Zpět na západ

Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.
Brzy nám začalo pěkně foukat, takže jsme vypnuli motor a na krásný bočák jsme rychle nabrali rychlost 6 uzlů. Opět jsme propadli optimismu. Se setměním se na obzoru vylouplo několik světel rybářských lodí. Většinou z toho nemáme velkou radost, ale dnes jsme to brali jako známku, že počasí se trochu uklidnilo.

Vinšna za bílého dne

Kolem půlnoci se na obzoru opět objevil temný mrak. Nevypadal tak hrůzostrašně jako ten, co jsme nedaleko odsud potkali před dvěma dny, ale zároveň to nebyla žádná přeháňka. Trochu nám to zkazilo náladu. Opět. Což o to, bouřek už se tolik nebojíme, víme co dělat, ale představa, že by nás to zase odfouklo zpátky, nás trochu užírala. Brzy jsme byli opět zavaleni přívalem vody z nebes, ale ani schovat jsme se nemohli, protože nefoukalo, takže jsme jeli na motor a kvůli nefunkčnímu autopilotovi jsme museli kormidlovat ručně.

V kotvišti u ostrůvku Tiga to hodně kolíbalo, sletovat drátky dohromady nebyla hračka... a nakonec to stejně bylo k ničemu

Když jsem se kolem třetí ráno probudil na hlídku, Janička hlásila, že si myslí, že nás to jenom lízlo a že to už jde pryč. Navíc nedaleko od nás plula obchodní loď. Asi po šestém zavolání nám odpověděl otrávený Ind. Poprosili jsme ho o informace o počasí a hlavně o té bouřce, která byla vedle nás.

„To je jenom déšť,“ procedil mezi zuby chlap na druhém konci.

„A nemohl byste nám ještě říct jaká je předpověď na další den, míříme do Kuchingu.“

„Stand by,“ odsekl Ind.

Když nás asi za minutu zavolal, řekl jen: „North to north east, gale force winds.“

Poděkovali jsme. Člověk by myslel, že ho potěší někomu pomoci, s někým si popovídat, ale jak jsme se dozvěděli od Patricka, našeho známého, kapitána obchodních lodí, hlídky mají většinou plné ruce práce s updatovaním Facebooku a hraním počítačových her. Takže když je někdo otravuje s nějakou předpovědí počasí, nesmí se jim člověk divit, jak je to hrozně obtěžuje.

Janička se zavrtala do pelechu, já si přitáhl kapuci a pohodlně jsem se usadil u kormidla. Po očku jsem sledoval, kam se šine ten mrak, ale přesvědčovat se, že to jde kolem nás, mě brzy přestalo bavit a chvíli na to se otevřela ta nebeská stavidla a lilo takovým způsobem, že jsem si neviděl na špičku nosu. Musel jsem si přisednout blíže ke kompasu, abych vůbec byl sto udržovat alespoň přibližně kurz. Trochu přifouklo, takže jsem vytáhl cíp geny, ale bylo to tak akorát na stabilizaci lodě. Rychlost mizerná. Napadlo mě, že to musí mít jediný důvod. Proud proti nám.

Aby toho nebylo málo, tak se začalo blýskat… nenapadá mě nic jiného… jako prase. Nebyly to takové ty krásně vyrýsované blesky, spíš jakési mohutné elektrické výboje nahoře v mracích. Ale bylo jich hodně a všude kolem, nejvíc — hádejte kde — no ano, mezi námi a Kuchingem. Janička mě předtím nechala spát trochu déle, takže jsem také zatnul zuby a doufal, že než se Janička probudí, bude po bouřce.

Jak přestane pršet, teak v kokpitu naštěstí rychle oschne

Kolem šesté už jsem začal únavě podléhat. Blesky už byly ty tam, déšť také trochu polevil, jenom na pravoboku jsem zahlédl jakýsi stín. Už se rozednívalo, ale slunce ještě nevyšlo. Napadlo mě, jak to že nemá rozsvícená poziční světla. Únava a bujná fantazie si hned dali jabka a hrušky dohromady a já v tom stínu viděl nejdřív takovou tu známou holandskou loď, co bloudí po mořích a dělá něco nedobrého, co, to jsem si už naštěstí nedokázal vzpomenout, ale pak mě napadlo, že to asi budou úplně normální malajští hrdlořezové a že jim dal tip ten Ind, co jsme se s ním v noci bavili, protože se nás ptal, kam jedeme a odkud jsme. Bylo jasné, že se potřebuju vyspat.

Vzbudil jsem Janičku. Zatím přestalo pršet, sem tam si ještě v dálce prásknul blesk, ale jinak se nic nedělo. Ani po větrné stránce. Bylo jasné, že už jsme zase v nějakém proudu. Byli jsme docela blízko pobřeží, a tak jsme nabrali více západní kurz a věřili, že z proudu vyjedeme.

Byl krásný den, dokonce i trochu foukalo (přímo proti nám, jak jinak), ale proud byl opravdu silný, a tak jsme pokračovali na západojihozápad a věřili, že předpověď počasí nelže a že se vítr stočí.

Stočil! Skoro přesně na hodinu. Pak se točil dál a za dvě tři hodiny jsme už surfovali s větrem v zádech a svět byl tak krásný. Nabírali jsme stále větší rychlost a se setměním bylo jasné, že jestli to půjde takhle dál, budeme v Kuchingu moc brzy. Ha! Ta představa nás opravdu pobavila. Ptáte se možná proč moc brzy.

Sprška mořskou vodou