Námořní uklízečky 4

(Tomuto předchází Námořní uklízečky 3)

Konečně jsme měli vodu a loď jsme mohli pořádně vydrhnout. Pak následovalo voskování, leštění oceli, ošetření oken atd. Práci nám zpestřoval Dick občasnými telefonáty: už jste udělali tohle, a kdy budete dělat tamto. Že se od Filipín na sever žene tajfun, věděli všichni už několik dní. Dicka to ale zdánlivě moc nevzrušovalo. Místní rybáři a jachtaři nás všichni nabádali, abychom co nejrychleji přejeli k jinému molu. To naše je jedno z nejhorších v maríně, což jsme ostatně už věděli. Vyvázat se můžeme jen na jedné straně a bohužel na té závětrné, takže nás vítr, vlny a proudy, které marínou procházejí, budou tlačit na molo. Během předchozích dvou tajfunů se toto molo vždy utrhlo, takže nás to taky zřejmě nemine. Vše jsme tlumočili Dickovi, ale ten si očividně netroufal loď převézt. Zpočátku ještě místní nabízeli své služby, jenže to byl Dick hrdina, vždyť se nic neděje a to molo je přeci nové a bylo nám řečeno, že je OK. OK ano, ale jenom dočasně, ne v tajfunu. Všichni nad naším bossem kroutili hlavou. My jsme začali litovat, že jsme tenhle job vůbec vzali.

Azimut in Bisha Harbour

Zde jsme stáli při prvním tajfunu

Pomocí čtyř krátkých lan jsme vyvázali loď na pilíře, po kterých jezdila plovoucí mola s přílivem nahoru a dolů. Dickovi jsme zavolali, že bysme potřebovali koupit další lana a větší fendry.

„Kolik máte lan? Čtyři? A to vám nestačí?“

Chvíli jsem nevěděl, co mám odpovědět. Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, raz – dva – tři…

„Žene se sem přeci tajfun, ne? Tohle molo se prý spolehlivě utrhne. Musíme se uvázat na pilíře, ale naše lana jsou krátká, aby se to dalo pořádně vyvázat.“

„Jak to, že se to molo utrne? Přeci nám říkali, že je dobrý!“

„Jo, ale jenom dočasně. Ne v tajfunu.“

Dick začal zoufale nadávat. Pak se uklidnil a velitelským tónem rozhodl:

„Ty lana stačí. Dobře tu loď vyvažte a to bude stačit.“

Dobrá. Ze všeho nejdřív jsme si ale sbalili a batohy naskládali je k východu z lodi. Jestli to začne být špatný, opouštíme loď. Jedno z lan jsme vyvázali na pilíř na zádi. Stačilo tak akorát na to udělat na obou koncích dračí uzel, jeden kolem pilíře, druhý přes zadní vazák. Přední lano na tom bylo trochu lépe. Z dvou zbylých lan jsme udělali záďový spring, což trochu pohyby lodě zklidnilo. Pak jsme se zabednili a připravovali se na bezesnou noc.

Oka kutečně jsme nezamhouřili, ale ani tak jsme o noční můry nepřišli. Molo zpočátku docela drželo. Skřípalo v něm a praskalo v několika tóninách, asi podle materiálu, který právě dostával nejvíc zabrat. Loď sebou strašlivě mlátila. Přestože foukalo dost silně, vlny byly jenom nepatrné. Místní nám ale vysvětlili, že celou marínou se žene silný proud, který sem proniká vjezdem do přístavu. O jeho síle jsme neměli pochyb. Periodicky popadl naší 30 tunovou skořápku a mrsknul s ní o molo. Kolem čtvrté ráno jsme uslyšeli první ránu, bezpochyby ráže většího kalibru. Vykoukli jsme ven a uviděli, že náš ponton se začíná trhat od hlavního mola. Následovalo pár dalších ran a pak se začaly trhat kusy betonu. Celý ponton se teď naklonil dobrých padesát stupňů. Jak proud povolil, ponton se opět narovnal. Pahýly tlustých ocelových šroubů se zarývaly do odhaleného betonu a silné betonové desky se o sebe třely a temně drnčely jako australská didgeridoo. S novým úderem proudu se ponton opět prudce naklonil, a tak to šlo stále dokola. Většinu času jsme trávili na zádi, odkud jsme tu spoušť pozorovali. Stále jsme se museli dobře držet, protože prudké nárazy lodě do mola nám podrážely nohy.

Ráno se počasí trochu udobřilo. Tajfun byl teď na sever od nás. Mysleli jsme si, že jsme z nejhoršího venku. Místní náš optimismus ale opravili. Teď se teprve připravte, říkali nám jeden po druhém. Stále opakovali, že máme rychle přejet jinam, že si máme pořídit víc lan. Krčili jsme rameny. Boss říká, že takhle je to OK. My jsme udělali, co jsme mohli. Říkali jsme jim, že jsme se sbalili, a jak půjde do tuhého, opustíme loď. To každého samozřejmě pobavilo. Stejně se nás ale pořád dokola ptali, proč vlastně ten náš boss nechce přejet a proč nás nenechá koupit víc lan? Na druhou otázku jsme odpověď neznali. Že si on sám netroufá loď převézt, jsme chápali, očividně s ní moc neumí zacházet, proč ale nenajme někoho jiného, to nám zcela unikalo. Později se to vyjasnilo.

