Subic Bay

Po příjezdu do jachtklubu už nás čekali na molu zaměstatnci maríny, jednak aby nám řekli, že máme přijít do kanceláře podepsat papíry a jednak aby pomohli majiteli člunu, který nás odtáhl, vyjednat odměnu za jeho služby.
„Tenhle člun je soukromý, musíte zaplatit teď hned 5000 pesos (120USD).“
„Odvoz ale organizovala správa přístavu a ta po nás bude zítra chtít také zaplatit. Nehodláme platit dvakrát. Nemohli bychom počkat do zítra, my zaplatíme na přístavu a ti se pak vyrovnají i s majitelem člunu,“ namítli jsme.
Nakonec jsme se dohodli, že zaplatíme okamžitě a v kanceláři nám na to vystaví účet, který budeme moci ukázat úředníkům z přístavní správy. Alespoň jsme teď měli přibližnou představu, kolik by si eventuelně mohli v přístavu říct, repektive nad jakou sumu nebudem ochotni dále platit. Poslali jsme zaměstnance jachtklubu do kanceláře s tím, že se trochu zorganizujeme a za chvíli za nimi přijdeme.

Ještě za cesty jsme si o Subicu přečetly v materiálech a námořních průvodcích, které jsme měli v lodní knihovničce. Většina zmiňovala vysoké úplatky úředníkům a jeden, již několik let starý, dokonce barvitě líčil situaci v místním jachtklubu – obrovský komplex s místem pro 500 lodí, postaven za několik miliónů, ale v poslední době se nachází ve vážné finanční krizi. Tak to sedělo.
Jachtklub je plný lodí, tolik stěžňů pohromadě jsme již dlouho neviděli, nicméně to je tak asi jediná známka žijícího a efektivně fungujícího jachtklubu, kterou jsme tu spatřili. V kanceláři, která se nachází ve věžičce obrovské kompletně vybydlené růžové stavby, a která sestává ze dvou rozvrzaných stolků, počmárané tabule a dvou křesel, ze kterých již leze molitan, nám oznámili, že nás pobyt zde bude stát 33 dolarů denně! Plán byl jasný – hned druhý den zajistit mechanika, který identifikuje, co vlastně Brumlovi je, a okamžitě odjet. V případě, že by se jednalo opravdu o rozbitou palivovou pumpu, byli jsme rozhodnuti proploužit se nějak do Puerto Galery a součástku si nechat poslat tam.
Jelikož do klubu jsme dorazili už po půlnoci, toužili jsme především po sprše a spánku. Jen co jsme podepsali papíry v kanceláři, ptali jsme se, kde se můžeme umýt.
„Sprchy vedle bazénu už jsou teď zavřené, ale můžete použít ty pro zaměstnance. Jsou hned vedle. Jsou trochu špinavé, ale voda je čistá. Mechanika zařídíme hned zítra ráno. Žádné strachy.“
Poděkovali jsme a vypravili se do zaměstnaneckých sprch. Nejprve jsme tak trochu bloumali kudy kam, ale pak nás praštil do nosu silný zápach moči, neklamné znamení, že míříme tím správným směrem. Opatrně jsme nakoukli nejprve do pánských sprch, ale jediný pohled stačil na to, aby nás odradil od jakéhokoli pokusu o vstup. Zamířili jsme tedy do ženských, které nevypadaly o nic lépe, pouze zápach nebyl tak nesnesitelný. Ucpané záchody, protékající kohoutky, rozbité a špinavé dlaždičky. Voda ve sprše se nedala zastavit a kolem napůl ucpaného odtoku se tvořila nevábná kaluž vody. Chvíli jsme na to koukali, a pak udělali otočku vzad. Tak to tedy ne.
Byli jsme ale tak upocení a zasolení, že jsme nakonec sebrali dostatek odvahy a do toho chlívku se vrátili. Naštěstí jsme měli na nohou gumové boty crocs, respektive jejich levnější tchajwanskou variantu, a tak jsme se v botech jeden po druhém vysprchovali. Cestou do sprch jsme si všimli, že přes silnici naproti jachtklubu je 24hodinový obchod s občerstvením 7-11, které jsme tak dobře znali z Tchaj-wanu, a tak jsme se rozhodli, že když už nic, před spaním se odměníme alespoň jedním vychlazeným pivem. Měli jsme co dělat, abychom ho dopili, než se nám splepily oči k sobě a pak už jsme odpadli do postele.
Druhý den ráno kolem 8 hodiny nás probudilo zaklepání na trup. Tedy Péťu, já spala jako zabitá. Jakmile ale vyskočil, vylekalo mě to a přinutilo také se zvednout z postele. Venku už čekal pan Mendoza, který nás přišel proclít. Pozvali jsme ho do kokpitu a s napětím čekali, kdy si řekne o úplatek. Pan Mendoza byl ale velice milý, ptal se, odkud jsme připluli, co jsme na Tchaj-wanu dělali, kolik nám je let a kolik máme dětí.
