkali a vypluli.

A teď jsme byli zpět tam, kde to všechno začalo opravdu naostro, a navíc nás čekala  dlouho plánovaná návštěva loděnice.

02-Dub-2014 18:55

View at Picasa

 

Měli jsme asi dva týdny na přípravy a na odpočinek. Slíbili jsme si, že si ještě Langkawi obeplujeme a trochu si užijeme, než se do loděnice vydáme. Místo výletů a poklidných příprav, jsme ale byli povoláni tlumočit, a tak jsme se sbalili a na deset dní vyrazili na Tchaj-wan.

Poté co jsme se vrátili, zbýval nám pouhý jeden den na nákup toho nejdůležitějšího. Loděnice je totiž na ostrůvku, cesta na břeh je zdlouhavá a prodraží se, protože je třeba si najmout auto. Naštěstí jsme už skoro všechno měli. Připravovali jsme se na velké broušení, loď jsme měli plnou šmyrglů a barev.

Celý postup prací jsme dobře rozmysleli. Nejprve jsme si napsali, co všechno musíme udělat, pak to, co chceme udělat, a pak jsme to začali seskupovat a řadit, aby jsme neměli zbytečné prostoje. Hlavním a nejnáročnějsím úkolem bylo celou loď obrousit, udělat novou vodorysku a boky lodě nad vodoryskou natřít dvousložkovým polyuretanem. Všechny ostatní práce byly podřízeny právě natírání.

Do maríny jsme museli přijet den dopředu. Dorazili jsme kolem třetí, zašli na recepci, kde nám řekli, že z vody půjdeme kolem jedenácté. To je dobře. Budeme mít tedy ráno ještě čas se připravit. Mě totiž chytla pořádná migréna, a tak jsem zalezl do temného kouta a zobal jsem prášky. Janička lehce uklízela.

Hned ráno jsme se pustili do díla. Vzhledem k našim plánům jsme museli loď trochu odstrojit. Sundat přední stěh s rolfokem a dočasně zajistit bukšprit lany, sundat větrnou turbínu. Docela to šlo. Když jsem se nasoukal do sedáku, že vylezu na stěžeň, abychom mohli spustit přední stěh, zahrčela vysílačka a že máme být za půl hodiny připraveni u jeřábu. Bylo deset. Protože je loděnice ovlivňována přílivem, nesměli jsme moc zdržovat. Zaváhali jsme jestli to stihneme, ale představa lézt na stěžen, až bude loď podepřená na břehu, se mi dost příčila. Nakonec jsme to zvládli velice rychle. Ona to koneckonců není žádná věda, ale to si někdy zapomenete kleště, pak šroubovák, něco se někde zasekne, a tak dále, a z lehkého úkolu je rázem boj.

Stěh jsme nechali ležet na molu, se zatajeným dechem se nechali vyzvednout jeřábem do vzduchu a po pěti letech opět zahlédli tu naší krásku zase bezbrannou a odhalenou na souši. Pracovník maríny se na ní hned vrhnul s tlakovou pistolí. My jsme seděli ve stínu opodál a sledovali, jak poslední zrnka barvy antiporostovky mizí v kanálu.

Dokud byl trup ještě vlhký, vrhli jsme se k němu s nožem v ruce, abysme si označili, puchýře v laminátu. Je třeba jednat rychle, protože, jak trup osychá, puchýře můžou splasknout. Věděli jsme asi o dvou, ale báli jsme se, že jich bude víc. Pozorně jsme celou loď obešli, hlavu přiloženou těsně k trupu. Stačí chytnout tu linii, kde se o mokrý trup láme světlo, a postupovat kousek po kousku. Jak se někde objeví boule, nejdřív ji ohmatáte, pak do ní pořádně dloubnete, aby zůstala viditelná značka. Pozor ale na oči, protože zevnitř vystříkne smrdutá kyselina. Už si nepamatuju, co je to zač, ale kapky do očí to nejsou.

Ukázalo se, že máme štěstí a většina puchýřů byla mezi vrstvami barvy. Našli jsme asi tři větší, ale žádná katastrofa. To snadno zalepíme.

A pak začalo to velké broušení. Nebralo to konce. Nejprve jsme se pustili za pomoci flexy a brusky do broušení kýlu a potom přišly na řadu boky. Loď jsme během broušení museli vždy celou zabednit, a když jsme si v poledne chtěli udělat něco k obědu, museli nejprve celou palubu pořádně osprchovat, abychom neměli všude sklolaminátový prášek. Když jsme po týdnu broušení slavnostně nanášeli první vrstvu základové barvy, stále ještě nám brněly obě ruce. Sotva ale základovka zaschla, museli jsme se znovu šmirglů, teď už dvoustovek. Ten jemný prach, který po nich zbyl, se lepil neúprosně na úplně všechno. Celý trup jsme proto pečlivě omyli, nejdřív osprchovat, pak přejet jemným roztokem jaru, abychom se zbavili všech mastnot, znovu osprchovat, nechat vyschnout a pak začalo barvení.

