Když v ráji bouřilo

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

Začalo to nevinně. Po noci strávené na kotvě v zátoce Baroton Bay, kde se u nás odpoledne zastavil jeden starý rybář a prodal nám za 40 pesos tři menší rybky, které jsme slupli grilované k večeři, nám do Bacuitu zbývalo něco málo přes deset mil. Nejprve jsme bojovali proti slabému větru, ale pak jsme to vzdali a pustili motor. Rozvalili jsme se v kokpitu, zapojili autopilota a nedočkavě natahovali krky na tu krásu, ke které jsme se rychle přibližovali. Vápencové stěny kolmo se tyčící z průzračně modré vody porostlé spoustou zeleně, které pravidelné odpolední deště očividně velmi prospívaly. Spoušť cvakala, dalekohled putoval z jedněch rukou do druhých.

Už předem jsme si vyhlídli mělčinu u ostrůvku Dilumacad přímo naproti velkému ostrovu Cadlao, respektive zátočince Ubugun Bay, kde měla být korálová zahrada. Od naší návštěvy na pohádkovém Apo Islandu jsme si moc nezašnorchlovali, když nepočítáme kontrolní ponory ke kotvě, a už jsme byli na ten podvodní svět opět pořádně natěšení. Jak jsme se přesvědčili již dříve z map a po našem příjezdu brzy i z osobní zkušenosti, objevování krás Bacuit Bay z paluby plachetnice má jeden malý háček – najít místo k zakotvení není žádná sranda. Stačí se podívat na ty strmé stěny jednotlivých ostrůvků a je vám jasné, že stejný sráz můžete čekat i pod vodou. Do zátok a lagun se pochopitelně dostanete člunem, ale nejprve je třeba zaparkovat hlavní plavidlo. No a právě takovýhle vhodných parkovišť je tu nedostatek. Do jednoho takového jsme tedy právě mířili.

Zhruba tou dobou, kdy jsme propluli kolem severního cípu ostrova Cadlao, jsme v čočkách dalekohledu zaregistrovali kromě zelené a modré také hustou šedivou clonu, která rychle zakryla celý obzor na jih od nás. To k nám nejde, říkali jsme si, ale přesto jsme to vzali do kotviště oklikou, aby nás případná bouřka nezastihla v úžině mezi ostrovy. Za chvíli už spadly první kapky. Rychle jsme zréfovali hlavní plachtu, spustili lehkou genou a Péťa se chopil kýble a začal u stěžně chytat vodu. To už se Janna pěkně nakláněla a netrvalo dlouho a réfovalo se znovu. Zatímco před pár minutami z nás ještě lilo, jak na nás pražilo sluníčko, teď z nás znovu tekly proudy, ale pro změnu dešťové vody. Jednotlivé ostrovy se postupně schovaly za neprůstupným závojem deště a my začaly drkotat zubama. Společnost nám v tu chvíli dělal pouze rybář na droboučké loďce, který se zdál být bouřkou, která zuřila kolem něj, naprosto nepohnut. Z toho jsme usoudili, že to nejspíš nebude mít dlouhého trvání. Za půl hodiny nebylo po dešti a větru ani památky a než jsme zakotvili u ostrůvku, už z nás opět lil pot. Místo polívky, na kterou jsme se během bouřky celou dobu těšili, jsme si dali meloun a vyrazili na člunu do protější zátoky šnorchlovat. Apo Island nasadil vysokou laťku, ale ani plavání a potápění se pod převisy nebylo vůbec špatné.

První noc v Bacuit nám Neptun dopřál klidu a my se posíleni vydatným spánkem vypravili hned druhý den ráno do Velké laguny na ostrůvku Miniloc.

