Proti proudu – aneb plavba Puerto Princesa-Kudat (2. část)

Přestože útesům v ústí a uprostřed Clarendon Bay jsme se bez problému vyhnuli, zajeli jsme příliš hluboko a najeli na útes, který se táhl kolem zadní části zátoky a pomalu se rozpínal směrem do jejího středu! Ke všemu ani zpátečka nezabírala a nám bylo jasné, že se bez vnější pomoci odtud hned tak nedostaneme…

Naštěstí se hned po našem vjezdu do zátoky odkudsi vynořilo několik rybářů na loďkách a jeden takový vesloval kousek za naší zádí. Zavolali jsme na něj, aby přijel blíž. Neuměl sice anglicky, ale posunky jsme mu vysvětlili, že jsme najeli na útes a potřebujeme, aby vyvesloval s naší zadní kotvou kus od Janny, kde ji vyhodí, a my se na ní zkusíme vytáhnout zpátky na hloubku.

Náš zachránce...

Hubený rybář si od nás kotvu ochotně vzal, pouze když ji přebíral, balancuje u toho na přídi svého vratkého člunu, říkala jsem si, že za chvíli nutně oba – rybář i kotva – skončí na dně zátoky. Rybář to ale „ustál“, odvesloval s kotvou zpět na volnou vodu a vyhodil ji do bahna zhruba 20 metrů od Janny. Péťa nejprve zabral za kotevní lano, aby kotvu zasekl, a potom lano protáhl průvlakem na zádi, odkud ho napnul na vinšnu pro otěže kosatky. Pár zatočení klikou, Janna se nahnula, já jí pomohla motorem a za ani ne 5 minut po nasednutí na útes jsme byli zpět na vodě!

Nakonec tedy vše dobře dopadlo, ale stejně jako po našem posledním blízkém setkání s korály v zátoce na filipínském ostrově Linapacan, po zbytek dne jsme byli oba stále ještě tak trochu roztřesení. Na nějaký výlet k majáku, ke kterému údajně měla skrze mangrovníky vézt ze zátoky stezka, jsme neměli ani pomyšlení. Jedinou útěchou a omluvou vlastní nepozornosti nám může být přiznání dvou ostřílených japonských jachtařů, s kterými jsme se setkali ve filipínském přístavu Coron. Oba toho už hodně napluli a před cestou do Filipín se mohli pochlubit tím, že ani jeden z nich nikdy na žádný korál v životě nenajel. Během kotvení v Coronu se jim to nicméně podařilo třikrát během jediného dne! Inu filipínské vody a především místní, ne právě dobře zmapované korálové útesy jsou opravdu zrádné!

Našemu zachránci rybáři jsme vysypali na znamení díků do nastavených dlaní zbytek filipínských pesos, co jsme měli v peněžence, a obdarovali jsme ho štědře cukrem – naši novozélandští známí nás před vyplutím z PP informovali, abychom se zásobili cukrem a dalšími podobnými komoditami, které jsou v místních odlehlých končinách nedostatkovým zbožím a které rybáři ochotně vymění za ryby či zeleninu z vlastní zahrádky. Náš zachránce nám vzápětí ještě naznačil, že by nepohrdl ani tričkem, kraťasy či neoprenem. Pár triček jsme mu dali, ale přebytkové kraťasy ani neopren jsme bohužel „na skladě“ neměli.

A pak to vypuklo! K naší lodi se jedna po druhé začaly sjíždět loďky s místními rybáři a následně i jejich ratolestmi. Nejprve přijeli rybáři. S prvním jsme vyměnili pytlík cukru a balíček rýžových nudlí za dvě krásné rybky k večeři. Druhý nám nabízel malou čudlu, ale my už večeři měli, tak jsme mu pytlík cukru prostě jen tak darovali. Tenhle rybář byl tak trochu neodbytný a navíc uměl trochu anglicky. Mírně nás znervoznil, když se začal vyptávat, jak dlouho tu zůstaneme, kolik nás na lodi je atd. Péťa ho pohotově umlčel, když mu sdělil, že se plavíme s děckem, ale to právě spí uvnitř lodě. Nejspíš to nebyl žádný gangster, ale děti jsou ve Filipínách opravdu zbožňovány, a tak jsme si říkali, že nevinná lež v tomto případě neuškodí.

