Na kotvě v Puerto Princesa

Opět jsme zapadli do rutiny života na kotvě. Ráno po snídani v kokpitu zasedneme k počítačům, a odpoledne, když už toho máme plné zuby, tedy přesněji řečeno když už nevíme jak si sednout, vyrazíme na projížďku na kolech, která máme již dva týdny zaparkovaná na dvorku v jachtklubu (mimochodem, tolik prostoru uvnitř lodi jsme už dlouho neměli!). Většinou naše odpolední výlety spojíme s nějakým malým nákupem, abychom postupně doplnili zásoby, které se nám již částečně ztenčily. Někdy odložíme tašky s nákupem na chvilku v klubu a prohodíme pár slov s místními námořními štamgasty – většinou Australany, i když je tu i Klaus ze Švédska s manželkou, kteří žijí na krásném žlutém trimaránu.

20130623-092932-6.JPG

Člunem na břeh

Říkám štamgasty, protože většina z nich už tu nějaký čas pobývá. Někteří dokonce dost dlouhou dobu na to, aby získali rezidentní vízum a pořídili si motorku. Pořadí asi není relevantní. Jako správní štamgasti se scházejí v jachtklubu většinou v odpoledních hodinách na jedno či dvě. S výjimkou Klause jde o svobodné, většinou postarší pány, ostřílené mořské vlky, kteří osaměle brázdí vody jihovýchodní Asie, i když australský David se plaví se svým synem, který je momentálně v Austrálii a vydělává na další etapu jejich plavby, jež povede jižním Indickým oceánem do Jižní Afriky. Zajímavé je, že se plaví na závodní plachetnici, jejíž štíhlý trup a vysoký stěžeň si v nějaké bouři ve řvoucích čtyřicítkách dost dobře nedovedeme ani jeden z nás představit. Možná není náhodou, že jejich loď nese výmluvný název Why Do I Do It? a to včetně otazníku na konci!

20130626-161408-32.JPG

Krajina za městem

20130626-162202-39.JPG

20130626-163720-56.JPG

Dobře nám tu je. Puerto Princesa je menší městečko a díky našim kolům se pohodlně dopravíme kamkoli. Minulý týden jsme dokonce vyrazili za město na ekologickou motýlí farmu. Bohužel byla zavřená (stejně jako muzeum ve městě), a tak jsme si to namířili o pár kilometrů dál na krokodýly. Exkurze v Palawan Wildlife Rescue & Reservation Center byla tak trochu šok! Nevystrašili nás ani tak zubatí krokodýli, od kterých jsme byli celou dobu drženi v bezpečné vzdálenosti, jako spíš styl celé prohlídky a atmosféra „turistické atrakce“, která na nás poprvé dýchla, respektive praštila nás do očí, a to hned za branou v podobě stánků se suvenýry, jež lemovaly parkoviště. Na každého živého krokodýla místní chovné stanice tu připadá nejméně pět krokodýlích plyšáků a na každém druhém rohu je alespoň jedna dřevěná deska s namalovaným krokodýlem, místo hlavy díra, z které se občas zubil nadšený Filipínec či Filipínka čekající na svůj památeční snímek.

„Můžeme vám nabídnout nezapomenutelný zážitek na naší zipline?“ vrhla se na nás skupinka mladých Filipínců v zelených tričkách, sotva jsme zaparkovali kola.

„Děkujeme, my jdeme jenom na krokodýly,“ odmítli jsme s úsměvem.

Tak trochu nedůvěřivě jsme si koupili lístky v pokladně a usadili se do altánku, kde jsme čekali, než začne naše „intenzivní prohlídka“. Tak to alespoň slibovaly naše vstupenky. Po pěti minutách jsme s leknutím nadskočili, když se z amplionů kolem nás ozvala hlasatelka, která svolávala návštěvníky k prohlídce. Narazili jsme si kšiltovky a vydali se směrem k hlavní budově, kde jsme se nejprve museli zapsat do návštěvnické knihy a odevzdali naše lístky. Na začátek prohlídky jsme čekali sami dva v altánku nedaleko pokladny vedle víceméně prázdného parkoviště a žasli jsme nad tím, že tu kromě nás nikdo nebyl. Teď se ale kolem nás začaly stahovat davy turistů, které sem očividně svážely organizované minibusy cestovních kanceláří přesně na čas.

20130626-152618-14.JPG

„Kdy jsme byli naposledy na něčem tak turistickém?“ poznamenal Péťa, zatímco jsme se nervózně ošívali v zástupu povětšinou filipínských výletníků.