„Zatím žádné,“ odpověděli jsme.
„Propánajána. Musíš co nejdříve porodit! Už nejste nejmladší, je nutné, abyste si co nejdřív pořídili děti, zajistili potomky,“ kladl nám pan Mendoza opakovaně na srdce.
„Dosud jsme studovali, ale určitě na tom zapracujeme,“ uklidňovali jsme ho.
A potom to přišlo.
„Tady je obvyklé, že celníci, imigrační a hygiena si všichni berou 50 dolarů.“
„To si nemůžeme dovolit. To je pro nás spousta peněz. Teď máme navíc rozbitý motor, nebýt toho, vůbec bysme sem do tohohle drahého jachtklubu nepřijeli.“
„Kolik si tedy můžete dovolit zaplatit?“ zkoušel to dál pan Mendoza.
„Nic,“ kontrovali jsme.
„Dobře, nejste koneckonců žádní businessmani, ale jen studenti. My si vlastně od vás nic brát nemusíme. Tak já teda nic nechci a řeknu i těm ostatním, aby si od vás nic nebrali.“
„Děkujeme, to nám moc pomůže,“ rozloučili jsme se v dobrém.
Uff, tak to bychom měli, v devět hodin měli přijít na řadu imigrační, snad to půjde také tak snadno.
Rychle jsme posnídali a s napětím očekávali příchod imigračních a hygieny. Nikdo ale nešel, místo toho poslali člověka z jachtklubu, že máme zajít do kanceláře a potom na správu přístavu, prý tam s námi chtějí mluvit. Nejspíš aby nás skásnuli za ten odtah, říkali jsme si. Dosnídali jsme a vydali se nejprve do kanceláře.
Konečně jsme si prohlídli komplex jachtklubu za bílého dne. Zpustlost, kterou předešlé noci z části zakryla tma, nás teď přímo praštila do očí. Kdysi to muselo být hezké místo, ale teď se o něj očividně nikdo nestará, prkna na molech se rozpadají, omítka opadává, světla nesvítí a nedejbože když po pracovnících jachtklubu něco člověk chce. Stačí zavolat vysílačkou na kanále 72, řekli nám. Skutečnost je ale taková, že můžete volat půl dne, ale nakonec vám většinou nezbyde než zajít osobně do kanceláře a třikrát si dupnout, než se něco stane. Za těch 33 dolarů, které tečou do chřátu bůhvíkomu, sice smíme milostivě používat sprchy vedle bazénu, který je mimochodem neustále prázdný, ale za bazén samotný už je poplatek navíc!
Do sprch se prochází kolem obrovského hotelu s luxusní restaurací, kde na každém stole mají prostřeny dvě láhve vína, ubrousky a sadu stříbrných příborů, avšak obojí stejně jako bazén zeje neustále prázdnotou. Hned vedle sprch je obrovská místnost s možná deset metrů vysokým stropem a mohutnými mramorovými sloupy, ve které se nachází několik výřivek a termálních bazénků. Ani nemusím připojovat, že všechny jsou vypuštěné a nikde ani živáčka. Na jedné straně luxus a na druhé straně polovina dveří má vytlučené kliky a když si chce člověk umýt ruce v umyvadle, musí jich nejprve několik vyzkoušet, než se trefí na to, které zrovna funguje.
Podobná atmosféra takového zvláštního úpadku ostatně dominuje celému přístavu Subic. Jakoby místní, poté co odešli američtí vojáci, náhle přišli o významný zdroj příjmů a obživy a dosud nenašli nové cesty, jak se uživit.
V kanceláři nás nejprve překvapili tím, že nám dali podepsat znovu papíry, které už jsme vyplnili a podepsali předešlého dne v noci. O tom, že chceme co nejdřív sehnat mechanika nikdo nic nevěděl, načež nám odsouhlasili, když jsme se zeptali, zda bychom se měli rovnou sami zajít zeptat do loděnice, která byla naštěstí hned vedle.
„Ano, ano to bude nejlepší. A teď už jděte na správu přístavu.“
„Ale vždyť ještě nepřišli imigrační a hygienik nám nedal povolení k vstupu na břeh.“
„To nevadí. Až se vrátíte, my jim zavoláme, aby přišli.“
Povzdechli jsme si a vydali se na správu přístavu. Nebylo to naštěstí daleko, a tak jsme tak asi za dvacet minut došli pěšky. Hledali jsme někoho, koho bychom se zeptali na odtah, ale poslali nás nejprve vyřídit papíry ohledně vjezdu do přístavu. Pak jsme vystoupali zpět do třetího patra, kde se nás znovu zeptali, co vlastně chceme. Vysvětlili jsme, že nás předešlého dne odtáhla motorová loď Triboa a následně malý člun z jachtklubu. Chlapík si s námi očividně nevěděl rady, a tak nás odvedl o patro níž. Za chvíli se objevil další Filipínec, nejspíše jeho nadřízený a následovalo opět vysvětlování, co vlastně chceme.
