Navoněná holčička

Bylo kolem čtvrté odpoledne, s krátkou přestávkou na oběd jsme překládali od sedmi. Měli jsme toho už dost. Celý den bylo horko — to je tady vlastně pořád — ale dnes moc nefoukalo, takže bylo takové to lepkavo a dusno, jako když vás obalí do kusu igelitu a strčí do skleníku.

Těžce oddechujíc jsme nasedli do člunu a pomalu veslovali ke břehu. Byl odliv. Pořádný. Protože vystupujeme přes pláž pozvolna klesající do moře, museli jsme člun ještě kousek táhnout po mělčině, pak poponést z vody a přivázat k vahadlu jedné z místních lodí, my jim říkáme vodoměrky, která už seděla na dně — spolehlivá kotva.

Pár metrů po písčito-bahnitém břehu, překročit ostnatý drát asi ve výšce kolen, na který jsme se oba samozřejmě za těch pár dní, co tu jsme, stihli už chytnout kalhotama. Ostnatý drát je na Filipínách, alespoň v končinách, kam jsme my zavítali, asi nejpoužívanějším materiálem, snad vyjma bambusu. Když neslouží jako plot, tak přinejmenším jako prádelní šňůra. Ten drát, přes který chodíme, zřejmě odděluje dva pozemky, ale jak jsme si všimli, je to nejfrekventovanější cesta v celé vesničce. Nechápu, proč to někdo neodstřihne.

Na konci je třeba překročit další ostnatý drát a pak už je to kousek na hlavní silnici, která vede na trh a do městečka El Nido

Jak dráty překročíme, ohlédneme se přes rameno, poslední kontrola, že člun je tam, kde jsme ho nechali, pak se pozdravíme s místními rybáři, kteří si nás každý den se zájmem prohlížejí. Jeden nebo dva z nich poznamenají, že jdeme do města nebo pro vodu nebo na trh, to podle toho jesli zrovna neseme batoh, kanystry nebo košík na zeleninu. Když neseme všechno, což se také stává, svoje odhady našich cílů zkombinují.

„Dneska jdete pro vodu, do města i na trh,“ šklebí se na nás. Největší potěšení jim dělá, když vidí, jak Janička vesluje. To pak od nás nemůžou oči odtrhnout, chechtají se, se mnou si vyměňují významné pohledy a mezi sebou zasvěcené poznámky, které ovšem nám zůstávají utajeny. Stejně asi budou nemoderně šovinistické.

Zahnuli jsme za roh kolem plotu s bambusových kmínků svázaných — jak jinak než — ostnatým drátem — a ztuhnuli jsme leknutím.

Bambusový plot zpevněný jak jinak než... ostnatým drátem!

 „Hello!“ probodlo nás písklavé duo dvou mrňousů, kteří vyskočili z houští vedle cesty. Normálně bych asi reagoval tak, jak na podobné incidenty většinou instinktivně reaguju, zabručel bych „doprdele“, ale snažím se praktikovat hněvokontrolu a navíc, na ty dva chechtající se ušmudlané spratky, by se člověk ani zlobit nemohl. Děti se dál smály, my se smáli na ně a zeptali se jich něco anglicky, ale to už asi ve školce nebraly, takže se dál smály a procvičovaly si „hello“.

Pokračovali jsme v cestě, ale silná pronikavá vůně mě přinutila otočit se. Janička už taky zavětřila. Děti byli sice zamazané od bláta a od prachu od hlavy až k patě, ale zároveň byli navoněné jako ruská panička na karlovarské promenádě.

Chvíli jsme se nad tím nevěřícně podivovali, ale pak nám to došlo. Nad našima hlavama, které jsme většinou měly skloněné k zemi ve snaze vyhnout se loužím a ostnatým drátům, kvetly husté trsy bílo-červených květů. Dál jsme se na ty špunty smáli, teď už ale trochu jinak.

Byl to náš poslední výlet do El Nida. Nakoupit trochu zásob, hlavně čerstvou zeleninu a ovoce, nabrat vodu a vyrazit zase na moře.

Západ slunce nad zátokou Corong-corong, která se s námi takto rozloučila

Do Puerto Princesa to máme něco málo přes 200 námořních mil, to jest asi 360km. Vytipovali jsme si několik kotvišť, budeme se snažit pohybovat jenom za denního světla, na noc zakotvíme, prospíme se a hlavně do ničeho nevjedeme, protože filipínská pobřeží jsou vyhlášená všemožnými pastmi, do kterých nic netušící mořští tuláci vjedou. Neosvětlení rybáři, sítě, farmy na perly, zařízení lákající ryby, plovoucí kmeny, atd.

Druhého dne ráno kolem 9 hodiny jsme zvedli kotvu, jemně foukalo. Nedočkavě jsme vytáhli plachty, Janna se mírně naklonila a my pomalu vyplachtili ze zátoky, která byla poslední dva, tři týdny dobrým útočištěm.

Vyplouváme směr Puerto Princesa