Smětištěm ostrovů a útesů

Poslední noc v zátoce Bacuit byla klidná. Jako ostatně většina předešlých nocí. Ráno jsme hned na sedmou vyrazili pro vodu a pak jsme napůl na motor napůl na plachty opustili Corong-Corong. Naposledy jsme se zahleděli za Minilocem, projeli kolem pláže Commando a pak zamíříli úžinou kolem El Nida na sever.

V nejsevřenějším místě úžiny se proti nám vyrojil houf lodí, které rozvážely turisty po atrakcích. Začali jsme dumat, jak se s tím rojem nejlépe minout, ale tady byla veškerá pravidla lodní dopravy na nic, tak jsme prostě drželi směr a hbité bangky nás snadno sami objely. Vlastně to tak bylo správně, protože jak jsme jednotlivé bangky míjeli, foťáky cvakaly, prostě byli jsme atrakcí a jako celebrity si můžeme plavat, kam nás nastavení plachet nutí a ostatní nám musí hezky z cesty. Než nás minula poslední loď, ruce už nás od mávání bolely.

Duha ráno na kotvišti poblíž ostrůvku Calabugdong

a koukám na duhu...

Hned za úžinou se do nás opřel svěží vítr, a my začali vymýšlet, kam až dojedeme a v kolik tam budeme, ale než jsme to spočítali, vítr ustal. Po chvíli plavby na motor se zatáhlo a za chvíli už jsme opět pádili pod plachtami, přímo na kotviště, kde jsme zamýšleli strávit noc. Spustil se pořádný tropický liják, takže nebylo vidět dál než na sto, dvě stě metrů. Jeli jsme ale moc rychle a naše zamýšlená trasa vedla podél skal, takže jsme defenzivně změnili kurz a zamířili kolem vnější strany ostrova, který nám stál v cestě, místo abysme jeli kratší cestou kolem pobřeží. Mohli jsme sice kurz korigovat podle elektronické navigace, ale tu my se snažíme brát hodně s rezervou a když se nemůžeme přesvědčit vlastníma očima, že jedeme, kudy nám elektronika tvrdí, že jedeme, radši tudy nejedeme.

Byla to sice intenzivní, ale krátká přeháňka. To, co jsme si najeli ven na volné moře, se nám náramně hodilo, protože teď jsme měli krásný bočák a Janna vesele upalovala přímo ke kotvišti, kam jsme dorazili kolem jedné hodiny. Kotvu jsme hodili do vody a nohy na stůl. Na zbytek dne jsme si naordinovali četbu románů. Abyste tomu rozuměli, četba beletrie je obecně považována za formu odpočinku, zlí jazykové by řekly i zahálky, v našem případě je to ale zároveň nutná součást povolání. Prostě potřebujeme si rozšiřovat obzory, kdo jak co vyjadřuje, jak popisuje svět, jak kouzlí se slovy.

Celé odpoledne ale pršelo, vlastně spíš poprchávalo, takže jsme museli být zalezlí v lodi. Takový ubrečený den krásně doplnil to, co se odehrávalo před našima očima na stránkách knih — pardón, na displejích našich Kindlů.

Ráno jsme vstávali pomalu, byť kolem páté. Z postele nás vytáhlo slunce a příjemný větřík, který se kasal, že nás vyfoukne ven z kotviště, hned jak zvedneme kotvu. Nenechali jsme se ale zmást, v klidu jsme se nasnídali a bylo po větru. I tak jsme statečně vytáhli plachty a vydriftovali z kotviště ven. Chvíli jsme si hráli na klasiky a bojovali jsme o každý závan, o každou píď a skutečně jsme vykazovali pozitivní pokrok naším směrem — v průměru asi deset metrů za hodinu. Těžký je osud námořníka… pokud nemá motor. Byl vydán pokyn a za chvíli se Janna otřásla, jak těch našich 14 párů koní zaržálo.

 Stejně jako předchozího dne nás z hlomozu techniky vykoupila bouřka. Severní mys Palawanu jsme objeli jestě ladně v krásné trojce (síla větru podle Beufortovy stupnice), chvílemi nás zvlažilo pár kapek zanesených větrem. Jeli jsme perfektně na hraně té bouřky a to se nám moc líbilo. Jak jsme objeli sever Palawanu, zamířili jsme na jihovýchod a vítr jsme teď měli z předoboku. Najednou se do nás začal opírat pořádnou silou, po palubě se začala valit voda, byl čas réfovat. Navíc se blížilo poledne a Janička začala chrastit hrnci a vařečkami. Přeci jenom se v lodní kuchyni pracuje trochu lépe, když není sporák nakloněn 45 stupňů. My totiž nemáme sporák v pohyblivém závěsu, takže když je horší počasí, zpomalíme a přípravu a konzumaci pokrmů si vychutnáme v relativním klidu a pouze v mírném náklonu.