„Běžte si vyřídit dolů papíry.“
„To už máme,“ a ukazovali jsme oficiální lejstro s razítkem.
„No tak když už to máte, tak to je všechno v pořádku, ne?!“
Nadřízený se očividně o náš odtah absolutně nezajímal. Celý roztlemení jsme na sebe koukli a rychle odtamtud pelášili pryč, než si to někdo rozmyslí!
Hned vedle budovy přístavní správy na kraji parčíku jsme natrefili na skupinku taxikářů. Elmo, jejich šéf, se k nám přitočil a ptal se, zda nechceme někam svézt. Napadlo nás, že co bychom čekali na to, až přijdou imigrační k nám, vypravíme se za nimi sami. V kanceláři v jachtklubu nám totiž vysvětlili, že „poplatky“ jsou za to, že imigrační a hygiena musí přijít až k lodi, že sídlí hróóózně daleko v Olongapo City.
Na správě přístavu jsme si zjistili adresy jak na imigrační, tak na hygienu a poprosili Elma, aby nás zavezl nejprve na hygienu, která byla hned kousek odtud. Doktor tam bohužel nebyl, a když jsme poprosili jeho asistenta, aby mu zavolal, ten nám oznámil, že má na telefonu pouze tarif na posílání SMS a že mu napíše, že se vrátíme zpátky kolem druhé hodiny.
Další zastávka byla imigrační. Elmo otočil auto a za pět minut už jsme přejížděli most s vojenskou hlídkou, který odděluje samotný přístav Subic Bay, kterému se říká Freeport a který je bezcelní zónou, od městečka Olongapo. Opustili jsme prostředí liduprázdných obchodních domů a rádobyluxusních restaurací a vjeli do hrbolatých úzkých uliček lemovaných nízkými polorozpadlými domky. Tady bylo konečně živo.
Všude se tísnili davy lidí a mezitím projížděly tříkolky, nízké autobusy, do kterých se nastupuje a vystupuje zezadu, otlučené dodávky, všichni troubili a snažili se jeden do druhého nevrazit. Pestrobarevný kolorit městečka ještě dokreslovaly plakáty s tvářemi politiků, které zdobily snad každý centimetr volné omítky. Neustále se opakovalo jméno Gordon, a to dokonce i lidem na tričkách. Mají tu dokonce celou třídu, která protíná městečko z jedné strany na druhou a která nese toto jméno, jakož i stejnojmennou nemocnici, základní a střední školu a tím ten výčet jistě zdaleka nekončí.
Zhruba po čtvrt hodině jsme přirazili k budově, kde sídlilo imigrační. Tak tohle je to „hróóózně daleko“, ušklíbali jsme se. Úředníkovi za okénkem jsme oznámili, že jsme přijeli na jachtě a že se chceme přihlásit do země. Víza už máme z Kaoshiungu, potřebujeme pouze orazítkovat pasy. Chlapík vypadal zaskočeně, nejspíš jsme je překvapili, když jsme se tu tak náhle sami objevili, říkali jsme si, zatímco jsme seděli a čekali, až byrokratické mlýny schroustají naše pasy. Vypadalo to nadějně, úřednice prý za chvíli pasy orazítkuje. Už jsme se začali radovat, že ujdeme i dalšímu úplatku, ale za chvíli si nás chlapík znovu zavolal k okénku a oznámil nám, že úřednice, která razítkuje pasy tu teď není a že přijde ve čtyři přímo k nám na loď. Co jsme mohli dělat? Zklamaně jsme se zvedli a nechali se odvézt zpět do jachtklubu. Předtím jsme ještě zaskočili do loděnice, aby nám poslali nějakého mechanika. Prý je dnes mimo, ale zítra se určitě objeví, slíbíli.