Ještě předešlého dne jsme se radovali nad tím, že to tu není tak zaplaveno turisty, jak jsme si mysleli. Představovali jsme si něco jako Chorvatsko a zatím jsme za celé odpoledne spatřili jen jednu dvě lodě. Nejspíš se ale prostě jen schovaly před bouřkou, protože hned co jsme ráno zvedli kotvu, doprava v zátoce znatelně zhoustla. Neustále kolem nás projížděly bangky s turisty v oranžových vestách, a když jsme se přiblížili k potenciálnímu kotvišti kousek od vjezdu do laguny, na dvou bójích jich tam bylo jedna ke druhé vyvázaných dobrých dvacet. Stejně bylo kolem víc jak třicet metrů, takže kotvení tam nepřicházelo v úvahu. Obrátili jsme to ještě blíž k vjezdu do laguny a přemýšleli o tom, že v nejhorším prostě pojedeme na člunu dovnitř jeden po druhém, ten druhý zůstane na lodi a bude driftovat.

Blížíme se k vjezdu do Big Lagoon, jedné z největších atrakcí zálivu Bacuit

Když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že hned u vjezdu jsou další dvě bóje a jedna navíc byla volná. Nasedla jsem do člunu, Péťa mě vypustil na průzkum, a když jsem se ujistila, že kolem bóje je dostatečná hloubka, zamávala jsem mu, aby se přiblížil. Zatímco Janna dojížděla setrvačností k bóji, Péťa se natáhl z čelenu a já mu podala kotevní lano s okem. Natáhli jsme si šnorchly, zkontrolovali lano od bóje a vydali se nedočkavě do laguny.
V jednom námořním průvodci po Filipínách je laguna popsána jako uzavřená oáza klidu, kde létají tukani a další tropické ptactvo. Možná kdysi, když tudy neprojížděly bangky, jejichž téměř nulový ponor jim umožňuje vplout přímo dovnitř. Náš člun s vesly se tak namísto tukanů stal další atrakcí pro projíždějící lodi s turisty, kteří si nás, momentálně nejexotičtější tvory v celé laguně, zuřivě fotografovali.

Uvnitř laguny

Dovnitř vede asi padesát metrů dlouhý, poměrně úzký průsmyk mezi skalami, které se na konci rozestoupí a vy vplujete do laguny samotné s tyrkysově modrou vodou, kolem dokola vápencové převisy, zelené palmy a další bující vegetace a v jednom rohu malá plážička s jemně žlutým pískem. Dosyta jsme si v laguně zaplavali a vydali se zpátky k Janně.

Oběd jsme snědli v podpalubí, abychom unikli pohledům a fotoaparátům zvědavých výletníků, a jelikož jsme zpozorovali na obzoru opět černé mraky, vydali jsme se pod plachtami do našeho dalšího kotviště v zátoce Corong-Corong, odkud je to jen deset minut pěšky do městečka El Nido, kde jsme se mohli znovu zásobit. Bouřka se nám tentokrát těsně vyhnula, skoro už jsme ji chtěli honit, abychom si nachytali další vodu na sprchování, ale potom jsme si řekli, že to raději nebudeme pokoušet. I tak nás okraj bouřkových mraků krásně pošoupl do našeho nového stanoviště. Večer jsme koukli na předpověď počasí, a protože to vypadalo, že nebude moc foukat, rozhodli jsme se, že si naordinujeme nejméně dva dny práce.
Dva dny jsme se pilně činili a překládali jak diví, a když začalo ve středu najednou krásně foukat, rozhodli jsme se, že toho využijeme a pojedeme na další průzkumy po ostrůvcích uvnitř zátoky. Objeli jsme malý Pinasil Island, nakoukli do jeskyně zvané Katedrála, kde už se máchalo ve vodě několik výletníků v oranžových plavacích vestách, a namířili si to na kotevní bóji před vjezdem do Velké laguny na ostrůvku Miniloc, kde jsme plánovali strávit noc. Především jsme si ale chtěli zajet za svitu měsíce znovu dovnitř, jak radili v jednom průvodci. Po dlouhé době byla naprosto jasná, hvězdná noc a my si nařídili budík na tři ráno, kdy měl být měsíc přímo v nadhlavníku. Místo toho na nás ale přišla… Ano hádáte správně, opět další bouřka, která nás kolem půlnoci vyhnala z kokpitu do kajuty. Naštěstí jenom pršelo, zato ráno, když jsem se v pět probudila a vykoukla ven, na horizontu už se na nás opět kabonily zlověstně černé mraky. Rychle jsem vyrobila snídali a vzbudila Péťu, abychom se stihli najíst ještě předtím, než k nám ta bouřka dorazí. Bylo to tak tak, vlastně zbytek ovesné kaše a kafe už jsme dopíjeli schovaní pěkně uvnitř kajuty. Tentokrát ale kromě deště i vydatně foukalo a naše klidné kotviště se brzy proměnilo v rozvlněné oraniště. Janna začala poskakovat a člun, který jsme měli přivázaný k zádi, ji dělal doprovod. Někdy se shodly pěkně do rytmu, ale občas se malý člun k Janně jako ostýchavý nápadník náhle přiblížil, aby byl vzápětí odkopnut za nepříjemného zadunění, které se rozléhalo trupem celé lodi. Museli jsme ho trochu popustit a doufali, že už se vlny dál nebudou zvedat a člun se nepřevrátí.