Intenzivní túra spočívala v tom, že mladá průvodkyně nám v krátké, zhruba dvouminutové řeči pověděla něco o místní chovné stanici a krokodýlech. Její výklad byl bohužel tak intenzivní, že jsme si zapamatovali pouze to, že jim tu krokodýli jeden po druhém umírají ze stresu. Pak už nás odvedla do líhně, kde nás několikrát upozornila, že nemáme krokodýlům strkat ruce před tlamu a tím její průvodcování skončilo. Po několika schodech jsme vystoupali na rampu, která vedla nad vybetonovanými kotci s krokodýli různých velikostí a tvarů. Většina z nich vypadala jako zkamenělé fosílie, možná byli prostě ztuhlí ze všeho toho stresu…

20130626-154310-19.JPG

Rychle jsme se propletli davem turistů, s úsměvem odmítli další nabídku fotografování, tentokrát s živým krokodýlím mládětem, a vydali se směrem do přilehlého parčíku, kde bylo v klecích vystaveno dalších zhruba tucet zástupců zvířecí říše, většina z nich endemických druhů žijících pouze na ostrově Palawan. Působilo to tak trochu tísnivě, a tak jsme i odtud rychle utekli zpět ke kolům a vydali se zpět, protože večer měli přijít na večeři Dave a Jackie, naši sousedé z nádherné ocelové joly Brigadoon.

20130626-155406-30.JPG

Lávky přes potok moc důvěryhodně nepůsobily, nicméně jsme přežili bez úhony

Dave a Jackie pocházejí z Nového Zélandu, ale posledních pár let žili v Hongkongu, kde Dave učil angličtinu a Jackie provozovala fotografické studio a pořádala kurzy fotografování. Nedávno se stali majiteli v místních vodách nechvalně proslavené joly Brigadoon, která kdysi patřila jakémusi mafiánovi, který na ní pašoval drogy. Vyšla o tom celá knížka, kterou nám Dave hrdě ukázal, zatímco Jackie nás hostila výborným špenátovým chilli a tortilami. Společnost během plavby jim dělá náctiletý Fergus, ne vnuk, ale jejich psí společník, vlastně už je to stařeček, kterého si přivezli do Hongkongu z Nového Zélandu, ale který se do své vlasti po pobytu v Asii už nesmí vrátit. A tak teď plují pomalu směrem domů, ale nijak nespěchají, protože Fergus je zatím stále docela čilý. Předtím než zamířili dále na jih, pozvali jsme je na oplátku k nám na francouzské brambory, „české jídlo“, vysvětlili jsme jim, a druhý den ráno jsme jim tak trochu závistivě zamávali, zatímco jejich loď pomalu odplouvala směrem k horizontu.

20130627-124704-59.JPG

Naši noví známí Dave a Jackie z krásné ocelové joly Brigadoon

Pravda je ta, že nám tu je sice dobře, ale posledních pár dní se tak nějak neposedně ošíváme. Stále častěji se přistihneme, že zasněně hledíme směrem k výjezdu z přístavu. Na druhé straně zátoky nás neustále vábí výhled na zelené kopce, po jejichž svazích se zejména po ránu a k večeru převaluje hustá, krémově bílá mlha. Také Janna jako by sebou začala tak trochu víc škubat, jako by ze sebe chtěla setřást ten řetěz, který ji pevně pojí s kotvou a zemí pod jejím trupem. Anebo si to jen namlouváme? Nejspíš už nás prostě znovu posedla cestovní horečka a je na čase opět vyplout…

6 comments to Na kotvě v Puerto Princesa

  • Monca

    Kam vlastně máte namířeno? Nebo cesta je cíl?

    • Lidi se nás často ptají, zda jedeme kolem světa. To rozhodně nebyl náš plán. Ne že bychom tu možnost vylučovali, chtěli bychom vidět tolik míst, že bysme nakonec asi museli obeplouvat několikrát :) Pro začátek jsme si ale za cíl vytyčili Thajsko a potom soustroví Chagos v Indickém oceánu. Odtud jsme se měli rozhodnout, jestli budeme pokračovat na západ, nebo se vrátíme zpět do JV Asie a poplujeme směr Austrálie a Nový Zéland. Ale teď když jsme konečně opustili Tchaj-wan a vypluli, zdá se, že samotná cesta je stále důležitější než cíl, který se ostatně může kdykoli změnit :)

  • Honza Morava

    Ó, jak vám závidím vyslovené -„…cesta je daleko důležitější než cíl.“ Krása nesmírná. (A mimochodem … abyste postupně doplnily zásoby je s měkkým i, hi,hi)

  • Jana Benešová

    Ajaj, chybička se vloudila :) Děkujeme za upozornění! A samozřejmě i za Vaše komentáře, které nás vždy potěší!

  • …že samotná cesta je stále důležitější než cíl, který se ostatně může kdykoli změnit

    Zvláště pak na plachetnici 😉