Zpět v Kudatu

Už je to opět déle jak měsíc, co jsme připluli do Kudatu, malého městečka na severovýchodě Bornea. Ani se mi tomu nechce při pohledu na kalendář uvěřit… Čas opravdu letí a tentokrát letěl ještě o poznání rychleji, protože jsme měli obzvláště napilno. Navíc na rozdíl od našeho předešlého stání v Puerto Princese, kde jsme skutečně proseděli na kotvě nad překlady do posledního dne celý měsíc a půl, tentokrát jsme strávili více času mimo Kudat. Zatímco jsme cestovali všude možně, Jannu jsme nechali v péči přátel bezpečně uvázanou u mola v místní marině (která je mimochodem zadarmo, protože ještě nebyla oficiálně otevřena, a funguje tak trochu na bázi komuny – posádky lodí se střídají v mytí sprch, sdílí prádelní šňůry s kolíčky na prádlo, těm, co odjeli, hlídají ostatní lodě, případně jim zalévají kytky a starají se o psy…)

Janna v marině v Kudatu

Janna v marině v Kudatu


Naše cestování bylo i tentokrát zejména pracovní. Jak už nejspíš víte z našich předešlých příspěvků, dostali jsme nabídku vrátit se na Tchaj-wan na týden tlumočit, a tak jsme nejprve museli na pár dní do Singapuru zažádat si o vízum. Týden po návratu ze Singapuru jsme znovu sbalili krosny a vydali se přes letiště v Kota Kinabalu (z Kudatu je to čtyři hodiny minibusem) do Tchaj-peje. Poté, co nám skončilo tlumočení, jsme si pobyt na Tchaj-wanu ještě o týden prodloužili. Ubytování jsme měli přímo luxusní u našeho kamaráda Kevina, který si nedávno otevřel vlastní B&B – vlastně takový větší byt v devátém patře s obrovskou kuchyní a nádherným výhledem přímo na kaohsiungský přístav. Přes den jsme překládali a po večerech jsme se setkávali s přáteli a známými.

Party u Kevina

Uvítací party u Kevina

Ty dva týdny na Tchaj-wanu uběhly jako voda. Před návratem na ostrov, který nám byl po osm let druhým domovem, jsme byli plni očekávání. Jaký to asi bude pocit? říkali jsme si. Najednou nám připadalo, že už jsou to věky, co jsme odtud odjeli. Budeme vůbec ještě umět čínsky? Sotva jsme ale vystoupili na letišti z letadla, bylo to jako bychom odpluli teprve včera a ne před více jak čtyřmi měsíci… Namířili jsme si to neomylně vyšlapanou cestičkou na autobusovou zastávku do centra a pak už jen odpočítávali známé milníky a budovy na cestě do města.

Tchaj-wan jsme si užili se vším všudy – od severu k jihu, přes vedra až po dva tajfuny (během čtrnácti dní!) a lokální záplavy, zašli jsme na oblíbené tchajwanské speciality a pod Kevinovým vedením ochutnali i ty, co jsme dosud nepozřeli. Na závěr pobytu jsme samozřejmě absolvovali nezbytné kolečko nákupů a naplnili krosny zásobami, které užijeme během našich následujících plaveb. Cestou zpět na letiště jsme ještě naposledy přespali v Tchaj-peji u našeho kamaráda Petra, který se po více jak deseti letech na Tchaj-wanu vrací na trvalo zpět do Čech…

Po příletu na letiště do Kota Kinabalu jsme si nejprve zašli na oběd do již známé čínsko-malajské restaurace a potom se nám podařilo stopnout si levného soukromého taxikáře, který nás svezl do centra za třetinovou cenu letištních taxi. Jízda to byla divoká. Sotva jsme nasedli, taxikář přehodil cédéčko s indickými couráky za divokou taneční hudbu, hlasitost zvýšil na maximum, a zatímco my na něj s Péťou vytřeštěně hleděli, on se za volantem svíjel do rytmu a co chvíli volant pustil, aby si k tomu ještě i tlesknul a výsknul. Za normálních okolností bychom se i zasmáli, ale z reproduktorů hned vedle našich uší se ozývalo ne zrovna povzbudivé: „I crashed my car into the bridge, I don‘t care, I love it…“ Přesto jsme cestu z letiště přežili ve zdraví a po čtyřech hodinách jízdy minibusem jsme vystoupili přímo u vrat již zešeřelé mariny.

Po návratu na Jannu jsme si konečně užívali opět ticha a relativní samoty – přeci jen jsme v marině, byť nyní napůl vyprázdněné, a ne na kotvě v opouštěné zátoce! Na druhou stranu jsme si tu ale první dva dny připadali najednou tak trochu opuštění – po té, co jsme byli na Tchaj-wanu dva týdny neustále obklopeni davy přátel a každý večer byl vyplněn nějakou sociální aktivitou, jsme si prvních pár večerů museli tak trochu zvykat na to, že nám v kokpitu dělají společnost pouze roje komárů.

Teď už jsme se ale opět s Jannou sžili a nemůžeme se dočkat, že snad do týdne či dvou vyplujeme znovu na moře! Čeká nás nejprve plavba podél pobřeží Bornea a odtud přeplavba do Singapuru, odkud zamíříme Malackým průlivem do starých známým míst – Lumutu, Langkawi, a někdy kolem listopadu už bychom snad mohli být v Thajsku…

4 comments to Zpět v Kudatu

  • Ondřej

    Na Vaše stránky se vracím pravidelně už dlouho, dychtivě hltám Vaše články, čtu celý web křížem krážem a těším se na další příspěvky. Nebudu předstírat, že Vám tenhle život nezávidím ;). Hodně štěstí do dalších dnů (a článků o nich ;)).
    PS: Vždycky se zastavím u titulku „Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco…“ a řeknu si, že napíšu u toho příštího a tak to jde pořád.. Teď ale příští není, takže vyhrál tenhle článek.
    PS2: K článku o HOKRech – existuje i méně slušná varianta ČUKR. Nedoporučuje se používat na pomocníky většího vzrůstu a sklony k fyzicky emotivnímu jednání 😉

    Mějte se fajn :)

    • Díky, diky, díky, jak mohl říct například Lenin. Komentářů, a navíc kvalitních, není nikdy dost! Trošku jsme teď byli mimo, to psaní nám samotným chybí, takže to snad bude teď už trochu lepší. Díky za rozšíření slovní zásoby! To se bude jistě hodit!

      • Ondřej

        Není zač, není zač, není zač (napadá mně, že to by nemohl říct pravý kapitalistický vykořisťovatel ;)).
        Ještě jsem Vám chtěl říct, že v nadpisu webu máte zřejmě chybku, nebo jsem nepochopil větnou konstrukci, což také není vyloučeno :D. Jedná se o „…a jejich život malé plachetnici“. Chybí mi tam předložka „na“.
        (neupozorňoval bych na to, kdyby to nebyl podnadpis celého webu, takhle si říkám, že třeba budete rádi ;))
        Hezký den!