Lumut

Vstali jsme za kuropění a v klidu posnídali. Žádní kurové nám sice ke snídani nepěli, ale zato foukal osvěživý větřík, a tak jsme doufali, že do naší staré známé Malacké úžiny, kde jsme poprvé zakusili všechny ty slasti a strasti, které putování na plachetnici představuje, vstoupíme hrdě s vykasanými plachtami.

21-Úno-2014 14:39

View at Picasa

 

Před námi bylo nějakých 300 námořních mil. Chtěli jsme to mít brzy za sebou, ale na druhou stranu nebylo kam spěchat, a na nějakém tom půl uzlu nám proto pramálo záleželo. Také otázka, zda budeme přes noc kotvit nebo pojedeme, byla stále ještě otevřená. Prostě jak se nám bude chtít.

Nakonec jsme jeli bez zastávky rovnou až Lumutu. Tři dny a dvě noci strávené na moři proběhly v podstatě bez nějakých zvláštních událostí. Teď, když si snažíme zpětně vzpomenout alespoň na nějakou momentku, nějaký ten obrázek minulosti, a snažíme se opravdu urputně, slévá se nám celá ta cesta do jednoho bodu, a ty jak známo nemají žádný rozměr. Jistě se vám to taky stalo. Víte, že se to událo, znáte začátek a konec, ale to, co bylo mezi, se kamsi vytratilo.

Jedno je ale jisté. Naše obavy z hustého provozu a surových bouřek se nepotvrdily. Rybářů bylo nemálo, ale vždy se nám podařilo ladně se jim vyhnout. Jednou jsme museli projet přímo středem ohromné rybářské flotily, ale o nic jsme neškrtli. Nejhorší na rybářských lodích jsou oslnivá palubní světla nebo halogenové vábničky na sépie, které jednak oslepí vás, a jednak místo lodě a jejích navigačních světel vidíte jenom bílou záři. Naštěstí je-li rybářská loď zalitá takovým světlem, většinou to znamená, že se na palubě pracuje a tudíž, že rybáři jedou pomalu. Taková je alespoň naše dosavadní zkušenost.

Do kotviště v Lumutu jsme vpluli elegantně pod plnými plachtami. Vůbec nám celou cestu docela dobře foukalo, na motor jsme jeli jen asi třetinu cesty.

Na bóji kousek od břehu jsme zahlédli dobře známý trimarán Supertramp. Jeho majitel Mike, původem z Rhodesie, nám před několika lety vytrhl trh z paty, když jsme do Lumutu zavítali poté, co se polámal náš krásný motor, a mnozí z vás už vědí, že oprava motoru byla provázena dramatickým vyvrtáním díry do naší ubohé lodičky. Seděli jsme tehdy jako hromádka neštěstí v marině s rozlámaným motorem a čekali na mechaniky, než vysoustruží náhradní díly k motoru. Mike nás vytáhl na kotviště, abychom nemuseli platit drahé stání, a sdílel s námi svůj člun.

Spustili jsme kotvu, chvilku si oddychli a sledovali, jestli kotva drží. Pak jsme se vydali za Mikem. Nejspíš jsme ho vyburcovali z odpoledního spánku. Chvilku mu trvalo, než se rozkoukal, ale nakonec se zdálo, že nás poznává.

Nejdřív nás trochu překvapilo, že tady zůstal tak dlouho, ale je to pochopitelné. Má tady svůj mooring a většinu času stejně tráví na cestách po Asii. Domluvili jsme se na společnou večeři v malé čínské hospůdce nedaleko od jachtklubu.

V recepci stála stejná slečna, vlastně taková malá panenka zahalená v šátku, jako před pár lety. Významně jsme se na ni usmívali a i ona si nás pozorně prohlížela, a jak jsme řekli jméno naší lodě, hned věděla, odkud že ten vítr vane. Slovo „džana“, jak vyslovujeme jméno naší lodě, je v muslimské Malajsii dobře známé a málokterá loď se jmenuje „Rajská zahrada“.

Poté co jsme se nahlásili v klubovně a dopřáli si pořádnou sprchu, vydali jsme se do městečka koupit trochu čerstvého ovoce, zeleniny a ledu. Lumut byl ztichlý, ulice skoro prázdné. Vlastně i kotviště bylo úplně opuštěné. Od Mika jsme se potom dozvěděli, že nedaleko postavili novou marínu a že všichni zamířili tam. Ticho a klid nám „v našem Lumutu“ vůbec nevadili.

Byli jsme rozhodnutí, že hned druhý den ráno vyrazíme dál, a tak jsme poklidili loď, vyprali a pak se oddali zevlování.

U večeře nás Mike neúnavně bavil vyprávěním o jeho milované Africe, jejích krásách a problémech, utečeneckých táborech a safari. Před měsícem se prý také vrátil z Thajska, kde nějaký čas pobýval a pravidelně chodil do restaurace, kde si mu „na klín vždy sedla rozkošná slečna a celý večer ho pusinkovala“ (konec citátu). Jednou se ale ráno probudil a začal děsně zvracet. Když se doplazil k doktorovi, dozvěděl se, že se ho někdo pokusil otrávit. Mikovi bylo okamžitě jasné, že to musela být sestra té slečny, která mu tak ráda sedala na klíně. Už nějaký čas měl prý podezření, že na svou mladší sestřičku žárlila. Mike neváhal, nasedl do vlaku a rychle pryč na jih…

Usnuli jsme brzy a vůbec jsme se tomu nebránili. Na Langkawi už zbývalo „jen“ něco málo přes 100 námořních mil, tj. asi 200km, ale na to, jak byla plavba z Danga Bay pohodová, ten poslední kousek stál za to…