Prostory, ve kterých žijeme

Byt je statický. Brzy znáte všechny jeho kouty, pět kroků od stolu je záchod, deset kroků na druhou stranu dveře do kuchyně. Byt svou statickou podstatou působí uklidňujícím dojmem. Můžete se spolehnout, že jeho prostory zůstanou neměnné, že vaše kroky dopadnou na pevnou půdu, že vše zůstane tam, kde jste to odložili. V bytě se zavřete a víte, že to je váš prostor, kam nikdo nemůže, kde jste v bezpečí. Incidentů způsobených přírodou nebo civilizací, které by vás v bytě vyrušily, není zas tak mnoho a hlavně jejich pravděpodobnost je nízká. Zvlášť v naší vlasti. Na druhou stranu některá z pohrom dopadající na moderní sídliště lidstva mohou být dost nepříjemná, viz. nedávný výpadek na pražském Jižáku. V každém případě, neuleháme v běžném bytě či domě s obavou, že budeme o půlnoci vytažení zpod peřiny.

Manoj Vasanth via Compfight

Po čase vás možná začne byt nudit a napadne vás, že by se ten prostor dal trochu přebudovat, postel přesunout naproti ke zdi, stůl otočit, skříně dát vpravo od oken. Mě touha po přestavbě občas chytla a celý pokoj, ten prostor se nedal nazvat bytem, jsem přestavěl. V mém úplně prvním samostatném bydlení v Tchaj-peji, když jsem přijel poprvé na Tchaj-wan, jsem obýval pokoj přibližně 2x4m. Nebylo v něm k hnutí. Postel, stůl, skříň, knihovnička. Přesuny nábytku v tak malém prostoru jsou docela náročnou rozcvičkou. Nejdřív jsem zvednul postel a postavil ji kolmo ke zdi. Byla to kupodivu velice pěkná postel, celá ze dřeva, vyřezávaná pelest a tak. Váha tomu odpovídala. Pak jsem začal přesouvat stůl, knihovnu a skříň. Všechny najednou, kousek po kousku, centimetr po centimetru. Kde skříň uvolnila trochu prostoru, tam jsem hned posunul knihovnu a za ní stůl. Připomnělo mi to hlavolam, který jsem jako dítě míval.

Přestavba vám poskytne novou perspektivu, otevře vám nový svět. Znovu jsem se ten nový prostor musel naučit, jako batole jsem se učinil první krůčky, brzy jsem ale stejně poznal ten prostor natolik, že jsem měl zafixované způsoby, jak celým bytem, tedy pokojem, projít, funkční tance, které mě přepravily efektivně z jednoho kouta do druhého.

S přestěhováním na loď jsem o tyto jistoty prostoru přišel. Když jsme byli dlouhodobě přivázáni k molu v Kaohsiungu, naše geografická pozice se pranic neměnila, cítil jsem čas od času, že i ta malá loď je víceméně pevným bodem, o který se dá opřít, že je prostorem, který znám a skrze který mám vyšlapané cestičky, prostorem, kterým procházím pomocí přesných pohybů, jako bych praktikoval sestavy karate.

Ale když loď odpojíte od pevniny, veškeré tyto jistoty ztrácíte. Vykouknete z okna a tam je jiná krajina, než ta, kterou jste viděli před pár minutami. Ani pohyb v tom prostůrku, který se neustále kolíbá, byť nepatrně, není to, co to bývalo na zemi. Mít pevnou půdu pod nohama. Pevná je, to ano, ale někdy se na ní nedá stát, jak se kolíbá. A když se plavíte, je to zase úplně jiná písnička.

Když jsme po čtrnácti dnech v Bacuit Bay, kde jsme hodně proseděli na kotvě a plachtění se odehrávalo v chráněné zátoce s minimálními vlnami, vyrazili opět na moře, znovu jsem si uvědomil, jak se ten životní prostor, který nám naše loď poskytuje, rychle mění. Na moři se zmenší. Všechno je najednou hrozně malé, všechno je blízko, snadno se do toho praštíte, všechno je najednou v pohybu. Už si nemůžete dovolit položit hrnek na stolek, nemůžete jít s plnýma rukama přes celou loď. Musíte odhodit svoje suchozemské návyky a změnit svoje pohyby, změnit způsob, jakým pijete z hrnku, protože jak přijde vlna, kterou nečekáte, tak se pobryndáte, musíte se neustále držet. A i když si najdete pohodlné místečko, do kterého se vám v ideálním případě podaří pěkně vklínit, takže se nemusíte pořád usilovně držet, celé vaše tělo bez ustání pracuje. Jak se loď naklání a zmítá ve vlnách, tělo se snaží zachovat rovnováhu a svaly bez odpočinku pracují. Není divu, že většina lidí na lodi zhubne, i když se cpe od rána do večera.

Je to zvláštní pocit, když putujete od jednoho města k druhému a váš domov je stále s vámi. I když je to tak proměnlivý domov. Možná ale to je na tom tak krásné. Většina lidí se začne po čase nudit, někde jsem četl, že běžný člověk potřebuje po dvou až třech letech pořádnou změnu, ale dům, který je tak proměnlivý jako loď, vám jednoznačně připraví hodně překvapení.

A stále je tu ten pocit, ten zvláštní klid, že jste v jiném kraji, v jiné zemi, dokonce možná na jiném kontinentu a stále máte kolem sebe svůj domov. Opojný pocit. Snadno si na něj člověk zvykne. Vůbec se všem těm kočovným národům nedivím. Rozhodnete se, že popojedete několik set kilometrů a přitom vůbec nemusíte balit. Prostě se zvednete a vyrazíte. Ten pocit svobody je dost návykový. Dobré to měli cikáni, když ještě putovali svobodně.