Ze Subic Bay do Puerto Galery

Původně jsme chtěli vyrazit ve dvě odpoledne, ale jak už to bývá, těch posledních pár „maličkostí“ před odjezdem jako např. přivázání člunu na palubu, příprava plachet, úklid uvnitř kajuty (vše, co by mohlo během náklonu začít lítat musí být uklizeno do skříněk, sítí, či jinak zabezpečeno) nám zabraly více času, než jsme původně předpokládali. Ve tři odpoledne, když už jsme byli konečně připraveni vyplout, se stejně jako předešlého dne zvedla pěkně ostrá bríza. Z toho jsme se sice radovali, ale na druhou stranu to znamenalo menší komplikaci. Vítr foukal Janně do zad a abychom vyjeli od mola, museli jsme vycouvat. Janna s plným kýlem se směrem dozadu pohybuje jen nerada, a tak jsem navrhla, abychom ji nejprve pomocí lan přetáhli blíže k výjezdu od mola. Já se postavila k předku, Péťa k zadnímu lanu a jen co zazněl povel: „Povol to!” objevil se náhle náš soused a začal se mě vyptávat, jestli vyjíždíme právě teď a že nám musí něco ukázat, na co si máme dát cestou pozor.

Už brzy tohle místo opustíme!

Za celou dobu našeho pobytu v Subic Bay si nás nikdo z místních majitelů ani nevšiml. Ne že bychom toho nějak litovali, na „cruisery“, tj. lidi, kteří se dlouhodobě plaví po mořích, jsme tu nenarazili ani na jedny (všichni vědí o místních úplatcích a zdaleka se tomuto místu pokud možno vyhýbají). Lodě, kterých je plná marína, patří většinou postarším, obtloustlým bělochům, kteří se na nich občas přijdou se svými filipínskými manželkami o víkendu projet. Na naše pozdravy většinou ani neodpověděli, popřípadě nás častovali povýšeneckým úšklebkem. Jediní, kdo nás nadšeně zdravili, byli místní „boat boys“, většinou mladí Filipínci, kteří se jim o jejich mazlíčky starali. K našemu překvapení na každé lodi bydlel minimálně jeden. Ráno jsme je vídávali čistit si zuby na molu u kohoutku s vodou, po večerech se scházeli u některé z lodí a grilovali škeble, které seškrábali z pontonů, hráli a zpívali na kytaru a samozřejmě popíjeli San Miguel, místní pivo plzeňského typu. Když jsme se kolem nich v noci vraceli domů na loď, vždy se na nás usmáli a jejich bílé zuby nám svítily na cestu namísto elektrických světel na sloupcích, která nefungovala jako ostatně spousta zařízení v tomto jachtklubu.

Vstup do zaměstnaneckých záchodků, které jsme již popsali v předešlém příspěvku

Zchátralá věž chátrajícího jachtklubu, za okny s vlajkami je místní kancelář

O to více mě tedy překvapilo, že se k nám náš soused najednou dobrovolně hlásil. Pravda, Péťa s ním již předešlého dne navázal kontakt, aby ho poprosil, zda můžeme použít jeho vodu, protože naše molo kohoutek s přívodem vody jaksi nemělo. Namísto kohoutku zela do nitra sloupku černá díra.

