Apo Reef

Původně jsme měli v plánu v sobotu večer opustit kotevní bóji Puerto Galera Yacht Clubu a přesunout se o pár set metrů do vedlejší zátoky na kotvu. Přejezd jsme si ponechali na poslední chvíli a v podvečer se pochopitelně spustil liják. Trochu rozpačitě jsme se dívali nebesům přímo do tváře, nevěřícně kroutili hlavama a z pohodlí mooringu se nám moc nechtělo. Navíc nás čekalo kotvení mezi korály, a k tomu je dobré mít trochu světla, aby bylo možné zkontrolovat, jak se kotva zasekla a jak se táhne řetěz.
Nakonec se na nás štěstí usmálo, déšť ustal a my v pohodě zakotvili. Řetěz se nám trochu zamotal kolem korálových hlav, ale i kdyby se něco přihnalo, měli jsme dost prostoru, aby se s tím kotva vypořádala.

V neděli ráno jsme se probudili a hned jsme naskákali do vody a jali se se šnorchlem v puse prozkoumávat místní podvodní krásy. Když jsme vylezli, obou nám hned bylo jasno, že dnes neodjedeme. Předpověď stejně byla špatná, žádný vítr, tak co se honit. Navíc před námi byl strašák motoru, který jsme sice podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí zdárně opravili, ale je-li to pravda, ukáže jedině pořádný test.
Takže jsme se celou neděli jenom váleli, četli si a šnorchlovali. Koneckonců, v neděli se přece nic nedělá, odůvodnili jsme si naše lenošení. Korály v Boquelle Bay sice nebyly tak krásné jako ty pod majákem na skále ve vedlejší zátoce, kam jsme si den předtím zajeli naším člunem, ale podvodní svět tu nabízel jiné divy – další druhy korálových rybek nejrůznějších velikostí a barev a také celou kolonii obrovských hvězdic, které jsme našli na písčité mýtince mezi korály. Idylický den jsme zakončili výletem do restaurace na nedaleké plážičce, kde jsme si dali každý jedno vychlazené pivo a především se nám podařilo udat obsluze odpadky, které se nám mezitím na lodi nashromáždily.
Do našeho dalšího cíle, ostrůvku Ipo Island vedle korálového útesu Apo Reef jsme vyrazili v pondělí, kolem deváté. Zvednul se slabý větřík, což nám dodalo naděje, že ten motor nebudeme muset testovat tak brzy. Ladně jsme vypluli ze zátoky a zamířili na západ. Asi po hodině vítr ustal, na chvíli jsme se ještě vyburcovali zkusit štěstí s gennakerem, ale i ten se začal bezmocně plácat, tak jsme ho sbalili a pustili motor.
Ten zařval a na další asi dvě hodiny určoval tep života na palubě. Celou lodí procházely pravidelné vibrace, podle kterých jsme věděli, že motor jede spolehlivě. Žádné kuckání, kolísání apod. Ta plynulost chodu nám dělala ohromnou radost. Přeci jenom jsme nejspíš našli to místečko, kudy do palivového systému pronikal vzduch!
Zpočátku jsme nicméně seděli strnule, ani jsme nedutali, žádný prudší pohyb, abysme snad motor nerozhodili z jeho rytmu.
Po několika minutách jsem se trochu uklidnil a troufnul si pootočit hlavu… né, to snad né, motor zakolísal. Rychle jsem se podíval na Janičku, která byla v naprostém klidu. Kdyby se něco dělo, jistě by to taky slyšela. Stejně jako já i Janička se začala vrtět a měnit polohy. Za další chvíli jsme se zvednul, abych lépe viděl na provoz kolem. Nikde nikdo, ale jak jsem se postavil, zadržel jsem dech, protože zvuk motoru se najednou změnil. Chvíli jsem stál bez hnutí, ale ten změněný zvuk dál trval. Rozhlídl jsem se kolem, jako by nic, a vrátil se na svoje původní místo. A zase! Motor zněl zase jinak. Nebylo to nic nového, už dřív jsme se nechali párkrát nachytat zdánlivě odlišným zvukem motoru. V člověku to hrkne, dech se mu zkrátí, krve by se v něm nedořezal.
„Já jsem stejně ještě nervózní, že to chcípne. Ale zdá se, že jede dobře,“ ulevil jsem si konečně.
„Taky myslim, že jsme to konečně spravili. Ještě si ale musíme zvyknout, jak ten motor zní divně, když se někam přesunem.“
Párkrát jsme se ještě museli vzájemně uklidnit, že teď už to jede bezvadně a nakonec naše paranoia ustoupila nadšení.
To nadšení ještě zesílilo, když začalo pěkně foukat. A pak začalo pršet a foukat míň, a pak zase víc a pak o dost víc a lejt jak z konve. To už byl druhý den dopoledne a mi to měli k útesu Apo nějakých 25 mil. Po přeháňce a průtrži mračen stále krápalo, ale vítr docela foukal a my byli plní optimismu. Moc jsme si přáli být na místě před setměním. Bohužel spolu s dešťovými mraky odešel i vítr, zanechal za sebou pouze rozvlněné moře, které nám úspěšně začalo vytloukat tu trochu vánku z plachet. A tak jsme museli znovu zapnout Brumlu a oběd už doprovázel ten krásně pravidelný zvuk motoru. Asi po dvou hodinách se vítr opět zvedl a my uháněli jak pod plachtami, tak pod motorem rychlostí až přes šest uzlů, abychom dojeli za světla, a v dáli jsme brzy zahlídli maják na ostrůvku Apo.