Z toho jsme měli vůbec největší strach. Tyhle barvy stojí pěkný peníz, pokyny k aplikaci jsou plné doporučení a varování. Rozhodli jsme se barvu nanášet válečkem a roztírat štětcem. Už jsme s tou barvou pracovali před rokem, když jsme natírali palubu, což dopadlo docela dobře, a taky jsme si to donekonečna opakovali, ale stejně jsme štětky brali do roztřesených rukou. Jestli to teďka zmastíme…

Několik prvních tahů… Vypadá to docela dobře, hele, jak se ta barva leskne, a hele jak ty stopy po štětci mizí… Válečky, které jsme si koupili specielně kvůli této barvě, začaly pouštět chloupky. Myslel jsem, že mě raní… Nakonec se ukázalo, že když barva zaschne, dají se chloupky docela snadno odstranit a stejně se před každou vrstvou barvy musí šmirglovat… První vrstvu jsme tedy zvládli. Čekaly nás ještě dvě a nechtěli jsme nic riskovat.

Ve městě jsme naštěstí dostali opravdu kvalitní, krátkosrsté válečky a lepší štětec. Pak už to šlo jako po másle. Ráno jedna strana, odpoledne druhá. Na barvu ovšem nesmí svítit slunce, takže jsme nad bokem lodi vždy vystavěli stříšku, kterou jsme po několika hodinách museli přesunout na druhou stranu. Janička nanášela barvu válečkem, já jsem byl o krok za ní se štětcem.

Brzo se na náš výkon chodili koukat všichni z okolí. Podle všech indicií se nám to docela povedlo a to co právě cítíte, to je samochvála.

Přípravy a natírání nám zabraly většinu času. Žádné prostoje se ale nekonaly, protože náš seznam byl dlouhý.

Bylo třeba naříznout a vydlabat kluzné ložisko pro hřídel lodního šroubu. Kluzné ložisko je z jakéhosi plastu a většina zdrojů radila nejdřív naříznout pilkou, pak rozlomit a vytáhnout. To ale nešlo, tak jsem se do toho pustil dlátem a za chvíli bylo ložisko venku. To byla ta snazší část. Změřili jsme rozměry pro nové ložisko a soustružník ve městě nám ho připravil. Asi jsme ho měli nechat trochu víc ubrat, protože natlouct tu potvoru dovnitř mi zabralo skoro dvě hodiny. Ruce mě brněly, hlava se mi z těch otřesů taky už v tom horku točila – nezapomínejme, že průměrná denní teplota na Langkawi byla kolem 31 stupňů. Když jsem do ložiska šrouboval červíky, aby nevypadlo, a pak slavnostně pilkou na železo ložisko zarovnal s bronzovým pouzdrem, nebyl jsem daleko od omdlení. Samozřejmě trochu přehánim, ale znáte to, když je k něčemu třeba hodně úsilí, mlátíte do toho ze všech sil a ono se to skoro nehne. Příště to snad bude lepší.

Na nové kování pro bukšprit jsme se opravdu těšili, protože jsme si ho pěkně vymysleli, náš oblíbený soustružník na Tchaj-wanu ho pěkně udělal a naleštil, a to staré kování byl nemožný hnus. Mělo to ale jeden háček. Nové kování bylo delší než to staré. To byl samozřejmě úmysl. Lépe se rozloží síly, které na kování působí, a že to nejsou síly malé, a přidáme další masivní šroub, prostě kvalitní amatérská konstrukce. Problém spočíval v tom, jestli se dostaneme zevnitř ke šroubům. Díry pro kování, které jsme navrtali zvenku, totiž mířily do temného prostoru ve špičce lodi kousek nad vodoryskou, kam se lze dostat jenom malou dírou, do níž se vejde jedna ruka. Janička na horní šroub nedosáhla. Vyměnili jsme si tedy role. Natáhnul jsem se na rozebranou postel na přídi, ruku jsem strčil až po loket do díry v přepážce, za kterou je schovaná skříň na kotevní řetěz, a začal jsem šmátrat.

Tady, mám ho. Konečkem prostředníčku jsem se dotkl šroubu. Mám ho, mám ho, křičel jsem. Pak mi ale došlo, že dotknout se je jedna věc, utáhnout matku bude ovšem trochu náročnější. Zavrtěl jsem zadkem, udělal několik píďalkovitých pohybů, nohy jsem roztáhnul jako kurtizána, abych se zapřel, tvář jsem měl připlácnutou, a nutno podotknout, i přilepenou, na nalakované stěně z mahagonu, a když mi v té díře zmizelo i rameno, dokázal jsem chytit šroub mezi palec a ukazováček. Bezva. Problém vyřešen.