„Tak co děláš? Povol to lano!“ volal na mě Péťa.
“Počkej, přišel soused a prý nám chce něco ukázat!”
Za chvíli už jsme dostali povolení ke vstupu do kokpitu Cavaliera, kde nám Bryan na navigačním programu ve svém mobilu ukázal skálu přímo uprostřed zátoky Puerto Galera, do které prý mnoho lodí při prvním příjezdu do Galery narazí. Poradil nám také několik kotvišť cestou, kdybychom chtěli na noc zastavit. Ptal se na naše plány do budoucna a nakonec přišel s nabídkou převozu asi čtyřiceti stop dlouhé plachetnice ze Subic Bay do Singapuru.
“Majitel, který loď přebudovával, zemřel a nedávno ji prodali nějakému člověku v Singapuru. Loď je to silná, motor nedávno servisovaný, jediný problém jsou snad plachty, protože předešlý majitel nechal vyměnit stěžně, které jsou teď o kus kratší, než ty původní a nikdo asi ještě plachty nepřešil.”
Řekli jsme, že to zvážíme, protože ve skutečnosti jsme těsně po našem příjezdu do Subic Bay dostali potenciální nabídku na přepravu lodi Taswell 49 ze Singapuru do Kaohsiungu (momentálně čekáme na rozhodnutí majitele). Rozloučili jsme se a konečně odvázali lana, která nás držela připoutaná v jachtklubu, který jsme začínali tiše (a někdy i nahlas) nenávidět. Vrcholem bylo, když nám v kanceláři naúčtovali za vodu dvakrát. Nafoukaný mladíček byl nesmlouvavý:
“Byli jste u dvou mol, tak musíte zaplatit dvakrát.”
Minimální poplatek za vodu činil 80 pesos, takže o ty peníze nešlo, spíš o princip a především fakt, že ani u jednoho mola kohoutek na vodu nefungoval a my museli čerpat od sousedů… Ale hlavně že už odtud konečně mizíme!

Konečně vyplouváme ze Subicu

I Janna se nejspíš nemohla dočkat, protože tentokrát couvala jako snad ještě nidky předtím. Také Brumla poslušně šlapal. Ani jsme se neohlédli, rychle objeli malý výběžek, za kterým je marína schovaná, a za chvíli už jsme byli na otevřeném prostoru zátoky. Konečně jsme si ji mohli prohlédnout pořádně za světla. Zatímco jsme kontrolovali navigační bóje a okolní lodě, obdivovali jsme se pohledům na okolní žlutozelené kopce, které se tyčily majestátně kolem dokola zátoky. Chtěli jsme odtud co nejdříve vyjet, a tak jsme Brumlu nevypnuli ani poté, co jsme vytáhli plachty a rychlostí kolem 5 uzlů jsme mířili přímo ke Grand Islandu u vjezdu do zátoky. Provedli jsme pár obratů, protože vítr foukal přímo směrem od ostrůvku a kolem páté hodiny už jsme byli opět na volném moři.

Grand Island, oficiální vjezd do přístavu Subic už máme za zády

Po levoboku jsme míjeli dva zakotvené tankery, třetí čekal na vjezd do přístavu po našem pravoboku. Vítr trochu ustal, ale stále ještě příjemně foukalo. Zvažovali jsme, že vypneme motor, ale potom jsme si řekli, že raději ještě poodjedeme od těch monster a dál od plavební dráhy vjezdu do přístavu, kdyby náhodou přestalo po západu slunce úplně foukat, jak tu bylo pravidlem, a nám opět chcípnul motor.

Najednou Brumla zaškytal a my věděli, že je zle. Ještě chvíli jakoby lapal po dechu, potom se ozvalo pípnutí alarmu a motor ztichl. A je to tu zase! Takže vzduch, který se dostává do systému, přeci jen nebyl pouze od povoleného filtru. V Puerto Galeře nás tedy čeká další kolo detektivního pátrání po zdroji problému.