V kotvišti jsme s místním rybářem vyměnili curk a rýžové nudle za tyhle krásné ryby!

Sotva neodbytný rybář konečně odplul a já začala grilovat ryby k večeři, dorazil malý filipínský klouček. Péťa ho pozval do kokpitu, kde si společně chvíli povídali jednoduchou angličtinou – místní děti prý chodí do školy (v tomto případě doslova „chodí“, tj. po svých) dvakrát týdně, a to do města, které je od jejich zátoky vzdálené asi 4 hodiny chůze. Klouček se zajímal, jestli máme nějaké anglické knížky pro děti či slovník, ale mohli jsme mu dát tak akorát sešit, tužku a propisku – ta byla opravdovým hitem! – a nějaké pamlsky. Neodmítl ani kousek ogrilované ryby, ale salát z cizrny velice rychle vyplivl přes palubu!

Jako další přirazili k Janninu trupu kluk s holčičkou – nejspíš mladší sourozenci našeho předchozího návštěvníka, protože přijeli ve stejné loďce. Stejně jako před chvílí jejich bratr nám nabídli jakési melouno-tykve, ale protože už jsme dvě měli, s díky jsme odmítli. Holčička byla tak trochu nesmělá, zato klučina si hned řekl o vlasec na chytání ryb. Péťa mu jeden obratem vylovil ze skříně v kokpitu a přidal ještě háček, což v něm nejspíš vyvolalo dojem, že naše loď je kouzelníkův klobouk, ze kterého vypadne vše, oč si požádá. Namísto díků vyhrkl: „A co televizi?“

„Je nám líto, ale my televizi na lodi nemáme,“ odpověděli jsme pobaveně a i jim dali každému jeden sešit, tužku a propisku a k tomu přidali sušenku od cesty. Holčička si pak řekla ještě o klobouček a její bratr vyfasoval kšiltovku.

Naštěstí se vzápětí setmělo a příval návštěvníků ustal, protože jinak bychom do rána měli loď úplně prázdnou!

Ještě jsem zapomněla napsat o naší příhodě s krokodýlem. Poté, co jsme se za pomoci místního rybáře dostali pryč z útesu zpět do hlubší vody a zakotvili, Péťa se chystal skočit do vody, aby se podíval, zda se kýl během najetí na útes někde neponičil (jeli jsme sice velmi pomalu, takže jsme na korály opravdu spíš jemně „nasedli“, než že bychom do nich vrazili, ale vizuální kontrola nikdy neuškodí). Už si nazouval ploutve, když jsem za jeho zády zahlédla, že se ve vodě mihl nějaký stín. Okamžitě jsem si vybavila varování ostatních jachtařů, že v řekách na jihu Palawanu se to hemží krokodýly. Nebyla jsem si sice jista, že můj stín byl určitě krokodýl, ale když jsou na Palawanu, který jen hned vedle, proč by nemohli být i tady na Balabacu? Hned jsem Péťu zadržela a bylo rozhodnuto, že vizuální kontrola trupu je pro tentokrát odložena, minimálně než připlujeme do bezpečnějších vod. Žádného krokodýla jsme sice potom už nezahlédli, ale když jsme se ptali našeho malého filipínského návštěvníka, zda tu mají krokodýli, odpověděl, že je pojídají co chvíli k večeři! – tj. rybáři krokodýly a ne naopak…

Jelikož předešlou noc jsme strávili na moři a střídali se na hlídkách, tentokrát jsme i přes šok z najetí na útes a historky o krokodýlech spali velice tvrdě. Ráno nás probudil v půl šesté budík, a protože opět téměř nefoukalo, říkali jsme si, že rovnou vyplujeme. Vypadalo to, že budeme stejně muset jet na motor, a tak jsme se rozhodli, že si snídani dáme až v klidu za cesty. Jenže to jsme se přepočítali! Uvnitř zátoky sice nefoukalo, ale sotva jsme vystrčili nos do Balabacké úžiny, praštila nás přes příď první vlna, a než jsme stihli posnídat, přihnala se první bouřka. Rychle jsme do sebe naházeli zbytky ovesné kaše a kafe, které bylo stále ještě příliš horké, slili z hrníčků do termosky. Potom jsme se kvapně nasoukali do pláštěnek, zrefovali hlavní plachtu a kosatku a to už se do nás opřely první poryvy.

