Normální pracovní den

Asi už jsme si dovolili kdysi poznamenat, že výhled z naší kanceláře je většinou obzvlášť povedený. Viděli jste ty západy a východy sluncí, ty skály, průzračné mělčiny plné korálů a akvarijních rybek, pláže zářivě bílé až oči přechází. Krásné na tom je taky to, že se ten výhled často mění. S přílivem a odlivem nebo se změnou větru se Janna stočí jiným směrem a my koukáme zase na novou scenérii. A pak, když nás už celé to panoráma přestane bavit, zvedneme kotvy a jedeme o zátoku dál. Ano, pracovat z paluby plachetnice zakotvené v tropickém ráji, je k nezaplacení. Myslím, že je ale fér, vrhnout na celou tu tropickou romantiku trochu světla a povědět vám, jak vypadá takový pracovní den tady u nás.

Odpolední bouřka na kotvě

Ráno se snažíte vstát už o páté, což vám dá šanci užít si začátku dne v relativním komfortu. Slunce je totiž ještě schované a teplota nepřesahuje 30 stupňů. My tomu tady říkáme, že je krásně chladno. Většinou spíme v kokpitu pod hvězdnou oblohou, ale nad sebou máme nataženou plachtu, protože ranní rosa je tak vydatná, že bez plachty bysme spali v kaluži vody. Protáhneme se a polštáře schováme do kabiny. Pak přijde na řadu snídaně a ranní hygiena. Stále ještě je pod 30 stupňů. I v lodi je ještě krásně chladno. Když nefouká, sedíme uvnitř, protože vzduch venku se začíná pomalu ohřívat. I malý vánek ale umí udělat divy. Už jenom psychicky působí zvrásněná hladina moře neuvěřitelně osvěžujícím dojmem. Panta rhei, všechno plyne, říkával Herakleitos. Zvrásněná hladina je živá, je důkazem, že ta neviditelná masa, která nás obklopuje a naplňuje naše plíce, je v pohybu. Hladká hladina je hnus, jen hmyz se tu honí, hořekuje hnědá holka.
Pak skrze džungli na východním kopci prorazí první paprsek a teplota okamžitě přeskočí únosnou míru. Natahujeme postranní plachty a naše loď zase vypadá jako cikánský vůz. Je třeba dosáhnout přesné rovnováhy mezi stínem a prodyšností. Plachty totiž nebrání jenom slunečním paprskům, ale také vánku. Naštěstí jsme teď stále na kotvě, takže když fouká, loď se otočí do větru a kokpit se zaplní osvěživým prouděním. Když tedy zrovna nefouká od východu. Během dne už to nebývá problém, protože slunce je vysoko, ale i tak musíme čas od času vstát a plachty přenastavit.
Když nefouká, padají první kapky potu. Ke klávesnici přistupujeme jako klavírista ke klavíru, zápěstí zvednutá, lokty mírně od těla, jakýkoli kontakt s čímkoli znamená kombinaci teploty dvou těles projevující se rosením, které záhy koncentruje ve stále se zvětšujících se kapkách, a ty padají bez varování. Zapomeňte na tu skvělou ergonomickou židli, která vám tak krásně podepírá bedra. Sedět musíte rovně, přesně tak, jak vás cepovala paní učitelka na základce. Kokpity námořních plachetnic nejsou většinou navrhovány za účelem vykonávání kancelářských prací.
Dokud jsme bydleli na souši na Tchaj-wanu, málokdy jsme si pustili klimatizaci. Klimatizace bylo pochopitelně jedním z velkých témat jak mezi cizinci, tak mezi Tchaj-wanci. Občas se setkáte s lidmi, kteří to horko prostě nesnesou, mozek jim prý přestane fungovat. Vždycky jsem si říkal, že je to jen pohodlnost, že se na to horko dá zvyknout, ale někdo si opravdu možná nikdy nezvykne. Slyšeli jsme o lidech, kteří na Tchaj-wan přijeli ze prací, inženýři, kteří pomáhali stavět rychlodráhu HSR, a kteří museli po pár týdnech vypovědět smlouvu, protože to horko prostě nedokázali snést. Inženýr samozřejmě musí často do terénu a nemůže se schovávat za větráky klimatizačních jednotek.
Máme tedy asi štěstí, že nám to teploučko, jak těm vedrům eufemicky říkáme, zas tak nevadí. Trik spočívá v tom, že si člověk zvykne na to, že z něj v jednom kuse leje. Po čase si ale vytvoříte návyky, jak nekapat na elektroniku, na stůl a na papíry. Na tomto místě je třeba vyzvyhnout ty sportovní trička jako je třeba Moira. To je prostě zázrak a ten zázrak je vlastně naší pracovní uniformou. Když tedy nesedíme úplně nahatí, což je běžnější.
Malá loď taky znamená, že se stále něco někam přenáší a přesunuje. Přes kokpit máme natahané pupeční šňůry přivádějící střídavý proud do notebooků, přes které není radno zakopnout, nesmí se ničím polít ani přiskřípnout.