Trochu nás to otrávilo, ale protože stále ještě foukalo, střídali jsme se v ručním kormidlování a snažili se jet co nejdál od zakotvených tankerů. Navíc jsme měli pumpičku, kterou Sandro v Subic Bay napumpoval do systému zpět naftu a věděli jsme, že pokud je problém v trubičce, kterou se přivádí nafta do prvního filtru, můžeme ji při nejhorším nasadit přímo do kanistru a jet na naftu z kanystrů. Historie se opakuje, říkali jsme si, zatímco jsme vzpomínali, jak jsme kdysi v Singapuru, předtím než jsme vyčistili špinavou nádrž, pouštěli motor právě z kanystrů. Prozatím ale foukalo a my doufali, že tentokrát po večeři Neptun vítr nevypne.
Abychom byli klidnější, vyzkoušeli jsme si ještě před jídlem, zda budeme schopni motor znovu rozchodit výše popsanou metodou. Neobešlo se to bez několika nechtěných úniků nafty a pořádné spršky nadávek, ale Brumla nakonec naskočil. Chvíli jsme ho poslouchali, jak brumlá, a pak ho vypnuli a jeli dál pod plachtami.
Byla nádherná, jasná noc. Měsíc vyšel až kolem půlnoci a než osvítil vše kolem nás i oblohu nad námi, vylamovali jsme si krky a pozorovali ty tisíce hvězd, které nám zářily nad hlavou.

Spí Jižní kříž,

tak říkali jsme hvězdám kdysi v mládí,

kdy na studený zemi

ještě uměli jsme milovat a spát…

Zapěl Péťa.

Sedim na pátým patníku

a nade mnou bez blatníku jede Velkej vůz…

Snažila jsem se ho přehlušit. Já totiž Brontosaury moc nemusím.

Ke kýčové idyle chyběli už snad jen skákající delfíni.

Když se noc přehoupla do druhé poloviny, dohonil nás okraj jedné bouřky.
“Rychle vstávej, musíme zréfovat hlavní plachtu a stáhnou genou!”
Okamžitě jsem byla na nohou. Tomu se říká probuzení.
Zatímco jsem přes vinšnu rolovala genou, Péťa popustil výtah hlavní plachty a rovnou zmenšil plochu hlavní plachty na druhý réf. Potom jsme ještě vytáhli malou réfovací kosatku a nervózně se ohlíželi za blesky, které nám šlehaly za zády. Naštěstí jsme ale bouřce ujeli, nebo ona se vydala opačným směrem, každopádně svěží vítr nás provázel až do rána a popošoupl nás dobrých čtyřicet mil blíže našemu cíli. Byli jsme zhruba v polovině cesty do Puerto Galery a libovali jsme si, že pokud vítr vydrží, možná tam navečer dorazíme. Leč námořníci míní a Neptun mění.

Kde je vítr???

Kolem deváté vítr opět zeslábl a pak už jsme se opět ploužili šnečím tempem. Foukal slabý vítr a pochopitelně proti nám, k tomu jsme ještě bojovali proti možná dva uzle silnému proudu. Náš postup byl téměř nulový. Doufali jsme, že po poledni snad vítr zesílí, jak se dělo občas v Subicu, ale z našeho krátkého pobytu ve Filipínách jsme stihli vypozorovat, že na žádné pravidelné vzory, co se větru týče, se tu nemůžeme spolehnout. Pořád jsme váhali, zda nepustit Brumlu, ale představa smradlavého kanistru uprostřed rozpáleného kokpitu nás moc nelákala. Navíc bylo nutné plout s otevřeným víkem do strojovny, kudy byly natažené hadice z kanystru k motoru, což vyžadovalo akrobatické přeskakování při každém vstupu do kajuty. A tak jsme raději prosili v duchu Neptuna, aby zařídil, že když ne po obědě, třeba po večeři se větru konečně dočkáme!

