Temnou nocí za svitu delfínů

Lumut jsme opustili pod plachtami dobře známou cestou kolem ostrova Pangkor a chvíli jsme kličkovali mezi flotilou malých rybářských lodí. Malajci se na nás zubili a my na ně, byli jsme na moři, krásně foukalo, oni byli po kotníky v dobrém úlovku, všem nám bylo dobře.

Jak jsme vyjeli ze závětří kopce na pevnině, zapojili jsme větrného kormidelníka, který nezná únavy, a oddali se četbě a odměnili jsme se také trochou zevlování. Zevlování na plachetnici se dělá tak, že chvíli sedíte na zádi, pozorujete stopu za lodí plnou malých vírů, bublin a pěny. Pak se líně převalíte a civíte na horizont. Na ten lze vůbec koukat celé hodiny. A když pocítíte mravenčení v přesezených nohách, zvednete se a kráčíte námořnickým krokem po pohupující se palubě, jednou rukou se možná přidržujete, když to moc hází, chvíli se zavěsíte do ráhnoví, shlédnete ohromnou bílou plochu hlavní plachty, déle se zdržíte v průvanu mezi hlavní plachtou a kosatkou, nakloníte se přes příďový koš a dlouho předlouho pozorujete příďovou vlnu a taky jak se příď boří do vlnek, které přicházejí našikmo z jedné strany. A v uších vám hučí vítr a pod nohama šumí moře rozčísnuté kýlem vaší lodě.

24-Úno-2014 18:58

View at Picasa

 

Odpoledne se moře začalo plnit znaky civilizace. Blížili jsme se slavnému ostrovu Penang a zvýšená hustota překážek se dala očekávat. Čas od času projel nějaký člun jednotky rychlého rybářského nasazení. Vlastně nevíme, co tyhle čluny dělají. Nejspíš je to doprava ke vzdáleným sádkám, sítím nebo něco takového.

Konečně jsme se také dočkali těch dlouho očekávaných sítí. V dálce jsme zahlédli řádku černých teček a společně jsme začali hledat, kde končí. Jenomže tahle síť jako by neměla konce. Nakonec jsme se vzhledem k větru rozhodli hledat konec sítě směrem k pobřeží. Trochu si tak nadjedeme. My ve skutečnosti sítě vůbec obeplouvat nemusíme. Děláme to spíš ze slušnosti a ze zábavy. Jednak většina bójek, které jsme zatím viděli, byla uvázána na cosi, co mizelo v hlubinách, nespíš vrše na langusty. A když už se jednalo o skutečnou síť, tak ty bývají ve středu mezi bójemi většinou díky váze a matičce gravitaci hodně zanořené a lze je tak bezpečně přejet. Navíc díky Jannině plnému kýlu a způsobu zavěšení kormidla je jen velice nepravděpodobné, že bychom cokoli zachytili. Není-li tedy nikde v okolí rybář, který by nejspíš začal hysterčit, kdybysme mu vjeli do jeho drahocenných sítí, opatrně se k nim přiblížíme a klidně jedeme skrz.

Tentokrát už jsme ale byli přesezení, a tak jsme si řekli, že nám trocha pohybu neuškodí. Změnili jsme tedy kurz, což vyžadovalo přetáhnout velkou kosatku na druhou stranu, a po několika minutách jsme opravdu zahlédli konec řádky bójí. Kolem té poslední jsme udělali obrat jako na závodech a příď Janny jsme opět namířili na Langkawi.

S respektem jsme očekávali soumrak. Celou noc pojedeme kolem Penangu, a i když si vždy rádi udržujeme od pevniny dostatečný odstup (tady jsme byli asi dvacet mil na západ), stejně jsme očekávali, že pár lodí potkáme.

Jak padla tma, začal blikat penangský maják na mysu Muka (to je malajsky a mělo by to znamenat obličej). Chvilku po něm se rozsvítily i lucerničky na bójkách označujících konce sítí. Bylo jich dost.

„Dnešní noc bude dlouhá, má drahá, noc dnešní v Richmondským vězení…,“ zapěl jsem.

A byla. Jak začal opadávat vítr, přibylo i větších lodí, které si ze sítí vůbec nedělaly vrásky, naopak se zdálo, že je ty světýlka přitahují jako bludičky. My jsme se snažili držet mezi jednotlivými světýlky a čas od času jsme museli změnit kurz, protože se na nás vyřítil rybářský člun, který nás začal ozařovat lampou.

Jednu chvíli se objevil temný špatně osvětlený kolos, který neustále měnil směr a my vždy rychle vyrazili na opačnou stranu. Snad se snažil kličkovat mezi sítěmi nebo se v kokpitu té lodě dělo kdovíco a kdosi neustále strkal do joystiku, kterým se tyhle obludy řídí. Když se konečně loď ustálila na jednom kurzu, využili jsme situace a snažili se dostat co nejdál od ní. Doufejme, že se zase nestočí naším směrem. Jakmile tmou probliklo bílé záďové světlo, oddychli jsme si.

Ještě jsme minuli flotilu sepiolovek ozářených silnými halogeny, ale to už proběhlo v klidu. Kolem jedné z nich jsme projeli docela blízko, protože tyhle lodě většinou stojí, ověšeny rybářskými pruty, na jejichž koncích najdete vždy po jednom rybáři.

