Uvězněni v Kudatu

Když jsme před měsícem a půl opustili Filipíny a přepluli dále směrem na jih do „Země pod větrem“ (severní část Bornea, Sabah, je známá jako „Land Below the Wind“), mysleli jsme si, že máme nad tajfuny vyhráno. To jsme se ale přepočítali… Pravda je ta, že i přestože sem na Borneo tajfuny zavítají jen výjimečně, tyhle mocné cyklóny dokážou ovlivnit počasí na stovky kilometrů daleko. A tak jsme již druhý týden uvězněni v Kudatu. Ne že by tajfun přímo křižoval naši plánovanou trasu, ale nejprve minulý týden supertajfun Usagi a nyní další tajfun Pabuk nasávají a tím i zintenzivňují monzunové větry, které vanou z jihozápadu, tj. přesně ze směru, kudy se chystáme plout. Vítr by zas tak nevadil, ale v místních vodách je běžné, že monsuny významně ovlivňují proudy a plout proti větru a zároveň proti proudu o síle dvou uzlů na malé lodi není žádná legrace.

Je to tak trochu frustrující situace. Každý den ráno si pomocí programu zyGrib stahujeme „grib files“, počítačové modely vývoje počasí, a sledujeme předpovědi větrů. Každý den nedočkavě hypnotizujeme obrazovku, kdy už se konečně objeví to naše „okno“ a budeme moci odplout. Ještě včera se zdálo, že snad příští pondělí, ale dnes už je vše opět úplně jinak a až do příští středy se neočekává, že by monzunové větry měly nějak zeslábnout… Jediné, co nám dodává trochu optimistické nálady je naděje, že se předpověď do zítra třeba zase změní…
Abychom si ukrátili čas, vrhli jsme se opět do manuálních prací. Teď když máme víceméně hotovy všechny překlady, na kterých jsme pracovali posledních pár měsíců, sáhli jsme opět po kladivech, šroubovácích a vrtačce a pustili se do demolice.
Před pár dny jsme se seznámili s Belgičanem Willym, který vlastní také klasický Halberg-Rassy, a to 35stopý model Rasmus. Samozřejmě jsme ho byli hned navštívit, abychom si Janninu větší sestru pozorně prohlédli a případně okoukali nějaká vylepšení, která bychom mohli aplikovat i na naší lodi. Okamžitě nás zaujaly odtoky, které si Willie vyrobil ve spodních rozích lavic v kokpitu. Voda se tak nedrží kolem vík do kokpitových skříní a nehrozí, že zateče dovnitř. Hned jsme si tenhle Willieho zlepšovák zapsali od seznamu věcí „kudělání“, a když vyšlo najevo, že si v Kudatu ještě chvilku pobudeme, rovnou jsme se do toho pustili.
Nechtěli jsme ale vrtat do týku, který jsme před rokem tak pracně do kokpitu lepili, a tak jsme se rozhodli, že odtoky vyrobíme v rozích  laminátových lemů pod víky do kokpitových skříní. Tam se stejně drželo vždy nejvíce vody.

Namísto kovových trubiček, které použil Willy, jsme si ty naše vyrobili z polyesteru a sklolaminátu. Jako formu jsme použili kousek plastikové hadice, kterou jsme nejprve postříkali Silicotem, aby šla ze zatvrdlého polyesteru lépe vyndat.

Jako další přišla na řadu demoliční fáze, které se já osobně vždycky hrozím ze všeho nejvíc. Všude spousta harampádí, které přeskakujete a snažíte se přitom nespadnout do otevřené strojovny motoru, studánky uvnitř lodi či další „pasti“, kterou bylo v rámci oprav nutné „nastražit“. Navíc se vždycky ukáže, že aby mohla demoliční fáze vůbec začít, je třeba něco rozebrat, něco vyklidit a zaplnit tudíž kokpit, případně i kajutu krabicemi, nástroji a dalším haraburdím. Zkrátka k demolici samotné je většinou nutné nejprve provést demolici přípravnou…
Tentokrát jsme z toho vyšli celkem snadno. Stačilo vyházet dvě kokpitové skříně a odmontovat víka skříní a přenést je na chvíli na molo. Následovala trocha měření a demolice samotná mohla začít. Na každé straně kokpitu jsme nejprve vyvrtali dvě díry a to šikmo pod mírným úhlem, aby voda vytékala, i když se Janna za plavby pod plachtami nakloní. Opět lítaly všude laminátové piliny a nás i večer po sprše všechno svědilo. Dobrá příprava na opravy v loděnici, které nás čekají za měsíc a půl v Langkawi…

Poté co jsme navrtali díry a zabrousili je, vlepili jsme do nich připravené sklolaminátové trubičky – nejprve rychle tvrdnoucí epoxy modelínou a potom vše zpevnili polyesterem a sklolaminátovou látkou. Počkali jsme, až vše pořádně zaschne, a jako poslední krok nasadili na trubičky umělohmotnou hadici a stáhli ji kovovými svorkami. Pak jsme našroubovali zpět víka a mohl se provést zatěžkávací test – polití kýblem. Fungovalo to výborně! Teď už jen aby se ty monzunové větry trochu zklidnily a my si mohli naše nové odtoky vyzkoušet na ostro i za náklonu při plavbě po moři!