Když jsme Dickovi kolem šesté ráno zavolali, že naše molo se opravdu utrhlo, přesně tak, jak nám všichni říkali, odpověděl, že za chvíli přijede. V klidu jsme si udělali snídani. Věděli jsme, že není kam spěchat. Kolem osmé se ukázal. Dalším jeho manažerským zlozvykem, jak jsme si všimli, bylo přijít, nepozdravit – vlastně ani pohledem o nás nezavadil – vytáhnout telefon, otočit se k nám zády a hodinu krafat. Občas volal nějakým tchajwanským pohlavárům, kterých znal hodně, a tlačil na ně, aby oni zatlačili. Nejdřív jsme nechápali, o co mu jde, ale pak se ukázalo, že jeho hlavní starostí je výstava lodí, kterou pořádal a na kterou pozval spoustu místních zazobanců. Když dotelefonoval, přišel jako by nic, srdečně nás pozdravil, a začal vtipkovat o počasí. Ptali jsme se, kdy přejedeme. Teď moc fouká, to molo vypadá OK, je loď v pořádku? Výmluvně jsme protáhli obličeje. Zatím je v pořádku, možná pár škrábanců od fendrů, ale jestli tady zůstaneme, tak v pořádku nebude.

„Já myslím, že to je OK, ne?“ ukončil diskuzi Dick. Odpověděli jsme naučeným způsobem: odevzdaně jsme pokrčili rameny.

Tajfun postoupil dále na sever a větry jeho západní části teď vály přímo proti nám. Odpoledne se počasí dost zhoršilo a v noci jsme toho opět moc nenaspali. Náš ponton se kymácel jako kyvadlo. Vilejši, kteří obrůstali plováky pontonu, mají ulity ostré jako břitva, E.A. Poe by se za takovéhle kyvadlo rozhodně nemusel stydět. Tohle kyvadlo by nejen řezalo, ale ii trhalo. Nám zatím jenom drásalo nervy.

K ránu byl konečně klid. Opět přijel Dick a přitáhl s sebou předáky dělníků, kteří molo stavěli.

„Chci, aby mi vysvětlili, kdy to tu bude opravený. Za pár dní je tady velká akce, na kterou přijde hodně bohatých a vlivných lidí, a já myslím, že tady budou padat hlavy.“

Otráveně jsme mu překládali a snažili se jeho nafoukaný tón trochu filtrovat. Z tchajwanské strany jsme zase museli filtrovat esejisticky podané výmluvy, které se většinou v pravidelných intervalech opakovaly. Dick odjel a my se usadili nad knížkama. Nic jiného se nedalo dělat. Vlastně jsme měli poměrně dost volného času, ale stále jsme měli pocit, že nás někdo pozoruje, stále jsme se ohlíželi přes rameno, „jestli nejde boss“.

Úplně bych zapomněl. Den před tajfunem jsem si hloupě zdemoloval prostředníček levé ruky. Sahal jsem do skříně před navigačním panelem na flybridgi, která má poměrně těžké víko. Nešikovně jsem strčil ruku do skříně, víko mi vyklouzlo a málem mi amputovalo první článek prstu. Zařval jsem bolestí, kouknul na zkrvavený prst, pak na rozstříknutou krev a hned mě kupodivu napadlo, jak to sakra vyčistíme.

„Rychle přines hadr!“ zakřičel jsem na Janičku, která se už stejně běžela podívat, co už zase vyvádím. Pak se mi zatemnilo před očima, jen taktak že jsem si stačil sednout. Okolí ztratilo barvy, všechno bylo šedobílé, jakoby kropenaté. Přes prst jsem si plácnul kus kapesníku a zhluboka jsem nasával čerstvý vzduch. Zkusil jsem prstem pohnout. Dobrý, zlomený to asi není. Když se mi trochu rozjasnilo, kouknul jsem se na ránu. Nevypadalo to dobře. Kousek za nehtem byla otevřená pořádná díra. Pomalu jsem se zvednul a sešel po schodech na hlavní palubu. Tam se mi opět zatočila hlava. Tentokrát pořádně. Zavrávoral jsem a napůl kontrolovaně jsem padnul na zadek. Snažil jsem se to rozdýchat a skrze stříbrnou mlhu jsem hledal láhev s vodou.

„Vodu!“ zahýkal jsem.

Janička mi přistrčila láhev s vodou. Moc to nepomohlo.