Když jsem se pak po půlnoci vzbudil na hlídku, Janička už měla zréfovanou hlavní plachtu a bylo vidět, že i velká kosatka bude chtít brzy trochu zkrátit. Když to dělá jeden člověk, neobejdete se to bez třískání a plácání, které by vzbudilo i mrtvého. Janička má většinou lepší cit pro chvíli, kdy už je vhodné plachty zmenšit. Já s tím často otálím a pak se dole nedá spát, jak Janna skáče z vlny na vlnu. Rovnou jsme tedy kosatku trochu skasali a Janička se zavrtala do pelechu.

Seděl v kokpitu v kalhotách, bundě a čepici, protože se s větrem docela ochladilo. Měli jsme krásnou rychlost, Janna si bez problému razila cestu skrze vlny, jenom sebou občas cukla, když jí nějaká větší vlna pleskla do boku. Většinou pak následovala slaná studená sprcha.

Asi po hodině jsem zaslechl podezřelé šplouchnutí, pak ještě jedno a po něm známý výdech. Vyskočil jsem ale byla pořádná tma, určitě nic neuvidím. Pak jsem zahlédl, jak se něco mihlo u přídě. Navigační světla mají docela velkou svítivost a pěkně ozáří kousek noční hladiny, ale pod vodu většinou moc vidět není. Pak jsem zahlédl, jak jeden delfín povyskočil v zelené záři pravého navigačního světla. Bez ohledu na vodní tříšť, která tak nepříjemně studí za krkem, když jednu schytáte, jsem vytáhl jsem víc krk a pak jsem uviděl něco úžasného.

Rychle jsem se nahnul do kabiny a co nejklidnějším hlasem vyburcoval Janičku. Když nejste zrovna na hlídce a někdo vás přijde v noci otravovat, většinou to znamená, že se děje něco nepříjemného.

„Delfíni, pojď rychle!“ To by snad mohlo stačit.

Janna se dál valila vpřed v rychlém tempu, trhavě se přehupovala přes zostřující se vlny a o občas o nějakou lehce klopýtla. Pomalu jsem se šinul na příď, jednou rukou jsem pevně svíral zábradlí a druhou držadlo na palubě. Nohavice jsem si vyhrnul a bosé nohy mi čvachtaly ve studených proudech, které se valily od přídě. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem Janičku, jak stojí v kokpitu. Už delfíny zahlédla, ale měl jsem pocit, že je trochu zklamaná, že jsem jí musel vzbudit, jenom kvůli několika delfínům v noci, kdy pořádně nejsou vidět.

„Pojď rychle na příď!“ volal jsem, hlavu zvrácenou, aby mě bylo ve větru slyšet.

Janička byla za chvíli u mě. Trochu se chvěla chladem, protože na sobě měla jenom bundu a zdálo se, že se snaží sdílet moje nadšení, když už jsem jí vytáhl z teplého pelechu.

„Támhle,“ zakřičel jsem do větru a ukázal do tmy pod loď.

Těla delfínů vlastně vůbec nebylo vidět. Pod námi se ale proháněl roj ohnivých komet, které před námi kličkovaly a za sebou zanechávaly světelnou stopu. Občas jedna z nich vyskočila nad hladinu. V tu chvíli na moment zhasla, v zelené záři se mihlo temné tělo, a jak se delfín opět zanořil a vyrušil ty milióny malých tělíček planktonu, zase se to temné tělo proměnilo v kometu, která sebou několikrát zavrtěla a bleskově projela pod přídí na druhou stranu pod červené světlo na levoboku, kde se ta rozpustilá hra proměnila v divoký rej krvavě rudých chvostů.

Ani jsme nedutali. Nezaznělo žádné „tybrďo“, žádné „tojekrása“. Prostě jsme ani nekvíkli. Jenom jsme pozorovali ty úžasné tvory, kteří nám uspořádaly takovou podívanou.

Delfíni s námi vydrželi docela dlouho. Vlastně déle než jsme se mi vydrželi kochat jejich hrou. Ve větších vlnách je příď obecně známá jako to nejméně pohodlné místo na lodi, a to jak v podpalubí, tak především na palubě. Za nohy vás chytají vlny, tělo vám smáčí mořská tříšť a hází to tam děsně. Vždycky si vzpomenu, když jsem jezdil v Krkonoších na Janově hoře na huculech a jednou se pode mnou jedna klisnička trošku splašila, když klopýtla v závěji sněhu. Najednou jsem cítil, jak mám mezi nohama místo koně vzduchoprázdno, jedna ruka mi po kovbojsku vylítla do vzduchu, ale druhou jsem stačil čapnout hustou huculskou hřívu, a jak jsem opět dosedl, nohama jsem koně pevně sevřel. Klisna zavrávorala, já vlál za ní. No, co vám budu povídat, v tu chvíli se zhmotnily všechny moje kovbojský a indiánský aspirace, už jsem se viděl jako krotitel divokých hřebců. Tak tak nějak to vypadá na přídi plachetnice, která si krájí cestu vpřed mořem rozvlněným trochu víc, než zažije člověk na rybníce. Nakonec nad námi zvítězila únava, chlad a zdravý rozum a šli jsme se ukrýt před živly do lodi.

Ostrý vítr nám vydržel až do kotviště před městečkem Kuah, kde se započalo dobrodružství trochu jiného druhu…