สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Nemoc z povolání Nemoc z povolání « Slasti a strasti života na moři

Nemoc z povolání

Jedná se o chorobu zákeřnou, přestože ne každý se jí nutně nakazí. U každého jedince se zároveň projevuje jiným způsobem a to nejen v závislosti na jedincově povolání, ale i na jeho duševním rozpoložení a nátuře. Já osobně jsem tak trochu perfekcionista a nevadí mi piplat se s detaily, a tak vlastně ani není divu, že teď po nějakých třech týdnech malování a opravování se u mě projevují symptomy choroby natěračské.

Další místo, které silně potřebuje natřít!

Další místo, které silně potřebuje natřít!

Ne že bych chodila kolem sousedních lodí a kritickým okem hodnotila kvalitu jejich nátěru či zkoumala, jak dokonale jsou natřené stropy ve sprchách – koneckonců nic takového mi ani jako natěračskému zelenáči nepřísluší. Nicméně abych byla upřímná, musím připustit, že výše zmíněným detailům věnuji větší pozornost než dříve… Moje symptomy se ovšem nejvíce projevují v noci.

Určitě to taky znáte. Celou noc se vám zdá, že se věnujete nějaké činnosti a ráno se probudíte úplně zničení, jako kdybyste místo spánku skládali fůru dříví či lopatou přehazovali metrák uhlí. No tak já teď po nocích pravidelně natírám a to hned na několika frontách!

Většinou to začíná nějakým natěračským snem, ze kterého se probudím celá zpocená. A ta žízeň – člověk by netušil, jaká fuška to natírání je! Vyplazím se z postele a poté co vypiju hrnek či dva vody, odeberu se zpět na lůžko. V lepším případě hned usnu a nejspíš si do rána ještě ve snu párkrát něco natřu.

Včera ale ne a ne usnout. Převalím se na jeden bok a v hlavě si procházím, jestli jsem před zítřejším natíráním na nic nezapomněla – válečky, odměrky, plechovka na odlití barvy… Pak dumám o tom, kolik barvy rozmíchat, aby jí bylo dostatek (tentokrát zkouším dvousložkovou epoxy barvu), a zároveň přemýšlím, jaké další prostory připravit, kdyby mi náhodou trochu barvy přebylo. Spánek pochopitelně stále nepřichází a já se převalím na druhý bok. V tu chvíli mi připadá, že lodí dostatečně profukuje a že tedy můžu vypnout větrák. Vstanu a učiním tak. Znovu si lehnu a rázem je mi horko, že cítím, jak se mi rosí krk. Přeci jenom to bude chtít ten větrák. Vylezu tedy znovu z postele, zapnu větrák a pro jistotu si přikryju nohy hadrem na ochranu před komárem či dvěma, kteří se pravidelně i přes naše moskytiéry nějakým způsobem probojují do útrob lodi a v noci nám s oblibou ožírají kotníky. Tak, třeba teď konečně usnu…

Většinou tomu tak je, ale ne včera. Zhruba po dvou hodinách převalování, kdy jsem promyslela všechny varianty zítřejšího postupu a vytvořila si v hlavě harmonogram prací na následující dny, jsem si náhle uvědomila, že jsem zapomněla vyplnit epoxy tmelem tři místa na trupu pod lůžkem, na kterém jsem zrovna ležela a pod kterým jsem plánovala zítra natírat. Když to udělám až ráno, budu muset počkat minimálně do oběda, než budu moci opravená místa zašmirglovat a začistit.

Janna v opravovacím módu - kde je kousek místečka, tam něco odložím

Janna v opravovacím módu – kde je kousek místečka, tam něco odložím

Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli to není opravdu trochu šílené, když začnu ve tři ráno míchat tmel, a jestli až začnu čelovkou svítit do kokpitových skříní a hledat kyblíky s tmelem, nějaký další soused trpící nespavostí na mě nevyběhne s náhradní kormidelní pákou (žádná lepší zbraň mě v tuto chvíli nenapadá). Nakonec jsem se přeci jen zvedla, přehodila, tedy lépe řečeno opatrně „přeložila“ matraci na protější lůžko, abych neshodila bedýnky a nářadí, které se na něm již několik dní vrší a které se den za dnem nebezpečně navyšují, jak rozebírám stále více lodního nábytku (šroubky, které jsem dříve prostě házela do malé krabičky, jsem začala slepovat pomocí maskovací pásky do „balíčků“, které si popisuju, abych věděla, kam vlastně dané šroubky patří, až budu vše dávat znovu dohromady). Pak jsem odendala dřevěné desky, na kterých matrace leží, rozmíchala si trochu tmelu a za pomoci čelovky vyplnila těch několik míst, na které jsem během dne zapomněla. Nakonec jsem usnula asi až kolem čtvrté ráno. A v šest mi zvonil budíček… Čas pustit se znovu do práce!

PS: Brzy napíšu více o staro-nových projektech a přidám více fotek.

6 comments to Nemoc z povolání