To, že je problém vyřešen, ale neznamená, že je práce udělána. Příznakem této situace jsou fráze: to je v pohodě, to už jsem dělal, to půjde apod. Svůj omyl jsem si uvědomil, když mi došlo, že k utažení matky budu potřebovat nejen klíč, ale také matku. Věc relativně mrňavou a známou svou padavou tendencí. Běžná ocelová matka, zvlášť když byla předtím pečlivě ošetřena a omatlána něčím olejnatým a mazlavým, ráda spadne, upadne, vypadne a nakonec vůbec nejradši někam zapadne.

Prvním úkolem bylo dostat se z té montérské pozice, kterou bych nerad realizoval na veřejnosti. Pomocí usilovného vrtění, neslušného hekání a zuřivého funění jsem se dostal zpět do prostoru, který mi umožňoval dosáhnout jak na klíč, tak na matku s podložkou.

„A kurňa,“ řekl jsem asi. Možná to bylo i něco ostřejšího, protože jsem si hned na to vzpomněl na Ostravu a Baník, i přestože fotbalu neholduju a v Ostravě jsem nikdy nebyl.

„Já tam budu muset dostat ještě podložku!“ Teď už jsem mluvil nahlas nebo polohlasem, což já někdy dělám. Klíč jsem zatím nechal ležet. Podložku a matku jsem si narafičil mezi palec a ukazováček pod úhlem, od kterého jsem si sliboval hladký průnik šroubu podložkou a následné přesné nasednutí vnitřního průměru matky na vnější průměr šroubu, díky němuž dojde po opatrném otočení matky k zakousnutí této do onoho a celé se to spojí svazkem pevným. Technikové prominou ledabylost v terminologii.

Co vám budu povídat… stejně už to asi tušíte. No prostě a zkrátka, trefil jsem to hned napoprvé. A když jsme to tak nějak dotáhli a vyzkoušeli, ukázalo se, že rukou ty matky sice utáhnout jdou, ale až to bude na ostro, tak to budeme muset utáhnout klíčem a s tím se v těch malých prostorách nehneme, protože naše šrouby jsou moc dlouhé. Nedalo se nic dělat musíme je zkrátit. Takže jak jsme to měli lehce stažené, fixou jsme udělali na každém šroubu značku a začali to zase rozdělávat. To už je takový rituál, když opravujete loď. Něco dáte s velkým úsilím dohromady, abyste pak zjistili, že to musíte zase rozebrat, protože jste na něco zapomněli, něco si neuvědomili, nebo jste to prachsprostě zvrtali.

Teď už ale matky projevily zlovůli a začaly usilovně padat. Naštěstí se koncentrovaly v takovém dolíku, odkud nebylo úniku.

Když jsme šrouby zařízli a zabrousili, stačilo už jenom namatlat tam tmel a celé to zase smontovat dohromady. Já jsem zaujal svou krkolomnou polohu, pot ze mě tekl, ruce jsem měl otlačené, prsty odřené, jak jsem musel rvát za klíč v několika centimetrových záběrech. Nakonec jsme se ještě museli s Janičkou vyměnit, protože ona nedokázala udržet těch pár posledních záběrů.

Neuvěřitelné, jak taková malá věcička dokáže člověka odrovnat.

Nebudu samozřejmě popisovat všechno, co jsme dělali. Občas to byli prkotiny. Jako třeba, když jsme museli začít vážně pomýšlet na to, jak nakreslíme novou vodorysku. Já už to měl nastudováno. Bude to hračka. Citoslovce moc používat neumím, ale tady si to neodpustím: Haha. Hračka. Zlatý voči.

První technika spočívala v průhledné hadici, do které se napustí voda, jeden konec se přiloží k referenčnímu bodu, který určuje vertikální polohu vodorysky, a pak se chodí kolem lodě a dělají se značky. Díky fyzikálním zákonům se bude voda snažit zarovnat hladiny na obou koncích hadice. Jenomže těch fyzikálních zákonů, které v této chvíli působí, je víc a při každém hnutí hadicí je třeba hadici znovu „naladit“, buď přidáním vody, nebo jejím vypuštěním. Možná kdyby nám to někdo ukázal… prostě nějak nám to nešlo.

