Máme to v kapse a ze Singapuru cesta dlouhá

Už dva dny jsme na souši, spíme na smutně statické posteli, bereme za kliky, otáčíme vodovodními kohoutky, taháme za splachovadla západních i tureckých záchodů, čistých i pěkně nechutných. Prostě jako úplně normální suchozemci.

Do vražedného tempa, kterým Singapur žije, jsme ale zapadli docela rychle. Asi to bude také tím, že zrovna dokončujeme úpravy dvou tchajwanských románů, které jdou v září do tisku a překlad velké knížky od známého britského jachtaře Toma Cunliffa. Kdo ho kdy četl v originále, ví, že se to tam překladatelskými oříšky jen hemží.

Stejně už se ale těšíme zpátky do poklidného Kudatu.

20130807-080458.jpg

Nejdůležitější ale je, že jsme uspěli a Tchajwanská ambasáda nás obdařila vízy na jeden měsíc.
Hodně, opravdu hodně jsme si oddechli. Za týden se tedy vydáme zpět na Tchaj-wan. Už jsme to oslavili a myslím, že to budeme slavit ještě celý týden.

Nejdřív nás ale čeká cesta zpět do Kudatu. Původně jsme měli několik různých plánů jak náš výlet za vízy zorganizovat. Nejlepším se nakonec ukázal plán č. 3: Kota Kinabalu – Singapur v neděli, kdy jsou levné letenky, získat víza a pak autobusem do Kuala Lumpuru a odtud do Kota Kinabalu. Během týdne mají totiž letenky ze Singapuru skoro trojnásobnou cenu.

V pondělí nám na tchajwanském zastupitelstvu sdělili, že pasy dostaneme druhý den odpoledne, vyrazili jsme proto hned zpět na letiště koupit si letenky (připomínám, že nemáme kreditku, takže veškeré operace provádíme tváří tvář skutečným lidem a skutečné valuty putují z ruky do ruky).
Koupili jsme si nejlevnější letenku na středu večer, abychom měli dost času dostat se na letiště, protože se Singapuru je to asi 5 hodin cesty do KL a pak ještě asi hodina na letiště.

Dostat se do KL nemůže být takový problém, říkali jsme si. Chyba lávky! Právě totiž probíhá Ramadan a ten je zakončen svátkem Hari Raya (čtvrtek a pátek jsou prázdniny) a na středu už bylo vše kompletně vyprodáno. Inu, trochu jsme si zvykli na to, že dá-li počasí, s lodí se můžeme sebrat a vyrazit, kdy se nám zachce. Naštěstí se nám podařilo sehnat jízdenku na úterní půlnoc. Cestou se trochu prospíme, do KL dorazíme brzy ráno, v klidu se přemístíme na letiště, najdeme zásuvku, pustíme počítače a budeme pracovat až do odpoledne, kdy nám to letí.

Teď už sedíme na letišti LCCT kousek od KLIA, trochu rozespalí, ale připravení na další úspěšný pracovní den, tentokrát v prostředí trochu méně malebném a mnohem hlučnějším, než jsme zvyklí, ale jak se do toho ponoříme, tak stejně nebudeme vědět o světě.

Jedinou nevýhodou nočního cestování ze Singapuru je hranice, která je cca půl hodiny až hodinu od centra, takže jak se uvelebíte a usnete, hned vás zburcují, zavazadla si musíte naložit na záda, hranici přejít pěšky a na druhé straně zase nastoupit do autobusu.

Háček je v tom, že autobus čeká jenom půl hodiny. To znamená, že když vás celníci zdrží, autobus vám klidně ujede.

No hádejte, na koho si celníci zasedli?

První šla Janička. Celník byl mladý Malajec, trochu zamračený, což je takový jejich běžný výraz, ale bylo 0:45, takže se jeho pracovnímu nadšení člověk nemůže moc divit. Chvíli listoval Janiččiným novým pasem a pak se naklonil ke kolegovi a začal s ním probírat razítko, které jsme dostali od námořních celníků v Kudatu.

Z Filipín jsme totiž odplouvali s úplně plným pasem a do Malajsie jsme proto vstoupili na pasy fungl nové. Celník v Kudatu něco takového viděl asi poprvé a požádal nás o staré pasy a pod razítko, které natisknul do pasů nových napsal poznámku o našich starých pasech.

Právě tahle poznámka naprosto zmátla toho mladého rozespalého celníka v Johor Bahru. Aniž by si nechal něco vysvětlit, sebral oba naše pasy a odběhl pryč. Lidí ubývalo a autobusy jeden za druhým odjížděly. Zbyl jenom ten náš a vlastně ještě jeden se skupinou studentů bojových umění, kteří si převáželi nějaký čínský posilující lektvar, který se celníkům moc nezamlouval.

Čekali jsme asi jenom pět minut, ale zdálo se to jako věčnost. Nebáli jsme se, že nás do Malajsie nepustí, důvod k tomu neměli, ale trochu jsme měli strach, že nám ujede ten autobus.

Na konci celní haly jsme zahlédli prosklenou místnost a za závěsem zahlédli našeho celníka, jak se sklání k paní v burce. Vypravil jsem se za nimi. Dveře byli otevřené. Nakoukl jsem a zaklepal. Mladík vzhlédl a pokusil se mě zaplašit mácháním rukou. Spolu s ním ale od počítače vzhlédly také dvě muslimské dámy, kterým se na mojí nabídku, že jim to mohu vysvětlit, rozzářil obličej, protože očividně nevěděli, co si s našimi pasy počít.

„Vy jste do Malajsie přijeli kdysi lodí na starý pas, že jo?“ řekla paní, která podle frček vypadala na šéfku.
„Přijeli, ale já myslím, že vás spíš trápí ten odkaz na staré pasy.“ Paní pokývala hlavou a když jsem s výkladem skončil, řekla „jó, takhle“, usmála se a omluvila se, že nás zdrželi. Já jsem řekl, že to nevadí, že se ale bojíme, aby nám neujel autobus. Paní podala pasy mladíkovi, který je zklamaně převzal a vedl nás zpět ke svému pracovišti, kde nám udělil razítka a otráveně nám pasy předal.
Řidič už na nás nervózně čekal hned u východu z celní haly a nahnal nás do autobusu. Hned jsme usnuli a probudil nás až reproduktor, když jsme po čtyřech hodinách spánku dorazili do Kuala Lumpur.

Taxíkem jsme dorazili na stanici KL Sentral, odkud jezdí autobusy na letiště, posnídali jsme v jídelně vedle letiště, kde teď sedíme a civíme do monitorů. Z Malajského poloostrova se tedy asi dostaneme bez problémů. Vlastně mě napadá, že jsem ještě nikdy neletěl vnitrostátním letem. Snad se bez problémů dostaneme i z Kota Kinabalu a taxíky nebudou kvůli svátku Hari Raya předražené a že vůbec pojedou…

3 comments to Máme to v kapse a ze Singapuru cesta dlouhá