Odpoledne se nám po dlouhých patáliích podařilo přinutit pracovníky jachtklubu, aby nám milostivě dovolili použít vodu ze sloupku, který patřil sousední lodi, protože naše molo žádnou vlastní vodu nemělo. Poslali chlapíka, který důležitě provedl záznam o stavu na vodoměru a pak jsme konečně mohli začít s procesem odsolování Janny, která byla po jízdě monsunem obalená silnou slanou krustou. Zajímalo nás, kolik vody na umytí lodě spotřebujeme, ale když jsme zhruba za hodinu šli znovu zkontrolovat budík vodoměru, zjistili jsme, že je stále na 657. Vodoměr tedy také nefunguje. Už nás to pomalu přestalo překvapovat…
Večer jsme si původně chtěli zajít někam na večeři, ani ne tak na oslavu, protože prozatimní zkušenosti v Subicu nám mnoho na slavnostní náladě nepřidaly, spíš abychom si oddechli a ochutnali nějakou místní specialitu. Ale blížila se šestá hodina a imigrační a hygiena stále nikde… Ve skutečnosti dokud nás hygienik a imigrační nezkontrolovali, neměli jsme správně vůbec opustit loď a teď už to bylo pomalu čtyřiadvacet hodin po našem příjezdu a o nás se nikdo nezajímal. Zavolali jsme znovu do kanceláře, kde jen řekli, že zaznamenávají náš dotaz, kdy úředníci konečně přijdou, a už se jako tradičně neozvali zpět.
Zhruba ve čtvrt na sedm se konečně objevil chlapík v černobílé uniformě a madam z imigračního, kyprých tvarů s výraznou růžovočervenou rtěnkou. Okamžitě se hrnuli k nám do kokpitu a zavalili nás hromadou lejster a prý ať si je rozdělíme, aby to odsejpalo, protože už je pozdě.
„Však my vás naháníme celý den,“ povídá Péťa.
Zpočátku byli oba úředníci ještě celkem milí, tedy v rámci možností. Uniformovaný doktor se tvářil strašně vážně a neustále nám zdůrazňoval, že by měl být daleko přísnější, že je to strašně vážné a že na Filipínách jsou velice striktní, co se hygienických opatření týče. Haha, měl by se jít kouknout na záchody zaměstanců maríny, říkali jsme si v duchu. Nehledě na to, že si s námi hned po vstupu na loď potřásl rukou a teď tu bude dělat, jak strašně vážná věc jeho inspekce je. Naši bazalku, která se mu houpala vedle hlavy ve večerní bríze kupodivu ignoroval.
„Tak a teď přikročíme k poplatkům,“ obrátil se doktor, ani ne tak k nám, jako k úřednici z imigračního.
„Nic vám nedáme, to nejsou oficiální poplatky, to jsou úplatky. Všichni to o Subic vědí, že tu berete bakšiš,“ rozčiloval se Péťa.
„Ne, to jsou oficiální poplatky, tady vám ukážu zákon, že když se pracuje přesčas, máme nárok na příplatek,“ kontrovala ženská z imigračního.
„Jenže my za vámi oběma dneska sami přišli, přesně jak se to dělá všude jinde na světě, my nechtěli, abyste chodili vy za námi.“
„Ne, tady je to tak, že my chodíme na lodě a protože „pracujeme v terénu“, máme nárok na poplatek,“ mlela svou úřednice.
Zkusila jsem to z jiného soudku taktikou pana Mendozy.
„Dnes ráno tu byl váš kolega z celnice a ten řekl, že poplatky vybírat nemusíte. My nejsme obchodníci, ale studenti, nemáme peněz na zbyt a teď máme navíc rozbitý motor. Pan Mendoza řekl, že udělá výjimku a i vás poprosí, abyste po nás nic nechtěli.“
„No jo, ale to my pak budeme muset vysvětlovat. Ne to nejde, navíc jestliže říkáte, že nemáte peníze a že tu chcete zůstat dva měsíce, tady se můžete podívat na seznam osob, kterým můžeme upřít vstup do země – ilegální pracovníci, prostitutky,…“
„Takže vy nám teď budete vyhrožovat?“ vykulil na ni nevěřícně oči Péťa.
„Ne, to ne, ale jestliže říkáte, že nemáte peníze, tak-“
„My peníze máme,“ přerušil ji Péťa, „ale ne na vaše úplatky, ale na cestování. Jestliže od nás něco chcete, tak mi vystavte oficiální doklad s razítkem a já to pošlu na naši ambasádu v Manile, aby tam ověřily jeho platnost.“
„To je oficiální poplatek, klidně vám doklad vystavíme,“ vyjekl už téměř nepříčetný doktor.
Péťa se tedy naštvaně odebral do útrob lodi vylovit stodolarovou bankovku a znechuceně ji doktorovi hodil.
„To si rozdělíme, že jo,“ okomentovala zjevení bankovky úřednice.
Vrcholem bylo, když se imigrační vzápětí doktora během vyplňování dokladu zeptala: „A kolik nám to vlastně dali?“
Když oba konečně odešli, byli jsme natolik znechucení a unavení, že se nám nikam na žádnou večeři nechtělo, a tak jsme si udělali nudle s instantní omáčkou z našich lodních zásob a po rychlé sprše se rozhodli dnešní zážitky raději co nejrychle ji zaspat.
Zítra má přijít mechanik, který nás snad vysvobodí ze spárů těhle supů!

8 comments to Subic Bay