O orangutanech a lidech

V Kuchingu jsme pobyli asi pět týdnů. Když konečně dorazila nová kreditka, nemohlo nás tam už nic déle udržet.

Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on

Byla to ale dobrá zastávka. Marína leží sice na občas příliš divoké řece a to navíc v industriální části Kuchingu, ale do centra je to kousek, město malebné a nedaleko orangutanní jesličky, kam jsme se vypravili s Filipem a Ájou, dvěma dobrodruhy, kteří pověsili práci na hřebík, prodali byt a s batohy na zádech vyrazili na dva tři roky stopem přes Turecko do Jihovýchodní Asie a dál. A dařilo se jim velice dobře, i štěstí jim přálo a asi měsíc poté, co opustili domovinu, zjistili, že je jich najednou o jednoho víc. Jejich plány to trochu pozměnilo, ale prožili několik krásných měsíců strávených volným potápěním v Thajsku, výpravami do Vietnamu a okolí, u moře i u thajských gynekologů. Konečně si o tom můžete přečíst víc na Ficzech.cz, kde Ája popisuje pokračování dobrodružství teď už z Prahy, ale za to doplněné o dalšího člena.

Lesní lidé ve školce nedalko Kuchingu

Asi týden před naším odjezdem se najednou v maríně zdvihl povyk, že prý sem jede někdo s rozbitým motorem a že potřebují pomoc. Ukázalo se, že zas až tak moc pomoci nepotřebují, protože motor vůbec nemají. Kousek před vjezdem do maríny hodili kotvu a k molům se elegantně „spustili“ po přílivu. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Benovi a jeho manželce je kolem 30, jsou ze Švýcarska a plavili na devíti metrové aluminiové závodní plachetnici s velmi spartánským vybavením. Oba jsou umělci, Ben fotograf a jeho žena litografka, a protože její vášní je měď, tak mají navíc na palubě několik měděných plechů a lis. Více o nich najdete na Carnets de Mer.

Na ostrůvku Lakei

Byli jsme celí natěšení, jak je vyzpovídáme a dozvíme se o krásách a hlavně útrapách cruisingu bez motoru, ale nakonec nás naprosto odzbrojili, když z lodi vytáhli půlroční miminko. A tak jsme se tedy nejprve vyptali na chov malých dětí na malých lodích a teprve pak došlo na tu plavbu bez motoru.

Chvilku jí pustíte z dohledu a hned proleze každou louží. Toto je tajuplné jezírko na ostrůvku Lakei s ještě tajuplnějšími nápisy na jednom kameni na dně

Na obě témata jsme nicméně dostali podobnou odpověď. Je to krásné, ale náročné. Někdy hodně náročné. Prát plenky na moři prostě nešlo, není dost vody. Přešli proto na pemprsky a jejich skladování po použití vyřešili tak, že si na zádi přivázali velký sud, kam to vždycky mrsknou, a jak dorazí k pobřeží, sud vysypou na skládce. Je třeba zdůraznit, že takto přepluli z Langkawi přes celou Malackou úžinu a pak přes Jihočínské moře až na Borneo, kde jsme se s nimi setkali. Svého malého synka prý počali během přeplavby přes Indický oceán z Jižní Afriky – bez motoru jim to trvalo něco málo přes měsíc. Četli si, koukali na filmy, postupně vypili celou zásobu jihoafrických vín, která jim měla údajně vydržet až do Austrálie, a někde mezi tím se jim povedl povít i jejich malý „Machrrtén“. (Nakonec jsme se dopátrali, že se jmenuje prostě a jednoduše Martin. Byli to holt Švýcaři z francouzské strany.)

Ben a Martin

Melina na palubě v Kuchingu

Jinak Ben se předtím plavil několik let sám, případně s kamarádem. Dlouhou dobu strávil v chilských zálivech a fjordech, nedaleko Hornova mysu málem ztroskotal a asi rok pak loď opravoval.

Ve třech je jim ale stávající loď už opravdu trochu malá, takže jí prodávají. A pak nás Ben uzemnil napotřetí. Místo ní si už stihli v Itálii koupit slitinový 50stopý koráb. Plánují, že budou provozovat charter v Evropě a jejich hlavním cílem je jak jinak Grónsko a další chladné oblasti.

Za pár dní jsme se s nimi rozloučili. Přijel za nimi kamarád, a tak vyrazili do pěknější krajiny. Kousek od Kuchingu je přírodní rezervace, plná havěti, liján a haluzí. Hned u parku je možné zakotvit a zavítat na opuštěný ostrůvek.

Tam jsme se s nimi nakonec znovu setkali. Asi týden po jejich odjezdu jsme konečně dali Kuchingu sbohem i my. Rychle jsme vyjeli ze zkalené řeky, objeli mys nad Kuchingem a zajeli do úzkého průlivu mezi pevninou a ostrůvkem Lakei.

Zakotvili jsme kousek za Benovou lodí, poobědvali a pak jsme vyrazili na ostrůvek. Proud v necelých dvě stě metrů širokém průlivu byl pěkně silný a museli jsme trochu zabrat. Což o to, náš věrný člun to zvládl, ale Ben nám popisoval, že jeden večer se trochu zdrželi na pláži a měli co dělat, aby se dokázali vrátit k lodi. Na jejich loď se totiž vejde pouze skládací člun z překližky, velice krásný, hluboký a účinný, ale přeci jen ne tak odolný jako náš plasťák.

Ostrůvek Lakei býval dříve součástí rezervace, ale z již rozpadlých dřevěných chatrčí na pláži, které nejspíš kdysi sloužily jako informační centra pro návštěvníky, bylo vidět, že turisty asi moc neuchvacoval. Navíc velký rozdíl mezi přílivem a odlivem asi turistice také moc nesvědčil. O to víc jsme si ostrůvek mohli užít my.

Večer jsme ještě společně povečeřeli s Benem a spol. a s kuropěním pak Janna roztáhla křídla a my vypluli opět na moře. Předpověď byla více než příznivá. Severní a severovýchodní větry, 10 až 15 uzlů, nízké vlny, jasno.

Už jsme předeslali, že vše, co nám bylo rosničkami naslibováno, se vyplnilo, že to byli námořní orgie a taky, že to bylo zakončeno pádem jednoho muže přes palubu… hádat zatím můžete, kdo byl onen muž či žena…