„Možná, že omdlím, tak se nelekej.“

„Seš bílej jako stěna, dám ti studenej obklad, třeba se ti udělá líp.“

Pomalu se mi začalo ulevovat. Když svět dostal zpět své barvy, postavil jsem se a chvíli chodil po lodi, abych otestoval své síly. Pak jsme se vydali do kanceláře našich přátel, jestli by mě nemohl někdo z nich vzít k doktorovi, aby se mi na to podíval.

Na pohotovosti v nedaleké vojenské nemocnici na mě nejdřív koukali jako na zjevení. Vesele jsem všechny čínsky pozdravil. Jedna ze sester se mě zeptala, co potřebuju. Prst obalený zakrváceným papírovým kapesníkem jsem držel před sebou, což asi nestačilo. Druhá sestřička byla ale pohotovější a hned svou kolegyňku sprdla:

„Nevidíš, že má zakrvácenou ruku!?“

První sestřička mě usadila na židli a dala mi vyplnit formulář. Začaly padat dotazy. Jak jsem řekl, že jsem z Čech, jedna ze sestřiček vykřikla a jako malá holka nadšeně zatleskala ručičkama. Všichni se na ní udiveně podívali. S omluvnými poklonami – teď už se všichni kolem smáli – ke mně přiběhla a na celou ambulanci zakřičela:

„Já příští měsíc jedu na výlet do Čech. To je osud!“ Pak už jsem se jí nezbavil. Očividně nebyla právě na řadě, ale když mladý doktor, který se mě ujal, viděl její nadšení, nechal jí, ať mě zavede na operační sál a připraví mě. Ještě jsme to vzali přes rentgen.

V potemnělém operačním, který už toho měl očividně hodně za sebou, mě sestřička položila na operační stůl potažený ošuntělým prostěradlem a ruku mi položila na ocelový stoleček. Sál byl dekorován vyblitou zelenou, všude trčely jehly, štípačky, páčidla a další nepřátelsky vyhlížející aparáty. Sestřička mě bombardovala otázkami a já byl rád a ochotně jsem odpovídal. Nezbývalo tak moc času na to vytvářet scénáře o tom, co mělo přijít. Vytváření scénářů blízké budoucnosti, to je moje specialita. Většinou mám dvě tři verze.

Přišel doktor. Prý to nemám zlomené, ale že to nevypadá dobře. Dost velký kus kůže je strhnutý dozadu, bude mi to muset natáhnout zpátky. Polknul jsem a ještě víc zaťal zuby. Pak začal něco o tom, jak to bude bolet. Zuby už jsem neměl kam zatínat, tak jsem alespoň vší silou sevřel pěst na druhé ruce, jako by mi to snad mělo nějak pomoci. Naštěstí do toho stále mlela sestřička. Pak jsem zahlédl injekci a najednou mě začali hrozně zajímat světla nade mnou. Teď ti to umrtvíme, to bude hodně bolet, řekl ustaraně doktor. Vlastně asi víc než ta injekce, mě děsil doktorův ustaraný hlas. Dál jsem zatínal zuby, až mě z toho začaly bolet dásně. Asi po třetím vpichu jsem si uvědomil, že to zase tak strašně není a začal jsem se uvolňovat. U sedmého a osmého vpichu nedaleko nehtu jsem opět zuby na chvíli zaťal. Pak už jsem cítil jenom tupé tahání, jak mi doktor natahoval strženou kůže zpět a jak protahoval jehlu s nití.

Celou tu estrádu s tajfunem jsem tedy absolvoval s jednou rukou v igelitovém pytlíku, abych jí ochránil před všudypřítomnou vodou. Mysleli jsme si, že prší, ale všechna ta voda, co lítala vzduchem, byla mořská tříšť, která v mohutných závojích létala přes vlnolamy asi pět set metrů od nás. Ty vlnolamy jsou dobrých deset metrů vysoké. Venku prý byly asi šesti metrové vlny. Kdykoli jsme vykoukli ven, obličej jsme hned měli pokrytý vrstvou soli. Tříšť lítala ještě celé následující dva dny poté, co tajfun prošel kolem nás a začal se vzdalovat. Nás v tu chvíli ale pochopitelně nejvíc zajímalo, kdy se konečně my „vzdálíme“ od toho utrženého mola…

3 comments to Námořní uklízečky 4

  • Super! Ocenil jsem zejména, jak první myšlenka po zranění bylo „jak to vyčistíme“ :-) .
    btw – při pocitu na omdlení – lehnout na záda a nohy výš než hlavu. je to klasický pourazový šok. Mám to z vlastní zkušenosti – celé mladí jsem hrál závodně hokej a zažil jsem pár podobných (a i jiných) zranění. Ta nevolnost umí přijít znenadání a i docela dlouho po tom, co ke zranění došlo. Tak pozor 😉

  • Přemek

    kdyby jsi byl sám,je ještě lepší lehnout na bok a nohy nechej nahoře,,aby jsi při ev.ztrátě vědomí nezvracel a nevdechl zvratky,…jinak JardaF dobrý,… 😉