Balabacká úžina je nechvalně známá silnými proudy, a protože se zde zároveň stýká několik proudů z různých směrů, mohou se tu snadno vytvořit vysoké a především velmi chaotické vlny. To můžeme jen potvrdit, protože jsme se pak s nimi potýkaly po zbytek dne.

Původně jsme si ještě mysleli, že bouřka rychle přejde, a vzájemně hlásili jeden druhému, kde už se obloha rozjasňuje. Nakonec jsme ale podobných bouřek zažili toho dne hned pět. Vítr a vlny nás navíc neustále tlačily na mělčiny jihovýchodně od ostrova Balabac. Naším cílem bylo před setměním doplout mezi malajské ostrovy Balambangan a Banggi 30 mil jižně od Balabacu, kde jsme plánovali přes noc zakotvit a druhý den přeplout zbylých 30 mil do Kudatu, malého přístavu na severovýchodním cípu Bornea. Abychom dokázali držet lepší kurz vůči našemu kotvišti a vítr s vlnami nás nesnášely příliš na mělčiny, rozhodli jsme se plachtit za pomoci motoru. Poté, co nás jeden z poryvů během první bouřky položil na bok – naštěstí se vysypaly pouze knížky z jedné knihovničky, kterou jsme před vyplutím zapomněli zahradit plaňkou – dali jsme do hlavní plachty pro jistotu ještě jeden ref a střídali se u kormidla.

Přeplavba Balabacké úžiny, docela se to naklánělo...

Péťa to bral s úsměvem! Já taky, jenom jsem byla zabrána v momentě soustředění!

A teď jedno malé přiznání: jestli jsme tu kdy na našich stránkách tvrdili, že naše lanoví nehvízdá, tak to bereme zpět. Možná že nehvízdá tak intenzivně jako na ostatních lodích, ale pravda je ta, že po dvou bouřkách jsme rychle přišli na to, že přestože nemáme větroměr, na silnější poryvy nás okamžitě a spolehlivě upozorní pískot z lanoví. Jakmile jsme tedy zaslechli směrem od stěžně svistot, rychle jsme trochu popustili otěž hlavní plachty, abychom si nezopakovali znovu ten poněkud přehnaný náklon z rána, a otěž zpátky dotáhli, až když hvízdání ustalo. Takže nám vlastně spíš hvízdá ve stěžni, než v lanoví…

Přestože jsme se pomalu, ale jistě přibližovali k našemu kotvišti, začali jsme se tak trochu obávat, zda se stihneme dostat do stínu mezi ostrovy ještě před setměním. Zrovna když už jsme se přiblížili natolik, že jsme zahlédli i vjezd do úžiny mezi ostrovy a začali se těšit, že už brzy budeme v zákrytu, pryč od větru a vln, zpozorovali jsme, že se k nám žene další bouřka. Bylo už skoro pět hodin, do setmění zbývaly necelé dvě hodiny. Temná linie mraků se rychle blížila a za chvíli nám mraky a déšť zcela zakryly výhled na ostrovy. Místo obrysů země jsme teď viděli pouze neprůhlednou šedobílou clonu. Nehodlali jsme riskovat další najetí na útes, a tak jsme chtě nechtě – v tomto případě opravdu nechtě – udělali obrat proti větru a zamířili ven na volné moře a pryč od našeho cíle!