Čekali jsme, že bouřka rychle přejde, jako tomu tady dosud pokaždé bylo, ale tentokrát bylo nebe zatažené ze všech stran a šedá opona mraků se očividně nechystala v nejbližší době protrhnout. Usadili jsme se tedy v nitru kajuty a četli si. Venku spíš jen tak krápalo, vítr žádný, nebylo to ani k tomu jít plachtit. Kolem desáté už jsem ale nevydržela dál sedět, a protože vlny se mezitím již uklidnily, rozhodli jsme se vyrazit na člunu do vedlejší Malé laguny, která měla být kdesi za rohem.

Nebyli jsme ovšem pochopitelně sami, kdo po bouřce vyrazil ven, a do laguny nás tedy opět navedly výletnické bangky. Propletli jsme se mezi jejich vahadly a uvázali člun na pacholeti tvořeném kusem skály. Do Malé laguny, která není ve skutečnosti o nic menší než ta Velká, se musí vplavat zhruba půl metru vysokou branou ve skále. Laguna uvnitř je mnohem členitější než její větší sestra a lemuje ji několik plážiček. Pořád ještě jemně pršelo, a tak jsme si tu krásu prohlíželi skrze mlhavé závoje drobných kapek. Podmračená obloha a mrholení ve skutečnosti dodaly našemu výletu zase trochu jinou atmosféru než spalující tropické slunce.Proplavali a prošmejdili jsme všechny kouty laguny, a pak se vypravili zpět ke člunu. Najednou na nás zamával dočerna opálený postarší Filipínec v neoprenu, očividně průvodce jedné z výletnických lodí:
„Odkud jste?“
„Aha, z Čech, dřívějšího Československa, vítejte ve Filipínách!“
Zatímco jsme na něj tak trochu nevěřícně koukali, povídá nám:
„Něco vám poradím. Vidíte, tu díru ve skále? Když vplavete dovnitř, najdete tam místnost tak akorát pro dva lidi. To je můj dům a já vás tam zvu.“
Opatrně jsme se pustili kolem ostrých kamenů, protáhli se úzkým průchodem mezi skalami a najednou jsme se opravdu ocitli v malé jeskyňce. Pod námi tyrkysově modrá voda a dno vystlané krásným jemným pískem, nad námi komín, kterým dovnitř pronikalo trochu světla. Chvíli jsme se na sebe vzájemně šklebili, pusy od ucha k uchu, a potom našemu novému známému poděkovali. Bez něho bychom tu jeskyni nikdy nenašli. Škoda jen, že jsme tentokrát byli líní a nevzali si s sebou foťák!
Před obědem jsme se ještě vydali se šnorchlem prozkoumat okolí vjezdu do Velké laguny, protože při naší předchozí návštěvě jsme si všimli, že i tady se někteří z výletníků potápěli. A stálo to za to! Zatím dosud nejkrásnější korálové skalky, co jsme v Bacuit viděli, a hlavně spousta ryb, které se vůbec nebály a kdybychom měli čím, snad by se nechaly doslova krmit z ruky.