Naplánovali jsme si brzkou večeři, pro případ kdyby vítr zcela ustal a my museli napojit Brumlu na kanystr. Péťa převzal kormidlo a já se ponořila do rozpálené kajuty. Zapnula jsem větráky a sotva jsem postavila hrnec s rýží na sporák, zaslechla jsem z nitra kajuty zlověstné plácání plachet, neklamná známka toho, že přestalo foukat.
Byli jsme necelé čtyři míle od majáku na jižním cípu ostrova Luzon, zhruba dvě míle od břehu. Kolem nás se to začalo hemžit rybáři, kteří na malých, neosvětlených loďkách vyjížděli na noční lov. Večeře tedy musela počkat, první byl na řadě Brumla. Vyndali jsme kanystr a hadičky a za chvíli už se kokpitem rozléhal rachot motoru. Namířili jsme Jannu opět směrem k majáku, ale Brumla náhle zakuckal a chcípnul.
Už odpoledne jsme pozorovali, že kolem úplně nového prvního filtru na naftu, který jsme vyměnili za náš původní se skleněnou vaničkou pod filtrem, o kterém jsme se domnívali, že možná netěsní, teče. Jinými slovy, taky netěsnil. Byli už jsme ale otrávení ze stálého měnění filtrů, hadiček a hrabání se v naftě, a tak jsme se nemoudře rozhodli to ignorovat. Tekoucím těsněním se ale očividně dostával do motoru vzduch, a tak nám teď nezbývalo než celý filtr i s uložením opět vyměnit za ten původní. Péťa hučel nad motorem a já hlídala rybáře na štíhlých bangkách, které se svými dvěma postranními plováky připomínají vodoměrky.
Když Brumla opět naskočil, byla už úplně tma. Nasadili jsme autopilota a zasedli každý ke své misce s večeří. Moc jsme si ji ale neužili, protože kolem nás neustále blikala světélka snad stovek rybářů a my se neustále vykláněly z kokpitu, abychom do některého nevrazili. Vypadalo to, jako by toho večera vyjely na vodu celé Filipíny.
Hrozili jsme se nadcházející noci, protože jsme toho ani jeden tu předešlou mnoho nenaspali, a jak jsme se snažili hypnotizovat světla okolních rybářů, oba jsme konstantě upadali do mikrospánku, ze kterého jsme se vzápětí s úlekem probouzeli.
Až přišel Péťa s nápadem, že zajedeme k severozápadnímu cípu ostrůvku Maricaban a zakotvíme si tam. Do kotviště zbývalo zhruba 11 mil, jeli jsme rychlostí 5 uzlů. Museli jsme ještě dvě hodiny vydržet.
Dali jsme si odraženou sprchu a začali se střídat po zhruba dvaceti minutách na hlídkách. Jeden hlídal blikající rybáře a větší nákladní lodě, do jejichž dráhy jsme vjeli po objetí Luzonu, druhý na chvíli klibal natažený v kokpitu.
Konečně jsme zpozorovali skálu, vedle které jsme měli kotvit. Péťa se připravil na přídi u kotvy, já hlídala hloubku, která naskočila zhruba půl míle před ostrůvkem a rychle se snižovala.
“Devět metrů.”
“Osm a půl.”
“Šest! Můžeš to hodit!” hlásila jsem z kokpitu, zatímco Péťa spustil naši Rocnu a vypustil něco přes 20 metrů řetězu. Byla klidná noc a naše trochu předimenzovaná 20 kilová kotva nás jistě udrží.
Když byla loď obstaraná, roztáhli jsme si v kokpitu karimatky, a zatímco jsme pozorovali, zda kotva drží, vypili jsme napůl poslední, již mírně zteplalé pivo ze Subicu.
Před spaním jsme si ještě nařídili budíka, aby nás každou hodinu vzbudil, abychom zkontrolovali naši pozici vůči skále a kotvu. Už je to hodně dlouho, co jsme naposledy kotvili, a tak jsme byli tak trochu nervózní. Nakonec jsme ale spali tak tvrdě, že ráno jsme si vzájemně provinile přiznali, že ani jednoho z nás budík ani jednou nevzbudil. Budeme si muset přeci jen koupit nějaký kuchyňský budík, který je hlasitější a dokáže nás, i když budeme hodně unavení, vzburcovat. Naštěstí nás tu noc budili místo budíku rybáři, kteří občas projeli i dost blízko Janny, takže kotevní hlídky byli dostatečně zajištěny. Možná proto jsme se nebudili na ten budík. Inu ta lidská těla nejlíp ví, kdy spát a na jaké zvuky reagovat.
Ráno kolem šesté nás vytáhly z pelechu paprsky vycházejícího slunce. Konečně jsme si mohli prohlédnout naše kotviště za denního světla. Na levoboku se tyčila vysoká skála porostlá křovím a nízkými stromky, směrem nalevo od naší přídě stálo několik domků ve stínu palem a před nimi zářila pláž se světle žlutým pískem. Z pravoboku jsme pak pozorovali pobřeží zelenajícího se ostrůvku, kterak ubíhá směrem k jihu.
“Tak jsme se konečně dočkali!” libovali jsme si u snídaně, poté co jsme si nejprve zaplavali v křišťálově průzračné vodě, skrze kterou bylo vidět až na korály na dně.