Na večer jsme měli vyhlídnutou pěknou zátoku, ale počítali jsme s jiným směrem větru. Bylo jasné, že bysme tam sice zakotvili, ale asi se moc nevyspali. Plavba na moři je krásná tím, že si můžete zastavit, kde se vám zachce (s několika málo výjimkami). Jediným problém je většinou vítr. Pokud fouká přímo do zátoky, ve které kotvíte, loď se na vlnách snadno divoce rozhoupe a vy se prostě nevyspíte. Bylo třeba popojet o ostrov dál.

Zoufale jsme prohlíželi všechny mapy, které jsme měli k dispozici, ale nic se nám moc nezamlouvalo. Dobrá kotviště byla otevřená špatným směrem, všude spousta útesů, osamělých ponořených skalek, děsnej bordel, jako by tady někdo ty skaliska rozházel bez ladu a skladu, a navíc bylo pozdě odpoledne a v tropech se setmí rychle a bez varování. Nevím jestli jste někdy jako malí zlatokopové prolézali smětiště. Vedle Tábora, města mého dětství, byla vojenská základna tankistů a na tamním smeťáku se dalo najít leccos užitečného. Ale jak vás tam zastihl večer, když jste si už neviděli pod nohy, to jste pak museli obzvlášť opatrně našlapovat.

A tak jsme i my teď opatrně našlapovali, jedny oči přilepené na hloubkoměru a druhé na vodě před námi, každá změna barvy mohla znamenat blížící se útes, hlavně pomalu. Když už na něco najedeme, tak to nesmí být v rychlosti, Janna má hroší kůži, leccos snese. Ale my jsme strašpytlové a radši chybujeme, tím že jsme opatrnější.

Vypadalo to, že na východní straně ostrova Palawan, prostě foukalo jinak než na západě. Nakonec jsme si vyhlédli ostrůvek, za který bychom se mohli schovat. Navíc byl na vnější straně velké zátoky, kterou jsme právě proplouvali, takže kdyby se něco v noci přihnalo, mohli jsme snadno utéct na volné moře Sulu.

Ve Filipínách ale nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Mapy jsou dobré tak akorát na kamení, které vám může stát v cestě, ale jako informační zdroj o lidských výtvorech umístěných na hladině, jsou na nic. Ostrůvek, který jsme si vyhlédli, byl doslova obklíčen farmami na perly. Perlové farmy jsou vlastně řady bójí v několika metrových rozestupech. Už jsme se těšili na noc na kotvě, moc se nám nechtělo jet dál přes noc, i když i to by byla dobrá a bezpečná volba. Nakonec jsme se schovali na severní straně ostrova hned vedle. Kotva se zakousla do korálů šest metrů pod námi. Stále dost foukalo, ale naše kotviště bylo kupodivu docela klidné. Krásná noc a krásnější ráno.

Další ráno na vodě

Calabungdong a jeho okolí plné rozházených útesů a ponořených skal jsme opustili v příjemných 10 uzlech, polojasno, naprosto krásné počasí. Vyrazili jsme časně, snídani jsme si dali za cesty. Vážně jsme uvažovali o tom, že to vezmeme dál od břehu na volné moře a pojedeme až do Puerto Princesy. Počasí k tomu rozhodně vyzývalo.

Příď se boří do vody, rozrazí vlnu, která se vyvalí šikmo do strany jako by od lodi utíkala, bílá pěna jí stříká od huby, zuří. Sedím na zádi, loket frajersky vystrčený z okýnka, vlastně jen opřený na vinšně, protože my v kokpitu žádná okýnka nemáme. Nejdřív zaslechnu hluboký baryton vlny na přídi, to ještě hudruje, vyrušili jsme ji z klidu, a jak ta vlna sklouzne podél boků Janny, ozve se jemné šumění, ztrácí sílu, vrací se domů, mizí v moři.

Rozhodli jsme se jet non-stop do Puerto Princesa. Několikrát jsme naše rozhodnutí vokalizovali, aby bylo jasno, že naše rozhodnutí mají váhu. Osladili jsme to několika argumenty a přidali pár moudrostí a pouček vyčtených z knížek, a pak nás to krásné počasí opustilo a my jako totální masňáci nakopli motor a vyrazili do kotviště, které jsme si velmi rychle vyhlídli. Aby toho nebylo málo, bezvětří nám zpestřila mohutná linie přeháněk. Přehnalo se jich přes nás celkem pět. Nejdřív na pár minut pořádně foukalo, pak se spustil ceďák, foukat přestalo a pak asi půl hodiny pěkných 15 uzlů. A tak dokola. U třetího opakování jsme si řekli, že už je čas na derniéru. Vody už jsme měli nachytáno dost, takže nechápu, proč muselo pořád tolik lejt. Opakovaný vtip přestává být vtipem, že?