I zakoupili jsme laserové ukazovátko. To prý také funguje. Ukazovátko položíte na rovinu v požadované výši… brzy bylo jasné, že dosáhnout takové roviny nebude zas tak jednoduché. Začal jsem propadat panice. Naštěstí kolem prošla jedna dobrá duše, Angličan John, který asi dvacet let provozoval na Bali úspěšnou loděnici a ukázal nám jak na to. Stačilo několik podpěr, trochu provázku a bystré oko.

Z obou stran lodi se postaví čtyři kůly tak, aby ně bylo možno podélně natáhnout dva špagátky. Ty špagátky jsou přibližně stejně vysoko. Pak si jeden stoupne v přiměřené vzdálenosti od vnějšího špagátku, a zaujme takovou polohu, aby měl oba špagátky v jedné rovině. Druhý pak jde s tužkou kolem trupu a první ho navádí tužkou udělat značku v jedné rovině s rovinou tvořenou těmi špagátky.

Za chvíli vám z toho jdou mžitky před očima, ale je to účinné a přesné. Jak bylo nakresleno, mohli jsme začít natírat protiporostovou barvu. My používáme Micron Extra.

Jedním z posledních úkolů bylo namontovat nové zábradlí. Vymyšleno jsme to měli dobře, na papíře. Hlavním úskalím byla estetika. Nové kování, do kterého budou sloupky zábradlí zasazeny, bude přišroubováno skrze okraje paluby. Pro statečného jedince s vrtačkou žádný problém. Z vnějšku bude vykukovat úhledná podložka a kulatá hlavička šroubu. To znamená, že by bylo vhodné, aby ty šrouby byly v pěkné linii. Vrtat bylo nutno zevnitř, protože větší neštěstí by bylo netrefit díry v kování, které bude na vnitřní straně. Začal jsem na přídi, kde bylo nejvíc prostoru. Vrtačku jsem podložil, přimhouřil jedno oko, pak to druhé. Nic lepšího mě nenapadlo. Na kuráž jsem si v duchu opakoval, že nevrtám poprvé, zmáčkl spoušť a opřel se do vrtačky. Vrták projel skrz, vrtačku ven, nadechnout se, zamířit a pal.

Když jsem se naklonil přes bok lodi, abych se podíval, jak moc mi vrták ujel, nedalo mi to a od lícních svalů jsem si vyloudil samolibý úsměv. Nejradši bych všeho nechal a kochal se tou bezmála dokonalou symetrií, ale místo toho jsem si musel připomenout, že teď už mi zbývá vyvrtat „jenom“ čtrnáct dalších děr. Ten borec, chlapák, kumštýř, který to má v ruce, byl najednou tááákhle malinký, vlastně spíš t.khle malinkatý a místo sebejistého šklebu jsem si nasadil masku s šklebem přiblblým.

Dalších pár děr ale šlo krásně podle plánu. Občas mi to trošilinku ujelo, ale „pěti metrovým testem“ moje prohřešky proti symetrii hravě prošly. Jinými slovy, z dálky to nebylo vidět. Vrtání s vrtačkou položenou na palubě šlo krásně, ale poslední dva sloupky jsou těsně vedle kokpitu a tam se s sice vrtačkou dostanu, ale jedině když v ní nebude vrták. Takže jinak. Do vrtačky jsem zastrčil menší vrták tak, aby koukal jenom centimetr dva. Jak se díra zvětšovala, vždy jsem vrtačku povytáhl, vrták vystrčil a díru pak prohloubil o další centimetr. Jak jsem byl skrz, vzal jsem zase ten velký vrták, vylezl na žebřík a z venku díru protáhnul.

Šrouby jsme nasadili a šli se podívat, jak to vypadá. Vypadalo to dobře. Už jsme něco podobného viděli na jiné lodi a docela se nám to líbilo. A byla to opravdu velká úleva, že okovaná Janna vypadala taky dobře. Co dobře?! Vypadalo to skvěle.

Pak nás ještě čekalo každé kování vyzkoušet, zaříznout šrouby a celé to smontovat, rozmotat zábradlí, které se tři týdny válelo na trávníku vedle lodě. Ale to už byla jenom mechanická práce.

Zbývalo už jenom nalepit nové jméno na záď a dalších pár drobností.

Když nás jeřáb po zhruba třech týdnech konečně posadil zpět na vodní hladinu, Janička zařadila zpátečku a ladně zajela k nedalekému molu, kam nás správce maríny vykázal. Hned jsme vyskočili a běželi se podívat, jestli jsme tu vodorysku trefili.

Trefili jsme to. Uf.

Za dva dny na to jsme vyrazili z maríny zpět na kotvu a začali jsme zjišťovat, kde bysme mohli nechat Jannu na dva měsíce, které jsme chtěli strávit doma v Čechách.

Moc jsme toho nenafotili, ale pár obrázků je na našem Picasa Albu.