Tak tady jsme kotvili

Foukal svěží větřík, a tak jsme se rozhodli z kotviště vyplachtit. Vytáhli jsme hlavní plachtu a novou lehkou háčkovací genou, já se postavila k otěžím plachet a kormidlu a Péťa začal „pumpovat“ řetěz ručním kotevním vrátkem. Tomu se říká pořádná ranní rozcvička. Pomalu jsme se blížili ke kotvě, vítr se do nás opřel z levoboku a za chvíli už jsme opět uslyšeli jasné zurčení vody kolem Jannina trupu, neklamná známka, že naše rychlost přesáhla 3 uzle.

Do cíle zbývalo něco málo přes 12 mil přes průliv mezi Luzonem a ostrovem Mindoro. Libovali jsme si, že do oběda budeme v Galeře. Vítr ale už tradičně opět slábl a kolem jedné zcela ustal. Byli jsme necelých pět mil od zátoky. Museli jsme tedy opět zapojit Brumlu, který nás během hodiny dovezl k vjezdu do kanálu, kterým se vplouvá do zátoky Puerto Galera, jedné z nejkrásnějších zátok na světě (v jednom výběru byla umístěna na 32. místě).

Uvnitř kanálu do Puerto Galery

Zavolali jsme do jachtklubu, kde nám řekli, že nám pošlou člun, který nás navede ke kotevní bóji. Opatrně jsme podle instrukcí v průvodcích projížděli středem kanálu a s úžasem pozorovali azurově modrou vodu, malé písčité plážičky poseté bangkami a opálenými Filipínci a palmové háje, které zdobily okolní kopce a útesy. Z naší poslední plavby Filipínami jsem si místní ostrovy pamatovala právě jako zelené, džunglí porostlé kusy pevniny, a proto mě překvapil pohled na sluncem spálené svahy v okolí Subicu. Tady o pár desítek kilometrů už ale byl opět ten tropický ráj, tak jak jsme ho poprvé poznali před čtyřmi lety.

Zatímco jsme sledovali pozici obávaného útesu, před kterým nás varoval Bryan, před námi se již objevily stěžně jachet, za kterými se rýsovaly pestrobarevné domky na nábřeží. Za chvíli se už objevil člun jachtklubu a rozesmátý mladík s velkými zrcadlovkami nám naznačil, ať ho následujeme k volné bóji. Poté co jsme se vyvázali, sklidili kanystr a hadičky, sbalili plachty a natáhly velkou plachtu nad kokpit, abychom se co nejrychleji schovali před žhavým sluncem, zasedli jsme spokojeně v kokpitu každý s krabičkou pomerančového džusu a neubránili se povzdechu nad tím, proč jen jsme nemohli naši plavbu a náš příjezd do Filipín začít právě zde a ne u těch vyděračů v Subicu.
Plánujeme tady zůstat zhruba týden, během kterého doufáme, že se nám podaří identifikovat místo, kudy do naftového oběhu proniká vzduch, a dokončit editaci románu Řezníkova žena od tchajwanské autorky Li Ang. Jako odměnu jsme si už předem nadělili výlet po zátoce a nějaké to šnorchlování. Koneckonců má to tu být jedno z nejkrásnějších míst na potápění v celých Filipínách!

Dali jsme si sprchu a pivo a teď se vracíme na loď , v pozadí lodě na kotevních bójích