To byl opravdu frustrující pocit. Naštěstí zhruba po půl hodině bouřka částečně odešla a my se znovu otočili na náš původní kurz a zamířili zpět k ostrovům. Kotvu jsme nakonec spouštěli již za soumraku vedle skupiny rybářských lodí. V kotvišti byla ještě další plachetnice, ale byli jsme příliš unavení na to, abychom spouštěli člun na vodu a vydali se je navštívit. Odhadli jsme, že museli vyjet z Kudatu a míří tedy opačným směrem než my – do Filipín. Po večeři, cca v 8 hodin, jsme oba začali zívat, a tak jsme se nepřemáhali a rovnou zalehli. Obávali jsme se, že se následující den budeme muset potýkat ze stejným počasím a chtěli jsme se na to pořádně vyspat.

Druhý den ráno jsme vstali hned po páté – tentokrát jsme nechtěli nechat nic náhodě a rozhodli jsme se nasnídat v klidu na kotvišti. Větrný stín ostrovů jsme opouštěli za rozednění. Rybářské lodě v noci odpluly a také druhá plachetnice měla již rozsvícená poziční světla a připravovala se vyplout. Obloha byla o poznání jasnější než předešlého dne. Že by naše obavy byly neopodstatněné? Podle předpovědí měl toho dne začít zesilovat monzun, takže jsme se raději psychicky připravovali na tu horší variantu.

Nakonec jsme ale měli opět štěstí. První dvě hodiny ještě foukal silnější vítr a Janna se za pomoci plachet drápala na vrcholy zhruba třímetrových vln, ale už od rána jí k tomu svítilo sluníčko a jen co jsme se dostali do stínu Bornea, moře se znatelně zklidnilo a my vytáhli namísto pláštěnek klobouky, sluneční brýle a opalovací krém. K obědu jsme si uvařili rizoto ze zbytků čerstvé zeleniny z Filipín a kolem jedné už jsme zahlédli vjezd do kudatské mariny.

Poslední den plavby bylo opět krásně, na obzoru Kudat!

Pořád slušně foukalo, a tak jsme byli před vjezdem mezi mola tak trochu nervozní. Přeci jen už to bylo pár měsíců, co jsme naposledy k nějakému molu zajížděli! Mola v místní marině jsou navíc specielně krátká a prostory mezi nimi tak úzké, že se tam dvě širší lodě prostě nevejdou. Později jsme se dozvěděli, že marinu původně vystavili pro menší motorové čluny místní pobřežní stráže – to by vysvětlovalo ty rozměry! Místo motorových člunů ale teď byla marina plná plachetnic, které se účastnily velké malajsko-indonéské regaty a které tu teď čekaly, než si malajská a indonéská strana mezi sebou vyřeší nějaké byrokratické nesrovnalosti. Ve skutečnosti tu zbývalo pouze jediné volné místo!

Naštěstí nás hned, jak jsme se přiblížili k molům, zpozorovali naši známí Dave a Jackie, kteří nás přesně k tomuto místu navedli a stáli v pohotovosti, připraveni pomoct nám s lany. Péťa byl na pravoboku s vyvazovacími lany a já nervózně svírala kormidelní páku. Právě jsme zahnuli  do úzkého prostoru mezi dvěma rameny mariny, která byla plně obsazena loděmi. Nalevo od nás bylo naše místečko. Trochu jsem si nadjela a už se chtěla stočit dovnitř k molu, ale náhle se přihnal větrný poryv a my museli chvíli počkat. Poryv nás naštěstí nenafoukl na žádnou loď, ale zkazil mi nadjetí a já musela v půlce obratu začít couvat, a to je něco, co Janna nedělá ráda. Tentokrát se mi to ale nějakým zázrakem povedlo a pak už sem Jannu navedla do mezírky mezi molem a sousední lodí, jejíž majitel náš parkovací manévr celou dobu pozorně sledoval s fendrem v ruce. Uff, tak to bychom měli!

Uvázali jsme lana, objali se s Jackie a Davem na přivítanou a vděčně přijali každý po sklenici džusu s kostkami ledu. Po šesti dnech jsme tedy byli v Malajsii. Tentokrát jsme plavbu proti proudu a monzunovým větrům přestáli téměř bez úhony. Co nás ale čeká na té další směrem do Singapuru…?

Mapka plavby (i naší aktuální GPS pozicí)