A opět je zataženo, dojeli jsme těsně před krátkou bouřkou

 Kolem páté už jsme měli na dohled dvě lodě uvázané u bójí nebo zakotvené. Spíš ale musely být na bójích, protože na kotvení to podle map moc nevypadalo. Slyšeli jsme, že u ostrova je jakási bóje, možná je jich víc, takže jsme se s obavami blížili a doufali, že budeme mít štěstí. Od jihovýchodu se k nám totiž sunul velký černý mrak. Zpočátku jsme se vzájemně ujišťovali, že to k nám nejde, že to jde nejdřív na jednu a potom na druhou stranu, že je to v pohodě.

Najedou se jedna z lodí, shodou okolností plachetnice, která vyjela z Puerto Galery hned po nás a celý první den jsme se cestou předháněli, začala pohybovat a za ní jsme spatřili cosi na vodě. Naše bóje! Zuřivě jsme se po ní vrhly.
Jak jsme se přivázali, obloha se zlověstně zatáhla a začalo fičet. Pak se spustila průtrž mračen a kolem začaly práskat blesky. S obavami jsme sledovali, jestli jsme stále na místě nebo jestli i s bójí ujíždíme pryč. Motor jsme měli stále ještě puštěný a v plachtě jsme měli připravený třetí réf. Naštěstí by nás vítr odfoukl kolem útesů ven na volné moře, takže kdyby mooring povolil, měli bysme dost času jednat. Nejdřív jsem pobíhal v plavkách po palubě, ale z těch chladivých dešťových kapek se staly ostré projektily, takže jsme tu spoušť pozorovali z pohodlí kajuty. My si obecně myslíme, že naše kajuta je velmi útulná a dostatečně pohodlná, ale když venku zuří živly stává se z naší kajuty prezidentské apartmá.
Vítr i déšť ustaly asi za hodinu, my se oklepali, pogratulovali si, že jsme to na bóji stihli právě včas a udělali si večeři. Kdyby nám ta přeháňka dostihla o hodinu dříve, zajet k ostrůvku by bylo příliš riskantní, nevěděli jsme ani kde a zda vůbec tam nějaké bóje jsou, kotvit se tam nedalo a stejně bysme ve zhoršené viditelnosti malé bóje těžko hledali.
Zasedli jsme tedy k horké večeři a brousili si zuby na zítřejší potápění.

Voda tu byla průzračná

 Hned po rozednění jsme spustili na vodu člun a po snídani se vydali na břeh, prozkoumat nejprve ostrůvek a protáhnout si trochu končetiny. Útes Apo je národním parkem. Ve stanici správce nás trošičku zaskočili vysokým vstupním poplatkem (32USD za loď a dva nepotápeče, šnorchlování se nepočítá). Kdesi jsme se dočetli o „Apo island trail“, stezce, která měla procházet středem ostrova. Taky jsme chtěli ostrov obejít. Zeptali jsme se tedy správce, který se ale jen zaraženě usmál.

„Stezka? Obejít ostrov? Zkuste jít směrem k majáku, tam možná něco je.“
Teď jsme byli zaražení i my. Správce vypadal, jako že neví, co má pár metrů od chalupy. Vypravili jsme se směrem, který nám udal a za chvíli došli k majáku. Kolem neprostupná džungle. Pobaveně jsme se na sebe podívali, ale pak jsme si všimli, že branka v plotu ozdobeném ostnatým drátem, který maják obíhal, je otevřená dokořán.
„Tam bysme asi neměli lézt.“ Vykročili jsme současně a záhy jsme šplhali po strmých ocelových schodech na platformu, která byla přibližně v polovině výšky majáku. Hned nám bylo jasné, že na tomhle ostrově toho moc nenachodíme. Jihovýchod ostrova lemovala pláž, ale zbytek byl jen skály a laguna sevřená mangrovovým močálem. Chvíli jsme se kochaly výhledem a pak sestoupali dolů a vydali se zpět. Trochu zklamaně jsme procházeli kolem polorozbořené budovy, asi stará ubytovna pro správce parku.
„Pojď, vezmeme to kolem, třeba tam na něco narazíme.“
Razili jsme si cestu poházeným haraburdím a Janička najednou vykřikla.
„Hele,“ ukazovala do džungle. Nic zajímavého jsem neviděl. Janička umí pochopitelně velmi dobře číst moje grimasy.
„Tady. Musíš jít sem.“
Udělal jsem pár kroků a džungle se rozestoupila a před námi se otevřela cesta skrze mangrovníky, vybudovaná z bambusových kmenů a zavěšená asi metr nad močálem. Aha!

 Opatrně jsme nakračovali po bambusovém lešení tu ztlučeném reznoucími hřebíky, tu svázané tlustým vlascem. Apo island trail je opravdu honosný název pro těch pár metrů bambusového zábradlí končících u bahnité laguny, ale za procházku to rozhodně stojí. I za těch pár štípanců od komárů, které jsme za těch několik minut utržili. Přes lagunu je natažený provaz, takže by bylo možno přes cca kilometr dlouho lagunu přeručkovat, ale loďku ani vor jsme nenašli.

Vrátili jsme se ke stanici správce a prošli se po jižní straně ostrůvku po pláži s jemným korálovým pískem. Slunce nás ale brzy zahnalo. V člunu jsme měli připravené šnorchlovací náčiní a s velkým očekáváním jsme naskákali do vody. Následující dva dny jsme strávili jako u vytržení s hlavou skloněnou…

Na ostrůvku operují bangky, které vozí potapěče po bójích rozmístěných kolem dokola ostrova a přilehlého útesu Apo Reef