Jak jsme dorazili do kotviště ve velké zátoce na východě ostrova Duraman a kotva se zakousla do korálů pod námi, chytla mě mánie. Kolem nás plácala jedna ryba vedle druhé. Jako pes jsem pobíhal po palubě a ňafal po těch plovoucích živočiších jako smyslu zbavený. Nakonec jsem nahodil udici a k mému nadšení se k ní hned přihnala malá sépie. Chvíli do té umělé návnady šťouchala a pak otráveně odplavala. Nebudu to natahovat. Prostě jsme tam stál jako tydýt, vlasce mi schlýple visely do vody a nechytil jsem nic. Kdysi jsem četl, že když fotbalový tým, kterému fandíte, prohraje, mužští fanoušci mají oslabené mužství. Bez ohledu na to, co si myslím o fotbalu, nechytit rybu, když se člověk tak snaží, opravdu moc sebedůvěry nedodá.

 Ráno jsme zvažovali, zda v této zátoce nezůstat do dalšího dne, pracovat a pak zase popojet. Nakonec jsme se ale rozhodli vyjet a kdyby nefoukalo, tak jsme měli na jihu Duramanu vyhlídnutou zátoku, která by nám měla poskytnou trochu ochrany před jihozápadním větrem, který se měl přes noc rozfoukat. Loudali jsme kolem krásného pobřeží Duramanu a poprvé v dálce spatřili oplachtěné filipínské bangky. Jak jsme vyjeli zpoza útesu a dvou malých ostrovů, zvedlo se vlnění. Naštěstí ho doprovázel i silnější vítr. Janna byla plně ustrojená a řezala si to těmi vlnami jedna báseň. Bylo to takové důstojné vlnění. Moře bylo vlastně klidné, ale odkudsi zdáli, kde asi zuřila bouře, přicházelo to vlnění, moře se vzdouvá, pomalu v dlouhých asi metr a půl vysokých vlnách. Je to něco jiného, než když rychlá bouřka moře rozorá a ono hystericky prská a kope, jak je typické pro severní Jihočínské moře a Tchajwanskou úžinu. Sami jsme si to vyzkoušeli cestou z Hongkongu a pak ještě při našem pokusu opět Hongkong navštívit.

Za tímhle krásným ostrůvkem se najednou zvedly vlny

Vlnění bylo rozvláčně táhlé. Janna přes něj statečně šplhala. Občas ale přišly dvě vlny těsně za sebou. Na první Janna vyšplhala, unavilo ji to, zpomalila, na vrcholu vlny odpadla od větru, aby nabrala dech, naklonila se, že se zase rozjede, vezme to z kopce, ale najednou ji ta druhá vlna plácla přes čumák. V takovou chvíli ve mě vždycky hrkne, nedostává se mi dechu. Chci plachetnici pomoci, ale kormidlo reaguje jenom pomalu. Pak ale Janna zase odpadne od větru, pořádně se nadechne, kýl se zakousne a ona vyrazí opět vpřed. Ve skutečnosti stále jedeme. To jenom moje netrpělivost a touha po neustále kontrole ruší ladný pohyb lodi.

Nemohli jsme se toho krásného oceánského plachtění nabažit. Stále jsme se prali o kormidlo, ten kdo kormidlo zrovna neměl, radil tomu druhému, jak má jet, jak by to bylo lepší, zatímco ten u kormidla mával rukou „počkej si, až přijdeš na řadu, teď to mám já, tak nekybicuj“. No dobře, s barvou ven. Pachatel kybicování jsem většinou já, obětí pak Janička. Její trpělivost je ovšem bezmezná, a když mě občas zchladí, dám na chvíli pokoj. Někdy i na celou minutu.

A jak jsme si tak vesele vyměňovali kormidlo a názory, nevšimli jsme si, že se na nás zezadu žene pěkně masitej černej mrak. Pár kapek padlo, vítr zesílil, my jsme zréfovali a čekali, co se bude dít. Mrak si to nakonec střihnul těsně vedle nás, takže jsme se svezli v silném větru, jak nasával sílu z okolí, a ani jsme nezmokli. Ve skutečnosti nás občas mrzí, když se nám déšť vyhne, protože nemáme šanci nachytat si vodu na sprchování a praní, ale teď jsme vody měli dost a do cíle kousek, takže jsme byli rádi. Poslední poryv a bylo po větru. Plachty začaly v těch vlnách plácat, my remcat a brzy do toho začal brumlat náš motor. S vyhlídkou, že na zítřek předpovídali stabilní čtyřku, jsme strhli kormidlo a zamířili do zátoky, kterou jsme měli od rána vytipovanou a právě jsme ji míjeli.

