Mořem naplavenin

Ráno, brzo, moc brzo. Oči slepené, venku ještě tma, ale i Labuan už se pomalu proubouzel. Posnídali jsme, pustili si motor a byl čas na rozcvičku. Tentokrát to ale tolik nebolelo, protože jsme kotvili jen v pěti metrech. Prvních patnáct metrů řetězu jde rychle, bez kotevního vrátku. Pak je třeba „zapumpovat“ a vrátkem dobrat zbytek s naší dvacetikilovou kotvou. Chystali jsme se na plavbu po otevřeném moři a kotvit bychom neměli dříve jak za dva tři dny, takže ještě následovalo akrobatické číslo přetáhnout kotvu přes čelen a schovat jí ve skříni na řetěz.
Zpocený, ale spokojený jsem usedl v kokpitu a převzal kormidlo, které do té doby ovládala Janička. Začalo trochu foukat, takže Janička hned vytáhla hlavní plachtu. Na kosatku to ještě nebylo, respektive jsme chtěli být co nejdříve z přístavu.

Tento mrak se nám vyhnul

Kousek za přístavem jsme ale pocítili svěží větřík, takže jsme vytáhli genu a vypnuli motor. Chvíli jsme si užívali příjemného plachtění, až jsme si všimli, že sice zuřivě plachtíme, ale nikam nejedeme. Proti nám si drze plynul silný proud, navíc jsme museli křižovat proti větru, což znamená, že jsme pro pár metrů pokroku museli vykonat mnoho práce. Kolem se míhaly remorkéry a trajekty a nás to brzy přestalo bavit. Pustili jsme si proto opět motor a trochu si polepšili se stoupáním proti větru.

Labuan dokáže být malebný

 Po levoboku jsme brzy měli Brunej. Trochu nám bylo líto, že jsme se tam nejeli podívat, ale naším cílem bylo stihnout kamarády, kteří budou na dovolené v Malajsii a se kterými jsme se chtěli vypravit z Langkawi na Phuket. Živly ale byly proti nám.

Předpověď nebyla moc růžová. Slabé a nestálé větry a navíc se ukázalo, že proti nám je také proud. Bojovali jsme, plachtili, jak to šlo, když vítr ustal, jeli jsme na motor. Ale ani fosilní paliva nám na rychlosti moc nepřidaly. Ploužili jsme se průměrně rychlostí tři uzly víceméně západním směrem, kam nás tlačil proud. Nemusím dodávat, že ta trocha větru, kterou jsme měli, foukala přímo proti nám.

Bohužel se to nepodařilo moc vyfotit, ale tohle je takové malé vodní tornádo, které jsme potkali cestou

 Druhý den, chvíli po tom, co padla tma, se ozvalo zadunění, jak něco narazilo do trupu lodě. Hned jsme vyskočili a za sebou jsme spatřili pořádný kmen. Jeli jsme na motor s vytaženou hlavní plachtou. Upřeli jsme oči do tmy před námi a spoléhali na trochu světla, které vrhala skrze oblačnou oblohu Večernice. Pak se začaly objevovat další klacky, klády, větve a další bordel.

Zpomalili jsme, já se postavil na přídi se silnou baterkou a navigoval Janičku skrze tu spoušť. Občas se objevil pořádný kus stromu, ale většinou šlo o menší větve, plast a podobně. Asi za půl hodiny začaly klacky řídnout a za pár dalších minut jsme si troufli opět přidat.

„Já myslím, že to musí být konec toho našeho proudu!“

Za chvíli naše rychlost najednou vyskočila o více jak jeden uzel. Na palubě zavládla veselejší nálada. Vítr nám ale stále nepřál a třetí den jsme už začali propadat trudomyslnosti…