20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Celý den jsme jeli na motor, protože bylo téměř naprosté bezvětří. Široko daleko nikdo, tak jsme nahatí užívali sluníčka, polívali se kýbly mořské vody a dobře bylo na světě. Asi třikrát kolem nás projel trajekt Labuan-KK a v dálce se mihlo pár rybářů.

Do Sutera Mariny jsme dorazili až za šera

K maríně Sutera jsme se přiblížili až za šera, bylo kolem sedmé, ale ještě asi 40 minut trvalo, než nám dovolili vplout dovnitř. Prý máme zakotvit venku a přijet až ráno. To jsme odmítli, vidina sprchy a klidné noci (nedaleko se samozřejmě začalo blýskat) byla příliš silná, než abychom ustoupili nějakým pitomých byrokratům s čepicí a vysílačkou. Nakonec jsme se dovnitř vnutili, ale prý to bylo výjimečně, že prý z bezpečnostních důvodů a že prý prasečí chřipka… Slíbili jsme, že žádnou nákazu šířit nebudeme a už jsme se rochnili v luxusních sprchách. Trošku krápalo, ale my chtěli spát v kokpitu, takže jsme si ještě natáhli střechu nad kokpit a usnuli blaženým spánkem.

Ráno jsme se sotva stihli nasnídat a už nás volali, ať znovu nastartujeme motor, protože jsme byli převeleni do jiného doku. Sutera marína vyžaduje, aby lodě měli jímku u záchodu. My záchod nemáme, odpověděli jsme. Kupodivu to přešli bez jakýchkoli poznámek a důkaz ani nechtěli vidět.

Hned jak jsme se přemístili k novému molu, padla nám do oka krásná stařičká dřevěná jola, postavená roku 1925, jak jsme se dozvěděli od jejího majitele Johnnyho, typického Angličana z Nového Zealandu. Ke konci pobytu v KK jsme se také dozvěděli, že má spolu s manželkou kontrakt jako zpěvák v restauraci maríny. Co se Sutery samotné týče, bylo to takové menší Raffles, míst u doků poskrovnu, ale opravdu krásné bazény a luxusní komplex s posilovnou, chart room, halou na bowling, ping-pong, prádelnou a samozřejmě předraženou restaurací s výhledem na marínu a zátoku.

Krátce po rozbřesku, vzadu komplex maríny s restaurací a sprchami

Jediný a velký nedostatek ovšem byl, že do sprch a na záchody se procházelo přes terasu té restaurace přímo mezi hosty. Však si také do pravidel maríny zanesly nařízení, že restaurací se nesmí procházet v plavkách! Prostě síla. Zkrátka a dobře, marína to byla krásná, ale na náš vkus strašně noblesní. „A to jsi neviděla 1 15 v Singapuru! To je teprve snobárna,“ okomentoval to Péťa. Úsměvné na tom všem nicméně je, že přes všechen ten luxus nebyl pobyt v Suteře nijak extrémně drahý. Tedy alespoň pro nás ne – stejně jako jinde i tady se platí od stopy a Janniných 31 stop znamenalo, že v podstatě za stejnou cenu, jakou bychom zaplatili v hostelu, jsme nyní přebývali v mnoha hvězdičkovém komplexu, avšak zároveň jsme mohli spát ve svém a vařit si co chceme a kdy chceme ve své vlastní kuchyni.

Janna v Suteře

Ale zpět k druhému dni. Byla neděle, a jelikož v maríně za nás vyřídili formality faxem, vzali jsme si nejnutnější věci, vysprchovali se, zanesli prádlo do prádelny a podle Lonely Planet vyrazili do městečka hledat indickou restauraci na oběd a údajně nejlevnější pivo v KK (Podle našeho deníku se může zdát, že o tom pivu píšeme až příliš často, ale pravda je ta, že na lodi nemáme ledničku, a tudíž jakmile dorazíme do nějakého přístavu, míváme největší chuť na dobře vychlazený nápoj. A co si budeme povídat, tropy jsou tropy a na žízeň je nejlepší to pivo :)).

Do centra jsme jeli shuttle busem z ještě luxusnějšího hotelu vedle maríny (všude samý mramor a těžký sametový závěs) a stejně jako v Raffles, i tady jsme se po několika dnech docela skamarádili s místním řidičem. Kolikrát na nás počkal, když nás viděl splavené a zadýchané utíkat za již startujícím autobusem ve zpětném zrcátku. Indové nezklamali, a když jsme s plnými žaludky přešli do centra, zjistili jsme, že celé Kota Kinabalu, i když je to hlavní město malajského státu Sabah, je v podstatě taková větší vesnice. Snad jen s tím rozdílem, že místo kurníků měli na každém rohu velké obchodní centrum.

Znavení nakupující před jedním z četných obchodních center čekají na autobus

Filipínský trh, trh s ovocem, zeleninou a rybami a čínský nedělní trh dodávaly městečku barvitou atmosféru. Bylo se na co dívat.

Místní tržiště

Od starých šicích strojů až po sazeničky manga, papáji a jiného tropického ovoce, na své si přišel snad každý! Jen nejlevnější pivo od vydání Lonely Planet nějak podražilo, ale i tak nám chutnalo!

Jedno portrétní foto pro rodiče

Odpoledne jsme se naložili do bazénu, vozili se po tobogánu a setkali se s dvěma Němkami z Infinity, velké plachetnice, kterou Péťa s Pavlíkem potkali už v Singapuru. Večer jsme zakončili domácí pizzou a lahodným Lambruskem z Labuanu v kokpitu při světle svíčky. Jako desert bylo vychlazené mango. Spokojeně jsme se usmívali jeden na druhého. V tu chvíli nám nic nechybělo… I přesto jsme se nemohli dočkat, až už budeme ze všeho toho luxusu pryč a zase zpět na moři! Předtím ale musel Péťa zaletět na krátkou návštěvu Hongkongu…