Já se opět pustil do rybolovu se stejnými výsledky jako předtím. Bručel jsem a filozofoval o komerčním rybolovu, o zdevastovaných mořích a chamtivosti. Mezitím jsme už zakotvili v malebné zátoce, jejíž okolí nám připadalo jako bysme byli někde na rybníce. Situaci zachránila Janička, když mě odvolala z lovu, upekla chleba a uvážila bezvadný chilli. Sliny mi začaly kapat, hned jak řekla rázně — dej už pokoj, já jdu vařit chilllllli. Fazole, rajčata, čili papričky, papriky, kukuřice, rýže. Božská kombinace. Nahází se to do hrnce, zasype se to kořením, zamíchá se s tím a je to. Taková je alespoň moje perspektiva.

Celé odpoledne jsme si četli. Já jsem zrovna objevil Jiřího Hájíčka a bylo těžké mě od toho odtrhnout. Janička byla plně zabraná do nejnovějšího románu od Khaleda Hosseiniho. Bylo tam krásně, široko daleko nikdo, jenom zdálky jsme občas zaslechli rachot benzínového motoru rybářů, kteří projížděli kolem. Jak si tak poklidně sedíme, každý v jiném literárním světě, najednou hned vedle lodě něco zafunělo, jako když se někdo vynoří z vodu a vydechne. Lekli jsme se, že by se v nás krve nedořezali. Hrdlořezové s dýkami mezi zuby a mačetami za pasem se nám najednou začali sápat na palubu, oči zlověstně přimhouřené, voda z nich kapala, v ksichtech podivný škleb. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a smysly se snažily v tom tichu, které následovalo to zafunění, najít nějaký důkaz, že se mi to nezdálo.

„Slyšelas?“

„Jo. Já myslela, že se tady normálně někdo vynořil a že sem leze.“

Zatím se ve Filipínách cítíme naprosto bezpečně. Je pravda, že na začátku roku v jedné zátoce na ostrově Mindoro, na kterém leží Puerto Galera, byla jedna jachta v noci přepadena. Jachtaři se s lupiči vypořádali jednou z doporučovaných taktik: dali jim všechno, co mohli. Vyvázli bez zranění. My jsme tuto zátoku radši objeli velkým obloukem. Ale na takovou pakáž může člověk asi narazit kdekoli.

Na další zafunění jsme museli chvilku počkat. Tentokrát se nám podařilo zahlédnout i obrys mořského savce hnědé barvy. Zdálo se, že mu chybí hřbetní ploutev. Jeho občasné výdechy nás doprovázely celou noc.

A noc...

 Ráno jsme vyjeli za slabounkého větříku, takže jsme si na nic nehráli a šlápli jsme na plyn. Nejvyšší čas, abysme zase na pár dní zakotvili a pustili se do práce. Navíc jsme se do Puerto Princesa strašně těšili.

Vypadalo to, že pojedeme dost na motor, ale pak se přeci jenom objevil slibovaný Jihozápadní monzun zvaný Hagabat. My jsme samozřejmě mířili na jihozápad, takže nás čekalo dvoudenní křižování. Neptun k nám byl ale milostiv a před námi se objevila série přeháněk. V řadě jsme jich zahlédli alespoň pět, a jak jsme mezi nimi projížděli, ukázalo se, že monzunový vítr stáčejí příznivějším směrem a my jsme mohli jet téměř přímo do Princesy. A ani jsme moc nezmokli. Dařilo se nám trefit se mezi bouřky, čas od času nás nějaká jenom lízla.

Většinu noci jsme proplachtili, ale k ránu vítr oslábl a ve vlnách, které rozfoukal monzun se nám špatně držel kurz. Do Princesy jsme to měli nějakých 30 mil, takže jsme se rozhodli pomoci plachtám motorem.

Proplétali jsme se mezi ozářenými loděmi rybářů, za noc jsme jich museli minout tak padesát, možná víc.

Ráno už nefoukalo vůbec a po poledni zarachotila kotva, pěkně se chytla bahnitého dna a my jsme nedočkavě spouštěli člun na vodu, protože v místním Abanico Yacht Club je první povinností hosta dát si drink na účet klubu. K tomu nás nikdo nemusel pobízet.

Pravda je ta, že jsme se sem tolik těšili, až jsme se začali obávat, abychom nebyli nakonec zklamaní, přeci jen je to už čtyři roky, co jsme tu byli naposledy. Hned první den jsme se ale ujistili, že i přestože samotné město se změnilo téměř k nepoznání, v jachtklubu panuje stejně přátelská atmosféra jako při naší poslední návštěvě. A to jsme ještě netušili, co všechno nás tu v následujících dnech čeká…