Když už jsme byli ve vodě, napadlo mě prohlédnout si i druhou kotevní bóji, která byla zakotvená v menší hloubce než ta, na které jsme byli vyvázáni. Zavolala jsem i Péťu, a zrovna když se chystal odplavat, zahlédla jsem pod sebou velký temný stín. Jen pár metrů pod námi plavala obrovská manta velká a elegantně klouzala vodou jako černý létající koberec. Jednu chvíli se mi zdálo, že se k nám dokonce chce přiblížit, aby si nás pozorněji prohlédla. Péťa už se jednou s mantou setkal, když vedle něj vyskočila z vody kdysi na vyvazovací bóji v Hongkongu, ale já jsem ji viděla poprvé v životě. Zlatý, tedy vlastně černý hřeb dnešního deštivého dopoledne!
Odpoledne se ještě více zatáhlo a předpověď na dalších pár dní neslibovala o moc lepší počasí, a tak jsme se rozhodli další objevování Bacuit Bay odložit a vrátit se zpět do Corong-Corongu a do práce. Dojížděli jsme jak jinak než s další bouřkou v patách…
Za ten týden tady už jsme si na ty pravidelné lijáky, blesky a hromy tak nějak zvykli, ale dnešní bouřka nás zase tak trochu překvapila. Už od poledne jsme pozorovali mraky, které se k nám stahovaly tentokrát ze všech stran, ale pořád se nic nedělo. Ráno jsme vyprali a Janna byla ověšená vedle spousty plachet, které nás chrání před sluncem, i prádlem. Najednou se do nás z ničeho nic opřel silný poryv, větrná turbína začala svištět a během pěti minut jsme sklidili nejen prádlo, ale i velkou plachtu nad kokpitem. Kotviště ve Corong-Corong je otevřené od jihu a přesně odtud teď fičelo. Brzy se zvedly slušné vlny a Janna opět začala tancovat následována člunem, který jsme tentokrát už předem vypustili dál od lodi. Zapnuli jsme hloubkoměr a nervózně pozorovali, zda nám neujíždí kotva. Jako referenční bod jsme si našli bangku napravo od nás, ale jak se Janna točila po vlnách, naše pozice vůči ní se neustále měnila. To samé se dělo, když člověk zrovna vyhlédl z jiného okénka než původně. Žádný velký déšť se tentokrát nekonal, a tak jsme se usadili každý na jedné straně kokpitu, abychom měli lepší rozhled.
Už několikrát jsme se přesvědčili, že naše 20 kilová kotva Rocna drží krásně a že se nemusíme bát, že by začala prokluzovat, ale stejně máme pořád ještě z těch živlů kolem nás respekt. Vzájemně jsme se uklidňovali a vzpomínali na momenty, kdy se kotva osvědčila.
„Hele, já myslim, že můžeme bejt v klidu! Koneckonců ještě jsme nepotkali nikoho, kdo by měl větší kotvu než my a vzhledem k tomu, že jsme zároveň nepotkali menší loď, než je ta naše, tak to už o něčem vypovídá!“
„No jo, no jóóó, to ale jako fakt!“ Smál se Péťa. Naše kotva je pravda trochu předimenzovaná, ale aspoň máme klid. Tedy skoro…
Zítra se chystáme na další kolo průzkumů po zátoce. Předpověď počasí je optimistická, dokonce ani žádné bouřky. Uvidíme ale, co si pro nás tentokrát přichystal Neptun…

Trocha místního kýče...

Plachtění mezi ostrovy si opravdu užíváme

Resort na ostrově Lagen