V jiném světě

Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.

Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.

Sem tam se mihla ryba, většinou v černém s černým závojem. Kousek dál jsme ale zahlédli barvy. Rychle jsme začali kopat nohama vstříc životu, který tam někde tepal, jako by jsme ho cítili, ale zahlédli jsme ho jenom v mihotavých přeludech.

Najednou se rozsvítilo, jako když vítr odfoukne mrak, který zastiňuje slunce, zvedla se opona a před námi se rozehrálo pestré divadlo slunečních paprsků, barevných korálů a akvarijních rybek. Některé se schovávaly, jiné jenom nafoukaně změnily směr, jako nějaké paničky, co raději přejdou na druhou stranu chodníku, aby se náhodou nepřiblížily k tomu divnému vandrákovi, co se nemotorně potácí, funí a chrchlá a divně, upřeně na ni civí. Pak tam byli další, ochránkyně korálů, hnědé rybky, které se bojovně stavěly proti nám, tváří v tvář bílým obrům s vykulenýma očima a dlouhým, dozadu zatočeným sosákem.

Podvodní svět, který jsme viděli u Puerto Galery, to bylo akvárium, také decentní, spořádané, pěstěné, dobrý výkon zkušeného akvaristy.

Korálové útesy kolem ostrova Apo, to je výplod fantazie šíleného výtvarníka, plátno v prostoru postříkané všemi barvami z jeho palety, otesané do převisů, proláklin, jeskyní a kulatých hlav hřibů a muchomůrek.
Poklidně splývám, abych neplašil ryby pode mnou. Pak se ponořím a ocitnu se přímo uprostřed. Už nejsem nad tím vším povznesen na hladině, kde jsem pomocí krátké gumové trubky připojen na zdroj života, bez kterého nevydržím déle jak pár desítek sekund. Na několik krátkých chvil proplouvám kolem stromů korálů spolu s rybami, které se kolem nich živí, snažím se strom obeplout a vidět ho ještě z jiného úhlu, v jiném světle. Chce se mi povzdechnout si, ale skrze šnorchl nezní obdivné vzdechy druhu homo sapiens právě elegantně. Cítím, že se usmívám, dá-li se tomu šklebu, ze kterého trčí šnorchl, vůbec říkat úsměv. Perspektivy se mění, já se měním s nimi. Ta placka, která se občas vzdouvá a pohazuje naší lodí je najednou zahradou plnou kamenných růží, lesem pestrobarevných stromů obrostlých mechem sasanek, mezi kterými se prohání houfy živočichů naplno využívajících třírozměrný prostor, který omezuje naší existenci.
Jak já jim závidím. Těm rybám.

Poslední odpoledne jsme naposledy proplouvali „naším“ rajónem. Plavali jsme bok po boku, oči upřené pod sebe. Najednou mě Janička chytila za ruku. Otočil jsem se na ní s romanticky zjihlým šklebem, ale místo zamilovaného pohledu na mě Janička valila oči a trhala hlavou do strany jako by jí popadl záchvat. Inu, potápěčská maska a dutý gumový roubík se prostě umí vyřádit i na líbezných tvářičkách. Hned jsem pochopil, že mám otočit hlavu, že Janička něco objevila. Ležérně jsem se podíval před sebe, nejdřív tvář, kterou teprve po chvilce následovaly oči. Najednou jsem ztuhnul a zahuhňal:

„Hy hoe!“

„Ho he huhahný,“ huhňala na mě Janička a tlemila se od ucha k uchu stejně jako já.

Metr, no dobře, možná dva, ať nežeru, od nás se klidně vznášela obrovská želva. Vykulenýma očima, které říkaly „neřvete mi tady“, si nás chvíli měřila, pak pomalu máchla pravou ploutví a klidně nás obeplula.

 Pomaličku jsme se pustili za ní. Ona se občas otočila, aby se ujistila, jestli si na ní moc nedovolujeme, a jako by se nic nedělo, pokračovala ve své procházce parkem. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív. Samozřejmě, že jsme hltali každý její pochyb, ale zároveň jsme se museli pořád koukat jeden na druhého a ujišťovat se, že ten druhý to všechno taky vidí.

Chvíli jsme se želvou plavali, ona se na chvíli zanořila do asi dvacetimetrové hloubky, ale pak zase vyplavala, aby se nadechla. Nakonec ji její doprovod přestal být příjemný, nechala nás splývat a zmizela kdesi v hlubinách.

A pak nastal čas zvednout kotvy, zvednout plachty a jet o kotviště dál. Dalším naším cílem byl ostrov Busuanga, o kterém básnili Švýcaři, které jsme potkali v Kaohsiungu.