Teď kotvíme na okraji velké zátoky Bacuit u městečka Corong-Corong, kam se pravidelně kolem poledního přiženou dvě tři bouřky. Se zabubnováním prvních kapek musíme všechno rychle sklidit, sklapnout počítače, přetáhnout dráty, rychle posbírat prádlo, které se od rána suší, pozavírat okna a pak vyrazit rychle ven, popustit plachtu nad kokpitem a do vzniklého koryta pochytat vodu na praní a sprchování. Kýble jsou brzy plné, rychle vyprázdnit pitnou vodu z kanystrů do nádrže v lodi a nachytat si ještě něco do nich. Výhodou je, že tyhle tropické lijáky jsou opravdu vydatné, takže třeba včera jsme za necelou půlhodinu nachytali asi 100 litrů vody, nakonec jsme jí už neměli kam dávat, takže teď pereme už třetí kýbl prádla a sprchujeme se jak pominutý. Stejně očekáváme, že dneska v poledne nás čeká další sprška.
Když nachytáme vodu, přesuneme se do kabiny, osušíme se a zasedneme zpět ke klávesnicím. Teď je teprve horko. Loď už je rozpálená dopoledním sluncem a navíc musíme mít přivřená okna, protože většinou dost fouká a v lodi by byla brzy potopa. Větráky běží na plno a my se vrátíme ke svým tématům a zaujmeme opět tělesné polohy, které zaručují co největší cirkulaci vzduchu a zároveň umožňují minimální kontakt s okolím. Pršet sice už přestalo, ale venku se ještě pracovat nedá, protože je všechno prosáknuté vodou a všude kape. Stůl v kokpitu máme sice docela dobře zakrytý, ale ty kapky se vám rozstřikují a odrážejí dost nepředvídatelným způsobem, takže v zájmu zachování sucha v tištěným obvodech našich pracovních nástrojů, zůstáváme uvnitř.
Naštěstí brzy vychází slunce, které veškerou vodu rychle vysuší. Občas si dáme padla, strčíme Kindly do igeliťáků a chvíli si venku čteme.
Taky je třeba kontrolovat zásoby. Když Janička připravuje oběd, udělá si představu, co je třeba nakoupit. V našem současném kotvišti musíme návštěvu břehu synchronizovat s tepem přírody, protože než se dostaneme do města, musíme překonat písčitě bahnitou pláž, která se pozvolna sklání do moře, a za odlivu to máme asi přes sto metrů čváchtání. To by ještě nebylo tak hrozné, ale když přijedete za přílivu, musíte člun přenést písčitým oraništěm plným děr. První večer jsme si to vyzkoušeli. Věděli jsme, že je odliv, ale trochu jsme se přepočítali v tom, kam až voda ustoupí. Vrátili jsme se už za tmy a pak za mdlého svitu jedné baterky jsme kličkovali směrem k vodě. Je to radost, když jste ještě navíc ověšeni nákupem a kanystry s vodou nebo naftou. Učíme se ale rychle.
Když už to horko nemůžu vydržet, zvednu se, vlastně ne, nejprve se rozhlédnu, jestli se neblíží nějaká loď, pak se teprve zvednu, protože na mojí nahotu tady jistě není nikdo zvědavý, udělám dva kroky a po hlavě zahučím do moře. Chvíli se čachtám, voda mi za chvíli přijde moc teplá, potopím se do hloubky. Na palubě se osprchnu vodou, kterou jsme včera nachytali, potřebuju tak dva tři litry, abych smyl sůl a nenosil jí do lodi. Sednu si do stínu a čekám, až oschnu. Pak zasedám zpět v naší kanceláři a pokračuju v datlování.
Odpoledne trávíme obdobně a už se těšíme, až se slunce začne sklánět k západu. S velkým očekáváním hledíme na dvou set metrovou skálu nad námi, která západní paprsky odřízne o hodinu dříve, a my si konečně vydechneme. Večery jsou krásné. Slunce zapadlo, ochladit se muselo o víc jak pět stupňů.
Tak tu tedy sedím, šátek ovázaný kolem hlavy, abych zastavil přívaly potu, které mi stékají do očí a kapou na brýle. Janička mě napomíná, že se nemám opírat, že mi nebude takový horko a že polštář za mnou nebude na žmach. Vedle mě stojí kýbl s prádlem, když si chci odpočinout od klávesnice, peru. Za chvíli se to vyždímá a pověsí — já vím, „ono se to“, no dobře, já to vyždímám a pověsím –, za hodinu dvě je to suché.
Janna se právě otočila směrem k rybářké vesnici, odkud se ozývá pištění malých dětí, které se čachtají v jemném písku na pláži, starší skáčou do vody z velkých lodí. Výhled mám na kokosové palmy lemující celé pobřeží jako řada sloupů, jsou ale moc vysoké neposkytují žádný stín. Uprostřed vesnice zapálili velký oheň, ze kterého stoupá hustý bílý dým. Vítr ho zanese až k nám. Nesmrdí, voní dřevem a slupek kokosových ořechů.
Někdy je těžké soustředit se, rušivých elementů je hodně, těch dobrých i těch otravných…