สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Jeden den v drifu Jeden den v drifu « Slasti a strasti života na moři

Jeden den v drifu

Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.

20131221155746-8.JPG

Moře se nám trochu rozbouřilo

 

Znáte to, jako když se snažíte běžet čerstvě zoraným polem. Naberete rychlost, pak se vám ale na holínky začne lepit hlína, holínky se vám zouvají, vy je musíte z oranice rvát silou a pak klopýtnete o větší hroudu, to ještě dokážete udržet rovnováhu a znovu se rozeběhnout, ale pak šlápnete do hlubší brázdy, oranice vás chytne za kotníky a vy se rozplácnete jak široký tak dlouhý. Oklepete se, pusu plnou hlíny, odplivnete si, postavíte se a znova. S každým novým pádem ale zpomalíte a nakonec už jdete jenom krokem. Les s krmelcem, kde jste se chtěli schovat před deštěm, už zmizel v závojích deště a vy se teď ploužíte, těžký jíl na kramflecích a říkáte si: mám já tohle za potřebí?

Tak na malé plachetnici ve zmatených vlnách je to stejné s jedním malým rozdílem: plachetnici můžete postavit do kontrolovaného drifu (angl. heave-to). Už jsme měli zréfováno na třetí réf, takže stačilo stáhnout kosatku, stočit kormidlo a stáli jsme na místě. Loď se uklidní, netrhá sebou tak divoce, jako když se snažíte prorážet vlny a život na palubě je najednou o mnoho snesitelnější.

20131221155940-10.JPG

Uvnitř lodi se sušilo ve velkém

Taky jsme učinili další zásadní rozhodnutí, které radikálně zlepšilo náš pobyt na palubě v bouřce. Zalezli jsme do kabiny.

Jeden z nás vždy spal a druhý dál držel hlídku, ale místo abysme proseděli celou dobu v našem naprosto otevřeném kokpitu, vydaní na pospas dešti, větru (hlavnímu zloději tepla) a slané vodní tříšti jenom každou čtvrthodinu vykoukneme ven, pořádně se rozhlédneme a pak zalezeme zpátky dovnitř.

Vítr a nejspíš i proud nás pomalu sunuly severovýchodně. V drifu jsme strávili celý den a ještě i další noc. Najednou se Kuching zdál tak daleko. Další den ráno jsme zkusili bojovat proti větru, ale nedokázali jsme jet jinam než na sever, tam se nám rozhodně nechtělo, nebo na východojihovýchod, čímž bysme se přibližovali k pobřeží, což nám nepřipadalo zrovna moudré.

V Puerto Princesa jsme se setkali s Australanem Davem, který nám vřele doporučoval zastavit v malém městečku Mukah, nějakých 60 mil od naší současné pozice. Nebyl to špatný nápad. Sice se budeme vracet, ale alespoň nás tam tenhle vítr a vlny rychle zanesou. Uvolnili jsme loď z drifu, vytáhli ještě kousek geny, abychom loď stabilizovali, a hned jsme uháněli rychlostí pět až šest uzlů přímo k našemu cíly.

Je to krásný pocit, když po hodinách nejistoty a váhání si konečně dupnete a uděláte konečné rozhodnutí. Nechali jsme loď surfovat po vlnách, autopilot Cape Horn měl vše plně pod kontrolou, a pokračovali jsme v našich hlídkách zalezlí v kabině. Nikde ani živáčka, rybáři byli očividně zalezlí a my jsme měli brzy zjistit proč. Rozhodně to nebylo kvůli nějakým 30-40 uzlům, které nám foukaly.

20131222084652-52.JPG

A náklon na druhou stranu

K polednímu jsme zahlédli pobřeží. Mukah už byl na dosah. Loď dál surfovala v 3-4m vysokých vlnách a nám to najednou došlo. Mukah je městečko na řece, která ústí přímo do moře a to v hloubkách 1-2 metry. Začali jsme mít zlé tušení. Když jsme se ocitli v asi 10m, vlny se začaly zvedat do nepříjemných výšek. A pak jsme to zahlédli. Celé pobřeží bylo lemováno pásem hnědé vařící se vody, vodní tříšť z těch ohromných vln stoupala do pořádné výšky. Nezbylo nám, než si nafackovat (každý sobě samému). To není ani nedostatek námořních zkušeností, to je prostě selský rozum, že ty vlny musejí do něčeho narazit.

„To přeci musí opadnout,“ utěšovali jsme se vzájemně.

„Opadnout to musí, otázka je kdy.“

Za sebou jsme zaslechli motor, a když jsme se ohlédli, viděli jsme malou rybářskou loď, která se k nám pomalu blížila. Kousek od nás se ale zastavila, na palubě nikdo. Nejspíš v těch vlnách zakotvili a budou čekat, až se vlny uklidní.
Rozhodli jsme se čekat s nimi. Poodjeli jsme dál od břehu a nechali loď driftovat. Byli jsme dost blízko pevnině, takže jsme hned zkusili, jestli nebudeme mít signál. Za chvíli už jsme měli staženou předpověď, která vypadala velice nedobře.

Monzun má zesilovat. Čekat tady můžeme, ale nevypadalo to, že to bude jen na pár hodin, ale spíš na pár dní. Asi po dvou hodinách se nám zdálo, že vlny polevují. Vítr ustal, jak jinak, takže i vlny trochu opadly. Problém bylo ale vlnění od monzunu v severní části Jihočínského moře. Byli jsme v asi 15 metrech a vlnění bylo velmi pozvolné. Jak jsme ale nakoukli zpět k pobřeží a ocitly se v mělčích vodách, vlny se rychle zvedly. Rybářská loď byla stále na místě. Tolik jsme toužili spustit někde kotvu a v klidu se někde vyspat. Za blbost se ale platí.

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...